Knížákovy loutky míří na Slovácko

Knížákovy loutky míří na Slovácko
Uherské Hradiště Společnost 10 / 04 / 2020

Profesor Milan Knížák završí v nejbližších dnech významné životní jubileum. I přes svých osmdesát let si udržuje životní vitalitu a v hlavě má stále spoustu nápadů a myšlenek, které chce rozvíjet. Na Slovácku bývá častým hostem a domov by na zámku ve Strážnici mohla najít i část jeho sbírek loutek. Prozatímní stopku otevření expozice vystavila koronavirová pandemie

Pane profesore v polovině dubna oslavíte kulaté životní jubileum a je docela možné, že kvůli karanténním opatřením nebudete moci k oslavám pozvat velký okruh svých přátel. Naštvalo by vás to, nebo tyto restrikce vnímáte jako nezbytnou nutnost?

Restriktivní chování státu považuji vždy za zbytečné. Stát se má chovat mravně, stejně jako občané. Má používat především metody výchovy a důvěřovat svým obyvatelům. Chápu, že některá opatření jsou v případě epidemie nezbytná, ale daleko víc bych cítil jejich naléhavost, když by mně byla dávána jako doporučení a ne jako rozkaz. Mám pocit, že stát s námi jedná jako s hejnem nezbedných dětí, a to nikdy nevede k něčemu dobrému. Buď to končí v totalitě, nebo v anarchii. 

Když jsme spolu hovořili naposledy v říjnu loňského roku, tak jste se pozastavoval nad nesmyslnou, celosvětovou globalizací, kterou jste dokladoval příběhem květin, které se pěstují v Jižní Americe, převážejí na burzu v Amsterodamu a odsud putují teprve k nám, zatímco řemeslo zahradníků u nás vlastně vymřelo. Nepopsal jste tehdy vlastně princip toho, co nás momentálně dostihlo? Celosvětová pandemie koronaviru, která se díky obrovské obchodní či turistické migraci lidí rozšířila bleskově po celém světě.

Turismus je nemocí civilizace. Nesmyslné přesouvání lidí a věcí je nejen velkým zatížením pro ekologii, ale i náporem na psychiku, lidé se musí vyrovnávat s věcmi, jejichž logiku nechápou. Celosvětová migrace, pokud má nastat, musí probíhat velmi zvolna, aby se lidé naučili přijímat i to, co je jim vzdáleno. Musí v sobě vypěstovat respekt k odlišnostem. To je obtížné. Současná pandemie nám také dobře ukazuje, jak nebezpečné jsou hrátky s biologickými zbraněmi, jak snadné je nakazit celý svět. Nakonec vymřeme na nějaký nový druh rýmy.

Je vůbec lidské společenství schopno si z této situace vzít ponaučení a změnit některé své návyky?

Lidé rychle zapomínají. Česká republika je toho dobrým příkladem. Když se podíváte do historie, události se stále opakují. Lidé dělají stále stejné chyby. Při propojení světa komunikačními prostředky všeho typu je obtížné zvládat jakoukoli pandemii. Mor ve středověku znamenal evropskou katastrofu, ale velké části světa se to nedotklo. Dnes by to bylo jiné. Větší nebezpečí však vidím v možném politickém zneužití krizových situací. Takové nebezpečí vidím právě u nás jako aktuální.

Pojďme k příjemnějším tématům. Vy jste mj. také loutkař, či přesněji řečeno sběratel loutek. Jak loutku vnímáte? Jako prostředníka a mluvčího pro dětskou duši k seznámení se s pohádkovým i reálným světem?

Loutkové divadlo původně nehrálo pohádky. Ty se dostaly na loutkovou scénu až koncem 19. století, ale starý repertoár (převzatý z velkého divadla, jen upravený pro loutky) přitom přežíval v divadlech lidových loutkářů až do poloviny století dvacátého.
Jako dítě jsem toužil po nějakém příteli Palečkovi. Měl jsem tehdy jednu jedinou loutku českého Honzy, 20 cm vysokou, a prožíval jsem s ní několik let svého dětství. Nezapomenutelný pocit z toho stál na začátku pozdějšího budování mé sbírky loutek.
Historické loutkové divadlo se snažilo napodobovat velké divadlo. Někteří loutkáři figurám oblékali pod svrchní oděv i prádlo přesto, že pro loutku je to zbytečné, spíše na obtíž. Fascinují mě loutky rytířů a velmožů. Možná že působí trochu směšně, ale mají v sobě určitou hrdost. Tvrdé páteře a nemotorný pohyb jim dodávají zvláštní důstojnosti. Představuji si je jako velmože ducha, velmože cti, velmože krásného fanfaronství.

