„Toto mělo přijít už dávno. Za minulého režimu nás nic neučili. Když jsme si chtěli hospodařit s penězi, tak nám řekli: Na co vám to v životě bude, vždyť tady máte všechno,“ říká dvaapadesátiletý Petr, který se dočká své svobody. Od listopadu opustí brány velehradského Domova zdravotně postižených a nastěhuje se do chráněného bydlení. Přesně po pětačtyřiceti letech.
Ale pěkně popořádku. Petrův příběh začal v rodinném kruhu. V sedmi letech ale přišla nemoc, rodiče se o něj nemohli starat, a tak bylo rozhodnuto o jeho umístění do zařízení v Křižanově. Bylo to sto čtyřicet kilometrů od rodných Buchlovic. Přestože jako malý kluk odešel od maminky, na dětství prožité daleko od domova si nenaříká a ani s ním nemá spojené nepříjemné zážitky. „Všichni se tam ke mně chovali hezky a dodnes si občas zavolám s kamarády, které jsem tam našel.“ Po deseti letech v roce 1979 přešel Petr na Velehrad, a tak se stěhoval blíž svému rodišti. Spolu s dalšími mladíky začal pomáhat s pracemi kolem tehdejšího ústavu a léta pomalu ubíhala. „S naším údržbářem jsem se naučil něco od zedničiny, elektřiny, instalatérských prací, prostě co bylo kdy a kde potřeba.“  Petrovi práce jednoduše voněla, a tak chodil při návštěvách rodných Buchlovic pomáhat do sadu na sběr jablek anebo dodnes jezdí pomáhat bratrovi s tesařinou. To už ale přicházely revoluční změny a ty dorazily i do oblasti sociálních služeb. Nastartovaná transformace sociálních služeb umožní i Petrovi, aby si o svých věcech rozhodoval sám a z velké části se staral sám o sebe. „Těším se na to, ale první rok nebude jednoduchý. Přece jen už kolem nás nebude skoro nikdo. Toto ale fakt mělo přijít už dávno,“ uzavírá svůj životní kruh za branami zařízení Petr.
Na přechod do běžné společnosti skutečně nebude sám. Určitě budu v jeho blízkosti a připraven pomoci. A doufám, že nebudu sám. Třeba se nám podaří splnit Petrovi sen: podívat se na pořádný hokejový zápas, který dosud mohl sledovat jen v televizi. Příští rok je mistrovství světa v Praze, tak se tam snad potkáme.