Jsem posledním romantikem ve vchodu

Jsem posledním romantikem ve vchodu
Buchlovice Společnost 31 / 07 / 2008

Díky skvělé atmošce v kapele začal točit novou desku

Do buchlovského amfiteátru přijel Kamil Střihavka přímo ze studia. Nevyspalý, unavený, v obavách o počasí – protože nad Buchlovem se celé odpoledne stahovaly mraky. Nakonec ale děcka se Sv. Pluka svým vystoupením déšť přemluvily. S Kamilem si Honza Gajdošík ťukl šampáněm a společně pak všichni zazpívali pecku Berkley.
Ze Střihavky na pódiu únava spadla a odzpíval skvělý, atmosférou nabitý koncert, opřený o kapelu Leaders.

Kam vyrážíš na prázdniny?
Prázdniny většinou jsou od toho, aby člověk dělal to, co za celý rok nestihne… teda alespoň v mém případě. Letos je obětuji natáčení nových písniček. Po šesti letech jsem se totiž rozhodl, že vydám desku.

Kdy vyjde?
Začali jsme točit teď v úterý a když všechno klapne tak, jak má, deska by měla spatřit světlo světa v říjnu.

S Leaders jste nedávno odehráli skvělý koncert v Uh. Brodě. Jak jsi dal dohromady tak výbornou bandu muzikantů?
Loni, poté, co jsme po krátkém koncertním comebacku opět díky nedostatku času a nápadů rozpustili B.S.P., dal jsem dohromady tuhle kapelu. Celá rytmika s námi hrála v B.S.P., kam přišla po klasickým konkurzu. Za dva roky společného účinkování jsem si je tak oblíbil, že jsem je oslovil rovnou. Zbytek už byl na hledání, mapování a doporučení... Energie a nadšení z kluků v kapele mě přesvědčily, že spolu natočíme desku, i když už jsem ani nechtěl. Jsou to skvělí muzikanti a skvělí lidé.

Kolik mají prostoru k improvizaci?
Mají absolutně volnou ruku. Na koncertu máme v repertoáru klasickou písničkovou formu, ale vždycky tam musí být místo na improvizaci, aby byla radost z hudby. Koncert jsme postavili na nových i starých věcech. Když pak hrajeme písničku starou patnáct let, takhle parta se nakopne, aby ji nehrála rutinně, ale pokaždé jinak. A lidi stejně jako já poznají, že z nich čiší obrovské nadšení a drive.

Jak ses vlastně naučil takhle zpívat? Chodil jsi třeba do sboru?
Už od malička jsem v sobě měl hudební vlohy. Chtěl jsem být kytaristou, hrál na kytaru a u toho zpíval. Pak jsem zjistil, že ty ohlasy jsou takový… povídalo se, že bezvadně zpívám, ale nikdo tehdá neřekl, že hraju dobře na kytaru. (smích) Všechno to moje hraní a zpívání šlo přirozenou cestou. Už ve čtrnácti, když jsem napsal první písničku, jsem měl potřebu vyjádřit své pocity a emoce hudbou. A to mi pak už zůstalo. Nikdy jsem nebyl jen interpretem, vždycky jsem skládal.

V jakých situacích tě nejčastěji napadne písnička?
Na to není klíč. Hudba je tak abstraktní, že je to různý. Někdy to přiletí ve sprše, při umejvání nádobí. Jednou se mi stalo, že při koukání na fotbal přilítla melodie - tak jsem skočil po kytaře a vznikla písnička.

Poslední deska se jmenuje Woo doo - věříš na věci mezi nebem a zemí?
Každej z nás v něco věří, a je jedno, jestli je to víra v boha, nebo něco úplně jiného. Věci mezi nebem a zemí mě zajímají, mystiku mám rád a našlo by se pár témat, o kterých bych se dokázal bavit navážno. Myslím, že ten, kdo nevěří v nic, je vlastně nešťastnej člověk.

Máš ještě po dvaceti letech na pódiu trému?
Po takový době hraní to není ani tak o trémě, ale spíš o zodpovědnosti za kapelu. Vždycky na mě ale přijde příjemné chvění… Po katarzi z každodenního shonu je pro mě živé hraní takovým balzámem na duši. Jsem v produktivním věku, hodně se otáčím, abych uživil rodinu, takže se vždycky na koncerty těším.

Neodsoudili tě zatvrzelí rockeři za muzikálové účinkování?
To víš, že má někdo kecy. Na koncerty chodí různorodé publikum. Někdo čeká rockera, jiný zase muzikálového umělce... Ale ať si každý udělá obrázek sám. Ten, kdo mě sleduje delší dobu, určitě ví, na kolika projektech jsem dělal, že to bylo pokaždé trochu jiný. Je jich za mnou a doufám, že i přede mnou dost. Pravdou ale zůstává, že jsem šest let nic nevydal a trochu zmizel z očí. Rocková obec mě začala brát trochu skrz prsty i přes to, že jsem nikdy nepřestal hrát živě. Nebudu se nikde obhajovat, povídat otřepané fráze, raději budu mluvit hudbou. Každej má nárok na to, aby si k sobě pustil to, co mu vyhovuje, a udělal si úsudek sám - řeči o sobě neovlivním. Nepřestanu dělat hudbu a úsudky nechám na ostatních. Trochu mě to štve, ale, že bych kvůli tomu nespával, tak to zase ne!

V čí kůži ses cítil lépe, jako Ježíš, král Artuš, nebo rocker s bluesovým srdcem?
Na to se nedá odpovědět dvěma větami. Nechci říkat nějaká obehraná klišé. Pro mě jsou muzikály práce a způsob, jak si vydělat na živobytí. Díky tomu, že v nich působím už patnáct let, propadl jsem divadelnímu prostředí. Ve Fantastice se už osm let snažíme tento druh hudebního divadla dělat trošku jinak, takže to nejsou klasický muzikály. Vedle komerčních projektů se produkují i alternativní věci, které se snad ani muzikálem nedají nazvat. Já tomu říkám hudební divadlo. Je to krásná a zajímavá práce, která mě moc baví, a není to takové to otročení v megalomanském muzikálovém projektu. To hezké začalo Excalibrem Michala Pavlíčka, pokračovalo Obrazem Doriana Graye to byl první model, kdy jsme otevřeli dveře někam jinam. A Němcová je nakonec už pro spoustu lidí nestravitelná, protože i když má nálepku muzikál, je to opravdu spíš divadlo. Na zkouškách Němcové jsem si uvědomil, že mě to naplňuje stejně, jako když vzniká nový rockový projekt. I divadlo totiž může mít punc originality a nezařaditelnosti. V tomhle kuse zpívám jen jednu písničku, po patnácti letech jsem se musel naučit činoherně mluvit, zpívat jinak - nedávat důraz na první větu… A to je ten směr, kterým se vydávám.

Dnes vystoupíš se sborem rockových mládežníků - na pódiu bude veselo. Zpíval jsi duet s Bárou Basikovou, Luckou Bílou nebo Karlem Gotem… Za mikrofonem si pevnější v kramflecích, když zpíváš sám, nebo když vás zpívá víc?
Na Honzu Gajdošíka a jeho rockové děcka se těším, jsou super. A se zpíváním je to různé. Někdy zpívám ráději sám, jindy je to bezvadný, když je nás víc….

Působíš jako velký gentleman. Přineseš své milé kytku jen tak pro radost?
Samozřejmě, jsem posledním romantikem u nás ve vchodě a sám o sobě říkám, že jsem pozitivním melancholikem. (smích)

autor: IVA TYMROVÁ

Tagy článku

TOPlist