Milan Kovařík, rodák ze Stříbrnic, koncertní mistr z Valencie, hudebník, skladatel, který se po téměř třiceti letech vrátil na rodné Slovácko. V pátek 9. června zazní na Rochusu jeho skladby v podání Slováckého orchestru mladých v rámci akce Rochus pod hvězdami.

Pane Kovaříku, v pátek zahraje na Rochusu Slovácký orchestr mladých vaše skladby. Toto spojení je a není náhoda.

Začnu od začátku. Narodil jsem se ve Stříbrnicích, později jsem chodil na hradišťskou lidušku k panu učiteli Karlu Hrabalovi, u něhož jsem se učil hrát na housle. Pak jsem studoval na konzervatoři v Kroměříži a po jejím ukončení jsem v roce 1976 na hradišťské LŠU rok učil. Měl jsem štěstí, že mě pedagog pražské AMU a virtuos prof. Ivan Štraus doporučil do Pardubického komorního orchestru, kde se tehdy uvolnilo místo. Tam začala moje profesionální kariéra, která poté pokračovala v Sukově komorním orchestru v Praze.

Působil jste mnoho let ve Španělsku. Jak se to stalo?

V roce 1988 jsem se zúčastnil konkurzu na místo houslisty do španělského symfonického orchestru města Valencie. Přiletěli tenkrát do Prahy, hledali po celé Evropě výkonnější muzikanty smyčcových nástrojů, protože ve Španělsku je spíše tradice dechových nástrojů, které nazývají bandy. Na konkurzu jsem uspěl spolu s dalšími třemi hudebníky z Československa, byli tam i Poláci, Rumuni, Portugalci nebo hráči z Jižní Ameriky. Ve Španělsku jsem působil dvacet osm let, z toho dvě dekády na místě koncertního mistra v Symfonickém orchestru ve Valencii, který měl okolo sta členů. Díky příchodu mladých hudebníků ze zahraničí se orchestr během deseti let dostal na velmi slušnou úroveň.

V roce 2015 jsem odešel do důchodu a s hraním na housle přestal. A přemítal jsem o interpretaci tak krásných lidových písní a o tom, že bych si založil cimbálovku. Člověk musí mít temperament, ať už hraje vážnou či lidovou muziku, a v obou případech musí být technicky velmi zdatný muzikant.

Vaše skladby jste svěřil mladým hudebníkům.

Jsou to písně, drobné skladbičky, starší padesáti let. Víte, že to člověka spíš napadne, než aby to vymyslel. To je velmi důležité, je to vlastně základ toho všeho. Nosím je v hlavě po celý život a hraji si je pro moji vlastní potěchu. Mým dětem se líbily, když byly malé, a po dvaceti třiceti letech si na ně vzpomněly. Inicioval to můj syn David, který má obrovský hudební dar, je daleko nadanější než já. A on ty písně a skladby zaranžoval a nahrál. Udělal nádhernou práci, která mě inspirovala k rozhodnutí, abych se na staré kolena ještě o něco pokusil. Jde o originální písně, které se nedají srovnávat s žádným stylem populární muziky, i mně samotnému přijdou zvláštní a musím se přiznat k tomu, že se mně líbí. Jde o takovou všehochuť, inspirovala mě řada známých i neznámých zpěváků a skupin, například Ray Charles nebo Beatles. Prostě to přišlo odněkud jako taková čistá inspirace. Podobně se zrodily naše lidově pěsničky: někoho třeba při práci něco napadlo, další napsal slova, jiný si to zapamatoval a zapsal.

Sednu za klavír a ruce mně hrají samy. Já jsem v tom nevinně. V podstatě se pokládám za samouka, jakkoliv jsem později techniku hraní detailně piloval, o hudbě dost přemýšlel a vypracoval si vlastní představu, jak se má hrát.

Jirka Pavlica o vás řekl: Milan Kovařík je prostě muzikant od Pánaboha.

