Voda v obraze i písni, takový byl páteční podvečer v kině Máj, kde se uskutečnila vernisáž Pavla Popelky, kterou uvedl Aleš Kapsa a hudebně ji doladila Vlasta Grycová se svou cimbálovou muzikou. Mezi největší záliby letos pětašedesátiletého ředitele Muzea J. A. Komenského patří vedle etnografie například také cestování, psaní a fotografování. Soubor barevných velkoformátových fotografií, které Popelka ve foyer uherskobrodského kina vystavuje, ukazuje vodu v nejrůznějších podobách.
Sám autor k tomu říká: „Voda je jeden ze živlů, substance, bez níž by nebylo života. Má mnoho podob - může to být moře, jezero, řeka, vodopád, bystřina, potůček, peřej, brod, tůň, studánka, mlýnský náhon, déšť, kapka rosy, sněhová vločka, rampouch, kra či duha. Je náladová - může být divoká, bystrá, nestálá, tajemná, pokojná, líná, tichá, stojatá, průzračná, čistá, kalná, teplá, chladivá, studená. Je zrcadlem světa - zhlíží se v ní hory, stromy, obloha, měsíc, hvězdy, ranní rozbřesk, čas k obědu, večerní klekání se svými červánky, rok oblečený v jarním, letním, podzimním i zimním šatu. Je obrazem stavu duše - něhy, radosti, naděje, lásky, samoty, tísně, smutku. Podobně, jako se nikdy nedá vstoupit do stejné řeky, je proměnlivá podoba vody věčným zdrojem inspirací. A proto ji fotím.“
Pak už se mikrofonu chopila skvělá Vlasta Grycová a houslí primáška Anička Přikrylová. Nejprve samozřejmě zněly písně, ve kterých se zpívá o vodě, později i spousta dalších. Některé doplnil Pavel Popelka hrou na gajdy a zpěvem, k dalším se s chutí připojili i návštěvníci vernisáže, mezi kterými byl například i Fanoš Ilík či francouzský šansoniér Joel Bross. A kdyby v půl deváté nezačínalo promítání kina, asi by tam zpívali ještě teď.