Herec Lukáš Příkazký se do diváckého povědomí skvěle zapsal jako nadporučík Lupínek v Raplovi, koktající princ v Sedmeru krkavců, zmatený reportér v seriálu Volha nebo táta z filmu Prázdniny s Broučkem.

Málokdo o něm ví, že ač dvacet let žije v Praze, srdce mu zůstalo ve Strážnici na Slovácku, kde mu hereckou dráhu odstartovalo dětské ochotnické divadlo a folklorní soubor Demižón. Jaká byla cesta Lukáš Příkazského do Dejvického divadla, na filmové plátno a televizní obrazovky?

Lukáši, narodil jste se do Mekky folkloru, do Strážnice. Chodil jste v kroji od dětství, anebo až později ve folklorním souboru?

Rodiče nás do kroje oblékali už od dětství, bylo to přirozené. Jako důkaz mám narozeninovou fotografii s dortem, na kterém hoří jedna svíčka a já u něj stojím v kroječku s třaslavicemi s modrou zástěrou. 

Působíte plaše. Byl jste hodný kluk, anebo spíš rošťák?

Klamu tělem. (smích) S kamarády jsem dělal normální klukoviny.

Jaké bylo dětství ve Strážnici?  

Myslím, že jedinečné. Vyrůstali jsme více méně venku. Školu jsem měl pár kroků od domu, takže jsem pár minut po skončení vyučování hodil doma aktovku do kouta a pádil si za děckama hrát. Později se k tomu přidaly kroužky - chodil jsem do výtvarky, na klarinet, do fotbalu a později i do divadla - přesto jsem měl čas užít si i venku. 

Jste věřící, dokonce jste ministroval. Pro kluka je to čest, anebo spíš "opruz"? 

O tom jako kluk nepřemýšlíte. Na Moravě se narodíte do křesťanské tradice a dodržujete všechny zvyklosti, které se s ní pojí. K mému ministrování jsem měl i prozaický důvod - nebavilo mě sedět tiše na mši, zajímalo mě, co se děje za oltářem nebo v sakristii, a užíval jsem si spíš „obecenstva“ a kostelní obřad bral jako malé jeviště.

Jenže za tři roky jsem měl na ministrantském táboře kázeňský přestupek za kouření a na měsíc dostal v kostele stopku. Pak už jsem „nenaskočil“ a vracel se ministrovat pouze na větší mše. Po nástupu na konzervatoř má ministrantská kariéra skončila úplně.

Kdy jste v sobě objevil herecké sklony a stal jste se členem místního ochotnického spolku?

Vybavuji si moment, kdy mě máma vzala a zavedla mě k paní učitelce Musilové na první čtenou zkoušku dětského divadla Calzoncio. Četl jsem Honzu. Paní učitelka prohlásila: „To je dobrý! Tak ho budeš hrát!“, a tak jsem se dostal ke své první divadelní roli. Po premiéře na Svátek matek jsem se rozhodl, že u divadla zůstanu, protože mě to bavilo. Benefitem bylo, že jsem celý týden nemusel chodit do školy. Hráli jsme totiž pro okolní školy ve strážnickém kulturáku dopolední představení.

Máte o dva roky mladšího bratra, který se jako vy vydal hereckým a uměleckým směrem. Po kom jste zdědili umělecké geny?

To nikdo neví. Když jsem se pídil, po tom máme komediantské geny, nikdo o ničem neví. Táta je truhlář a maminka pracuje v Národním ústavu lidové kultury. Myslím, že mě i bráchu ovlivnilo právě naše dětské strážnické divadélko a paní Musilová.

Co řekli rodiče na to, že jste si po tátovi nevybral řemeslo a chcete se stát hercem?

Když jsem přinesl přihlášku na konzervatoř, rodiče řekli, ať to tedy zkusím. A když přišel dopis o přijetí, mamka prohlásila: „Teď už nebudeš komediantem, ale hercem.“ Za dva roky šel na konzervatoř i brácha. 

Zahrajete si občas na klarinet, na který jste v dětství slušně válel?

Občas. Dokonce když se Ivan Trojan dozvěděl, že jsem hrával na klarinet, vymyslel mi hudební preludium v představení Vina v Dejvickém divadle. Po letech jsem byl nucen klarinet vytáhnout z pouzdra. Sám jsem se divil, že jsem nezapomněl. Prsty mi po klaviatuře lítaly, ale chyběl mi nátisk - tak jsem zase začal cvičit.

Když se řekne brněnská konzervatoř - co se vám okamžitě vybaví?

Krásné roky a hospoda Trio naproti konzervatoře na rohu lužáneckého parku, kde jsme trávili opravdu hodně času. 

Po ukončení studia jste odešel do Prahy na DAMU, kde už jste zůstal. Co říkala rodina a kamarádi, že jste se stal „Pražákem“? 

Dobírají si mě, ale je to vždycky v rovině legrace. Dlouhá léta jsem měl trvalé bydliště ve Strážnici a bydlel v Praze, ale jakmile zavedli modré parkovací zóny, musel jsem se Pražanem stát oficiálně.

V Praze jsem ani po dvaceti letech nezačal mluvit pražským dialektem, a na druhou stranu mně doma na Moravě vždycky chvilku trvá, než se přehodím do „strážničtiny“.

Narodily se vám dvě děti. Jaký jste vlastně táta?

Chci říct, že jsem výborný tatínek. (smích) Adámkovi bude 6 a Malvínce 3 roky. Adam je parťák a Mája zatím nemá pud sebezáchovy a je neřízená střela - potřebuje non stop dozor. Pokud jsem doma, jsem tedy táta na plný úvazek a moc si se ženou naše rodinné štěstí užíváme. I když nám občas jde z energie našich miláčků hlava kolem.    

Co z tradic a rodinných rituálů byste dětem rád předal?

Snažím se, abych předal trochu od všeho, co považuji za správné. Zatím míchám směs lásky, porozumění, bezpečí, ochrany, přísnosti, vtipu, parťáctví...

Jste kluk ze Slovácka - pomáhají vám vaše kořeny nějak ustát rychlost hlavního města?  

Ani nevím, jestli to má nějaký vliv. Snad mě trochu „otřískalo“ dětské divadlo a folklorní soubor. Ale je pravda, že první týdny života v Praze byl pekelný náraz. Ten můj byl trochu ulehčen tím, že jsem přišel z Brna, ale přesně si pamatuji, jak mě v začátcích bolela hlava, než jsem si zvykl, že je všude plno lidí, hluku, světel... Ale čím déle tady člověk žije, tím lépe to zvládá.

Když přijedu domů, trvá mi chvíli, než se naladím na tempo malého městečka. Tady nikoho nezajímá, že máte nějaký smluvený čas. Chodí se zde zásadně pozdě - půlhodina sem, půlhodina tam, i když je vzdálenost z jedné strany Strážnice na tu druhou zhruba 20 minut. Vytáčí mě výmluvy typu: „Šak o co ide, eště sem sa kúpál“, „ěště sem večeřál“, „eště sem mosél cosik dodělat“... (smích) Tady v Praze všichni počítají se zácpou, klidně vyjedou hodinu až dvě před časem dohodnuté schůzky, ale přijdou včas.

Máte ve Strážnici nějaké zamilované místo, kam se pokaždé vydáte, když přijedete domů?

Když jedu Skalickou branou, vždycky mě hlavou proběhne: Jsem doma. Bydlíme v „Měchu“ a nejbližší hospoda Na Dolině, dnes U polámané branky, je doslova za rohem. Od pradávných časů je „Dolina“ hospodou, do které chodíval můj děda, táta a my s bráchou. Vždycky rád zajdu, protože v ní vždycky potkám někoho známého.

Zajdete někdy na MFF ve Strážnici?

Když to jde, snažím si rezervovat víkend tak, abych mohl na festival přijet. Teď mi to kvůli Letním shakespearovským slavnostem dva roky nevyšlo, ale letos doufám, že to kvůli výročí klapne.

Vzal jste svoji rodinu na Baťák? Lučinu? Radějov?

No jasně. Baťák je místo, které nevynecháme. Když jsme ve Strážnici, v neděli chodíme kolem Baťáku až do kostela. Na Radějově zase táta postavil chatu, takže tam trávíme všichni hodně času. K tomu patří i koupání na Lučině.

Část života jste byl členem folklorního souboru Demižón. Folkloristé mají kámoše všude - vidíte to také tak?

To můžu potvrdit. Patřím k zakládajícím členům Demižónu a protancoval jsem s nimi kus života a přátelé jsme dodnes jak s nimi, tak se členy ostatních souborů a muzik.