Jirka je andělská duše a skvělý muzikant, mám k němu hlubokou úctu a obdiv. Sebral jsem odvahu a nabídl mu skladby, které jsem zapsal. Známe se od dětství, jsme také vzdálení příbuzní, naši pradědečci byli bratři. A on mně zprostředkoval setkání s ředitelem zušky Jirkou Pospíchalem, se kterým jsme se domluvili, že nabízené skladby nacvičíme se Slováckým orchestrem mladých. Jirka Pospíchal je velký virtuos a já ho vysoce uznávám a obdivuju. Oběma patří moje velké poděkování.

 V březnu proběhl v hradišťské Redutě houslový koncert P. I. Čajkovského v podání orchestru Czech virtuosi a Jiřího Pospíchala, kde jste zažil nečekané setkání, které propojilo symbolicky vaši cestu…

Ano! Potkal jsem se po dlouhých letech s otcem Jiřího Pospíchala, se kterým jsme studovali na kroměřížské konzervatoři. Hned jsme se poznali, i když už oba bělovlasí. Ale oči má pořád stejné, oči vyzařují duši člověka. Konzervatoř jsem dokončil právě s Čajkovského koncertem, který je můj nejoblíbenější.

Ale kromě spojení s Jiřím Pavlicou a Jiřím Pospíchalem je tady ještě jedno pojítko…

Když jsem působil na hradišťské lidušce, tak mně bylo nabídnuto, abych si zahrál dvě Beethovenovy romance se Slováckou filharmonií, kterou tenkrát dirigoval profesor Oldřich Halma. Pamatuju si, že pan profesor byl kdysi v komisi soutěže, které jsem se zúčastnil, a do hodnocení napsal: Svou úrovní nás překvapil nějaký chlapec tam někde ze Stříbrnických pasek…

Vracíte se tedy tam, kde jste začínal.

Ano, zkoušíme tady na hradišťské zušce. Pojetí není úplně podle mých profesionálních představ, hrají to převážně děti, ale toto je pro mě taková až rodinná záležitost. Tady jsem chodil do školy, učil jsem tady, tady jsem doma.

Kolik na koncertě zazní skladeb?

Sedm. Já budu doprovázet na klavír. Slyšel jsem to tak v symfonickém komorním podání. Smyčce, to je ta duše. Zkoušení není jednoduché. Každá skladba je jiná a pro mladé hudebníky se jednalo o něco nového. Některé skladby jsou synkopické, je tam hodně jazzu, musí si to naposlouchat, vstřebat styl, aby to dokázali správně zahrát. Ale já fakt nechápu, odkud to přišlo. A to jsem obyčejný muzikant, ale kolik géniů je na světě! Tam jde o tajemství, které nikdo nikdy nerozluští. 

Říkáte, že jste obyčejný muzikant, který jenom zapisuje, co k němu přijde. Pocházíte z hudební rodiny?

Maminka měla jedinečný sluch, krásně zpívala, byla to čistá duše. Otec měl už od dětství velikou lásku k muzice, minimálně třicet let hrál na varhany ve stříbrnickém kostele, kam jsem s ním chodil jako kluk a poslouchal na kůru, jak hraje ty nádherné harmonie, mezihry a melodické náboženské písně. To bylo velice obohacující. Celá rodina Kovaříků byla hudebně založená. Dva synovci s námi budou dokonce hrát na koncertě.

Bratr Josef je pan muzikant, jakých je tady málo. Jeden z nejlepších československých trumpetistů. Už na vojně hrál v Ústřední hudbě AČR nejtěžší sóla, je také vynikající klavírista a varhaník, studoval dirigování a složil věci z jiného světa. Nemá ale asi to správné štěstí, aby jeho skladby hrály orchestry a muzikanti.

Ale hlavní je to nezabalit. Všechny vlivy z dětství se vám hromadí v hlavě, ta pak pracuje sama a naráz vypluje ven s naprostou samozřejmostí skladbička. Zázrak. Jsme sami sobě pořád velkou záhadou. Kromě těch strašných věcí se na světě stále ještě dějí monumentální nádherné věci. Takový je svět.