V Kunovicích se odehrála rekonstrukce sklizně obilí z dob našich babiček

Odhodlání, vytrvalost a chuť ukázat se spoluobčanům dovedla Františka Černého až k vysněnému cíli. I když teplota na slunci přesahovala čtyřicítku a jen kousek vzdálené koupaliště v Kunovicích praskalo ve švech, tak spolu s Mirkem Vlachynským a Radkem Sitem připravil ukázku kosení obilí, o kterém se můžeme dočítat již pouze v kronikách. Pochopení František Černý, mechanizátor a renovátor starých zemědělských strojů, nalezl nečekaně i u dalších lidí, kteří mu obětavě šli k ruce.
Starší ať si zavzpomínají a mladí ať se poučí, pronesl Černý motto akce a vyslovil malé přání: Kéž by vydrželo hodně dlouho a až my nadšenci tady nebudem, aby se naši další následovníci. Jsme opravdu pouze nadšenci, kteří to málokdy dělali, protože naposledy jsem sklizeň tímto způsobem zažil, když mi bylo patnáct roků, omlouval Černý případné nedostatky v autentičnosti a vydal povel zapřahat a vyrazit na pole pro snopy s obilím. Každý z pomocníků měl svoji zástěru s popisem práce. Plnil funkci strojníka, tak zůstal u své osmašedesátileté stařičké mlátičky, kterou, tak jako mnoho dalších strojů, nářadí a pomůcek, zrenovoval.

Exponáty nejen na parádu
Stroje, které jsou tady k vidění, jsem postupně kupoval a renovoval. Nechci dělat muzeum mrtvých, nefunkčních strojů. Chci ukázat, že i dnes se s nimi dá pracovat. Mlátička, kterou budeme obilí mlátit, je z roku 1945. Výrobce je Letostroj Letovice a koupil jsem ji v Modřanech, popsal Černý. Na pole se zpod provizorního stanu, kde se podávalo občerstvení, návštěvníkům moc nechtělo. Slunce pálilo a mnohý si neodpustil otázku, jak dříve lidé mohli takto na poli pracovat. Pár koní táhl fungl nový povoz, který Černý věnoval k druhým narozeninám svého vnuka Patrika Šembána. Radek Sita, muž, na jehož zástěře stálo označení pacholek, trpělivě poslouchal rady, jak správně snopy na vůz nakládat. K tomu, že tu dnes jsem za pacholka, mě dovedla náhoda. Sháněl jsem řetěz na pluh, a tak jsem zajel i k panu Černému. Od něj jsem se dozvěděl, že bude tato akce, a přijal jsem pozvání se jí zúčastnit. Moc mě to zajímá a jsem moc rád, že tu mohu být, pochvaloval si propocený Sita.

Práce šla od ruky
Snopy z vozu do mlátičky podával třetí zmíněný, Mirek Vlachynský. Obilí jsme doma sekli, ale protože jsem měl teprve 10 roků, nikdy mě k tomu otec nepustil. Pamatuji si vše, sečení, ukládání snopů do mandelů. Byla to práce starších. S odstupem času se mi plní sen, protože jsem to nikdy pořádně nezažil, nechal se slyšet při chvilce na občerstvení a překontrolování technického stavu mlátičky.
Dobrá byla dle slov Černého nejen úroda, ale i účast. Je to pro nás velká odměna a chtěli bychom, aby tuto radost s námi sdílelo co nejvíce lidí, svěřil se Černý. Pokud to vše vyjde, potkají se zde všichni i příští rok. Pokud bude o další ročník zájem, rád bych se vrátil ještě klidně o 15 let zpět. Ukázal bych vývoj mlátiček. Tato má už dvojité čištění a obilí se sype přímo do pytle. Přivezl bych mlátičku, kdy zrno ještě padalo jen pod ni a od plev se muselo oddělit fukarem, říká Černý, který už má nejspíš jasno a příští rok o žních opět vyjede s ještě starším exponátem.
Je to jeho životní cíl a chtěl si ho splnit. Je těmi stroji úplně zaujatý a snad až posedlý. Vidím, že ho to moc baví. Náš taťka je prostě takový historik a rád by, kdyby po něm něco zůstalo, přidává jeho žena Jaroslava a loučí se s pokrčenými rameny a úsměvem: Tak možná příští rok na viděnou.