Vezmete ženu někdy v Praze na besedu u cimbálu?   

V Praze se mně folklor bohužel nějak vyhnul. Nebyl čas a pak sem zjistil, že když si obleču kroj, už to není takové jako dřív. Už ho beru spíš jako kostým. Když však jdu v kroji doma ve Strážnici se synem Adamem třeba na dožínkový průvod, je to v pohodě. Ale necítím to už jako dřív. V současnosti jezdím jednou za pět let moderovat výroční pořad Demižónu, kde si i zazpívám a zatancuji.

S folklorním souborem Demižón jste procestoval kus světa. Neuvažoval jste někdy, že byste žil v jiné zemi?

Ne. Nikdy jsem o tom neuvažoval. Klidně bych trávil v zahraničí třeba celé prázdniny, ale nejlépe se cítím, když hraji v mateřském jazyce. Jsem patriot.

Zazářil jste v pohádce Sedmero krkavců a v roli policajta Lupínka v Raplovi I a II, v pohádkách a bláznivých komediích, jako jsou třeba Prázdniny s broučkem, Život pro samouky, Láska hory přenáší, které vyrovnáváte třeba Richardem III. v Dejvickém divadle, jehož jste členem. Jaký je váš vnitřní proces vybírání si rolí?

Ona je zkreslená představa, že si můžu role vybírat. Toho bych se rád jednou dožil. Ale doba se změnila a realita je jiná. Většinou beru všechny nabídky, neboť mám rodinu a musím ji uživit. Také si myslím, že když budu ke své profesi přistupovat poctivě a budu se snažit ze scénáře vykřesat to nejlepší, jednou se mi to vrátí. Považuji za obrovské štěstí, že můžu být členem ansámblu Dejvického divadla, protože na cokoli v repertoáru narazíte, je zkoušení lahůdkou. A výsledná hra je skvělá.     

Jak vás přijali v Dejvickém divadle? 

Naprosto skvěle. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se mohl ocitnout mezi touto partou. S jednotlivými členy jsem se setkával při různých projektech a natáčeních, ale když přišel Martin Myšička s nabídkou, okamžitě a s radostí jsem kývnul. Najednou vše docvaklo a propojilo se to a stal jsem se členem týmu, se kterým hraji moc rád. Ale abych mohl hrát divadlo, musím i natáčet. Máme to tady oproti zahraničí zvláštně nastavené.  

Jak složité bylo koktací natáčení Sedmera krkavců?

Nebylo, ale využil jsem zkušeností z absolventského představení na DAMU. Hrál jsem tehdy Aljošu v Bratrech Karamazových. Aby to bylo zajímavé, zadrhával jsem. Tak jsem vadu řeči využil i při kamerových zkouškách a možná i díky tomu jsem možná získal roli prince.    

Lupínek v Raplovi v pochmurné přírodě okolo Božího daru byl excelentní. Jaké bylo natáčení?

První série byla opravdu drsná. Natáčeli jsme přes všechna čtyři roční období v ponurém kraji. Nic rozsáhlejšího jsem do té doby nedělal a jsem za to upřímně rád. Myslím, že se Rapl velmi vymyká tomu, co se v současnosti točí.   

Namlouváte malého medvěda Myšku z Mlsných medvědích příběhů. Mají vaše děti medvědí večerníček rády?

U nás to hraje nonstop! Děti to objevily a dohadují se, který díl, kdo chce pustit. Už jsem si říkal, že mi tak trochu už mi medvědi lezou krkem - nabízel jsem dětem jiné pohádky, ale odmítají ustoupit od medvědů.

Hláška „Něco, něco Vánoce“ z filmu Případ mrtvého nebožíka se ujala i v mnoha domácnostech - kdo to vymyslel? 

Ani nevím. Asi jsme si to měli vymyslet přímo na place, ale nic nás nenapadlo, tak jsme jen přečetli, co bylo ve scénáři. Do atmosféry oné bláznivé komedie tahle hláška zapadla a ujala se.

Často hrajete role sympatických dobráků. Nemáte chuť zahrát si nějakého grázla nebo vraha, abyste nabídl úplně jinou polohu herectví?

To víte, že ano. Budu mít možnost zahrát si vysokoškolského profesora, který zabije svého souseda a zabetonuje ho na zahradě. Třeba mě to přehodí do jiné škatulky.