Milan Knížák je jednou z nejvýraznějších osobností české společnosti, která má stále co říci mladým i starším. Emeritní ředitel Národní galerie, rektor Akademie výtvarných umění a „enfant terrible“ Česka dokáže stále dokáže nabídnout křišťálově čisté pohledy, které provokují a tím současně obohacují veřejnost. Vážíme si, že i tentokrát odpověděl na naše otázky a ochotně se podělil o svůj pohled na současnost ať už v kultuře nebo veřejném životě.

Pane profesore, v těchto týdnech jste překročil další životní jubileum, ke kterému vám srdečně blahopřeji a přeji pevné zdraví a čistou mysl. Nedotýká se vás označení „enfant terrible“ Česka?

Nedotýká se mě žádné oslovení. V mém, již poměrně dlouhém životě jsem byl nazýván výrazy od primitivních až vulgárních po obdivné a vyznamenávající. Je to vždy obraz těch co mluví, ne můj, a tak o tom nepřemýšlím. A enfant terrible to je skoro lyrika ...

Jsou sociální sítě a další vznikající platformy (např. umělá inteligence) morem pro lidskou společnost?

Myslím si, že lidstvo se dostalo poprvé ve známé historii do situace, která (asi) nemá řešení. Humanizace společnosti, alespoň té tzv. moderní, začala již s biblickým Novým zákonem. K tomu přispěla akcelerace vědy, ztráta jednotné víry, přemíra všeho. Nikdy nebylo lidstvo tak zasypané majetkem a možnostmi. Ona degenerovaná humanizace, která má za následek agresivitu menšin a tryskový vývoj vědních oborů, dostala svět do zmatku a nikdo neví, jak ho vrátit zpátky do rovnováhy.

Umělá inteligence přináší devastující moment. Stírá rozdíl mezi skutečností a fikcí. Přináší rozostřený obraz světa, kde si nemůžeme být ničím jisti. AI vychází z již existujícího světa, nepřichází s ničím jiným než s kombinacemi a mutacemi již existujícího. To nevyvolává moc optimizmus ...

Je důsledkem této „Konečné“ vznik a sílení autoritářských a autokratických vůdců (Čína, Rusko, USA…) a mohou být oni a jejich vidění světa, reality… obranou Matky Přírody před sebezničením Green Dealem anebo jsou naopak tito autoritáři „posledními, kteří zhasnou“?

Nejhorší je na tom, že naše životní jistoty jsou nabourávány ze všech stran na všech frontách. Nacházíme podobné problémy ve všech vrstvách společnosti.  V zásadě jsem již odpověděl na tuto otázku výše, ale přidávám… Zdá se, že se touží po totalitních vůdcích a dokonce chápu proč. Nebojí se nebýt intelektuální a používat tzv. zdravý rozum, což je samozřejmě vágní pojem, ale v praxi se může někdy projevit pozitivně. Humanistické žvásty o podobě společnosti, které se vedou v intelektuálních kruzích, dovedou totalitní burani smáznout jednou větou. V tom je jejich síla i slabost. Mohou tak vyřešit problémy vývoje, zrovna tak uvést svět do zničující války.  

Pojďme k nám domů. Je aktuální Boj o Turka jen obyčejným kopírováním rozervanosti světa do českého rybníčku?

Pohnojili jsme vše, co jsme mohli. Předsedou vlády máme bývalého komunistu a spolupracovníka StB, prezidentem dalšího bývalého komunistu a bolševického lampasáka, který když se mu zlíbí tak zvyklosti porušuje (Filip Turek), když se jedná o něho (o prezidenta) vyžaduje respekt k tradici.

Ale nejde jen o český rybník, vše se odráží ve všem. Není na světě osamělé gesto. Přeinformovanost cloumá společností. Sloupec informací stojící každému na hlavě roste geometrickou řadou.

Je vůbec současný svět o střetu těchto dvou přístupů k životu nebo je už stavěn na zcela jiných filosofických základech?

Nevím, jestli jsou ty základy filozofické (ten pojem jsem ještě neslyšel), ale vím, že generační rozdělení pozbývá smyslu. Ještě za mého mládí generace znamenala (cca), třicetiletý rozdíl. Dnes se věci kolem nás tak rychle proměňují, že jen o pár let starší lidé už vlastně patří k jiné generaci. Myslím si, že to je jeden z problémů, se kterým se potýkáme. Generační konflikt byl sice v mnohém zbytečný, ale přispíval ke strukturalizaci společnosti. Ta se dnes vytrácí. To znemožňuje i smysluplné vzdělání, které je dnes založeno na informacích, a ne na pěstování morálního kodexu. Mizí i kontrastní politická scéna. Společnost se mění v globální „eintopf“ („jeden hrnec“ - tradiční německý pokrm, který se připravuje v jedné nádobě – pozn.redakce)

V březnu sáhlo Ministerstvo kultury k radikální změně na postu ředitelky Národní galerie, které jste věnoval svá nejlepší léta. Vítáte tu personální změnu a co si od ní slibujete?

Změnu vítám, ale nevím, co bude dál. Neznám nikoho, kdo by dnes Národní galerii zachránil, poněvadž spadla na úroveň většiny uměleckých galerií světa. Ztratila osobitost, samostatnost, odlišnost. Zařadila se do globálního průvodu banálností. Neznám nikoho, kdo by byl dostatečně profesionální, agresivní i obětavý, aby zvládnul chudobu státu, dementnost vládních úředníků a nepřízeň kolegů z branže.

Měl jsem možnost setkat se s Rony Pleslem, který k vám chová respekt jako umělci. On předává své zkušenosti studentům na Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Mně tam to spojení „uměleckoprůmyslová“ malinko děsí tím pojmem průmyslová. Čím byste mně uklidnil?

Považuji rozdělení studia umění na „volné“ a uměleckoprůmyslové“  za zbytečné. Možná, že někdy mělo smysl, ale dnes, kdy vládne umění propojených médií, nemá odpodstatnění. Mnoho škol i v zahraničí, (například na Slovensku), zastřešuje obě polohy. Umění, samozřejmě, nemá kategorie a vývoj to potvrzuje. Dnes se neptáme z čeho a jak je dílo vyrobeno, ale jakou stopu zanechává v našem životě.

Plesl udává směr designu. Vnímáte design jako plnohodnotnou součást umění a kultury?

Nevím, nesleduji uměleckou scénu tak podrobně jako kdysi, ale vím, že Rony Plesl patří mezi naše přední designery. Znám ho poměrně krátkou dobu, od mé výstavy „Ostrov Knížák“ v galerii Kampus, 2022 a to se víc, než designu věnuje tvorbě skleněných soch.

Držel jsem v ruce „jeho“ pivní půllitr. To není jen užitkový výrobek. Je dobře, že se i výrobci piva spojují s výtvarníky a designery?

Bohužel jsem Ronyho půllitr v ruce nedržel, takže vám nemohu odpovědět, ale věřím, že je dobrý, ale já bych některé věci neměnil. Staré půllitry s pivními tácky, na něž se čáraly donesená piva, mně zůstaly v paměti, a když někde se takový starý půllitr najde, srdce se mi zaraduje.

Otázka na závěr: Dáte si rád pivo z jeho půllitru?

Pokud bych ho měl, tak si ho dám, poněvadž mám pivo rád. Bohužel však půllitr piva už najednou nevypiju.