Co jste při vytváření sbírky loutek preferoval? Její výtvarnou hodnotu, schopnost vyjadřovat a přenášet emoce, komunikovat s divákem, svým majitelem, …

Zajímají mně loutky jako takové, jako objekty, pidilidi. Když jsem je začal sbírat, sháněl jsem informace o tom, jak vznikly, kdo, kdy a kde je dělal. Obrátil jsem se tehdy na divadelní oddělení Národního muzea v Praze, ale zjistil jsem, že jejich informace jsou kusé a děravé. Začal jsem se pídit sám. Po třiceti letech z toho vznikla dvoudílná Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla od vystopovatelné minulosti do roku 1950, zaměřená na české a slovenské loutkářství. Z materiálů je jasné, že loutkářství bujelo hlavně v českých zemích, slovenská scéna byla sekundární.

Je svět loutek vyhrazen především dětem? A proč tomu podle vás tak je?

Jak jsem již výše uvedl, pohádka je novějším útvarem a většinou se hrála v amatérských kruzích, tzn. ve spolkových, sokolských divadlech anebo v domácích divadélkách. Po druhé polovině dvacátého století v rámci kulturního rozvoje se do povědomí loutkářů dostaly i loutkářské techniky a způsoby z celého světa. U nás tehdy převládala loutka spodová inspirovaná ruským loutkovým divadlem, které bylo politicky určeno jako náš vzor. Dnes se setkáváme se všemi typy loutek, od primitivních papírových vystřihovánek přes rustikální tyčové loutky až k sofistikovaným strojům připomínajícím roboty. Dnešní loutkové scény hrají především pro děti, což mně připadá jako zbytečné zúžení. Navíc velká část dětské populace k loutkám nemá vypěstovaný žádný vztah, řada z nich se jich dokonce bojí. Super sofistikované hry na počítači řadu dětí přetáhly. Loutkoherci už téměř nehrají s loutkami, ale jsou sami loutkou. Chtějí být vidět, a tak to, co činilo historické divadlo tajemné a magické, vymizelo a z loutkového divadla se stal typ klauniády.

Berete svět loutek jako zmenšeninu reálného světa?
Divadlo je vždy zmenšenou nebo zhuštěnou částí naší reality a je třeba si uvědomit, že jde o něco umělého a není třeba za každou cenu vnášet do divadla reálné prvky. V současnosti vidím velkou krizi divadla. S přemírou tzv. autorských představení exhibují většinou netalentovaní autoři. Absence pokory při realizaci historických děl, to všechno ukazuje velkou a zbytečnou pýchu, kterou vnesla moderní doba do umění se svým, někdy až tragicky úporným akcentováním subjektu. Umělci se snaží přetáhnout umění co nejvíce do sociálního prostoru, kde si hrají na arbitry lidského chování.

V Čechách má loutkářství jednu z nejbohatších a nejdelších tradic. Ovlivnilo české loutkářství i to evropské či světové a čím?

V druhé polovině devatenáctého století a v první polovině století dvacátého bylo české loutkářství fenoménem, který znamenal mnoho pro domácí kulturu a který ovlivnil i další vývoj světového loutkářství. V Praze byla v r. 1929 založena mezinárodní loutkářská organizace UNIMA, jejímž prvním předsedou byl PhDr. Jindřich Veselý a sídlem generálního sekretariátu byla Praha. Zakládajícími členy bylo 11 evropských států. Tím začala novodobá historie loutkářství, která byla ve znamení sekularizace, i když to historizující ještě přežívalo.

Mají české loutky největší zastoupení ve vaší sbírce?

Ano, určitě. Jsem vychovaný v české zemi českými rodiči, v českém jazyce a vnímám českou realitu jako moji, vlastní, danou… a také samozřejmě z důvodů dostupnosti českých loutek. Do své sbírky jsem však získal i zahraniční loutky. Především italské, indonéské, čínské, ... Ale až později.
Když se podíváme na českou scénu, vidíme, jak loutky sice vznikly jako zábava té slabší sociální vrstvy, ale staly se fenoménem, který prorostl i oficiální uměleckou scénou. Začaly se vydávat Dekorace českých umělců řady renomovaných autorů, vznikaly dílny produkující průmyslově vyráběné figurky a každá druhá rodina vlastnila domácí loutkové divadélko.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace