Musíte myslet především na lidi, kteří dělají divadlo!

Musíte myslet především na lidi, kteří dělají divadlo!
Foto: Marek Malůšek
Salaš Společnost 06 / 04 / 2021

I když jde o krk a vlastně i budoucnost osmi hercům Slováckého divadla, asi nejsmutnějším musí být v těchto chvílích emeritní ředitel Slováckého divadla Igor Stránský. Právě on tuto kapličku umění 25 let řídil a vybudoval značku, která má na uměleckém poli nebývalý zvuk. Jak tento srdcař a dlouholetý principál nese řízenou likvidaci Slováckého divadla?

„Všechno je o lidech, kteří mají srdce,“ tvrdí Igor Stránský. „Co cítí, předávají lidem a kultura žije. Pokud chybí srdcaři, kultura skomírá.“

 Igore, souhlasíte se mnou, že vámi budovaná dlouholetá práce se dnes hroutí jako domeček z karet? A to jste při svém odchodu říkal: Chraňte značku SD a budete s ní šťastní!

Připadá mi to tak, je mi z toho smutno. Jsem přesvědčen o tom, že aby divadlo fungovalo, musí ctít na prvním místě umělecký soubor. Nejvíce práce mně dalo stmelit ho. Vytvořit jeden živý organismus tak, aby lidé na sebe slyšeli. Když ho současné vedení roztrhne, nebo z něho cokoliv vyjme anebo i kdyby provedlo transplantaci, málokdy se podaří ho zase oživit. 

 Vy jste byl v podobné situaci, kterou „nepřežila“ pouze jedna herečka...

Ano i já jsem propustil jednu herečku. Delší dobu o ni režiséři neměli zájem a vytvářela i problémy i v zákulisí. Po ročním hledání řešení tohoto problému, kdy jsem herečku upozorňoval na tyto situace, jsem dospěl k zásadnímu rozhodnutí. Musel jsem tento krok udělat, protože jsem pro ni skutečně práci neměl. Toto rozhodnutí mě stálo rozchod s některými mými dobrými přáteli. Od té doby nekouřím dýmku. Uměleckému souboru jsem vysvětlil danou situaci a požádal je o jejich názor. Jejich souhlas s mým rozhodnutím byl jednoznačný.

 Ale to se nedá srovnat s jednáním současného vedení…

To vůbec! Co mám zprávy, tak si herce pozvali na umělecké hodnocení do ředitelny a za účasti právničky je de facto postavili ke zdi a popravili. To se přeci nedělá. Kde je lidský přístup?

 Smutné. Dokáže herec v této blbé době najít práci, která je hodna jeho talentu?

Nedokáže. Film a televize jsou od Hradiště příliš daleko.

 Jaké problémy může způsobit odchod třetiny herců?

Vážný. Když odejde sedm herců, kteří mají nastudované věci a nedej bože řeknou, že s divadlem už nechtějí mít nic společného, tak se chod divadla rozsype. Jen v Ježíši hrají všichni a role jsou poměrně náročné. Nejde je zaskočit za jednu zkoušku, ale byly by to další tři týdny tvrdé práce a neskutečné výdaje navíc!

I mnoho dalších inscenací bude ohroženo. Tento krok někdo nedomyslel. Neuvědomil si, že to může totálně rozklížit repertoár…

 Takže nesouhlasíte s tvrzením pana starosty, že počet zaměstnanců na oblastní divadlo je nadprůměrný? Stejný názor prý sdíleli i kandidáti při pohovoru na vašeho nástupce?

Ale souhlasím. V divadle totiž vznikla nemile milá věc. Když jsem před pěti lety odcházel, řada mladých hereček otěhotněla. Podotýkám, že ne mojí zásluhou. Za ně se braly záskoky. Vždy jsem měl v souboru sedm hereček, od nejmladší po nejstarší, to je strašně důležité. Tak, abych je typově mohl obsazovat.

Najednou se děvčata začala vracet z mateřské a soubor nabýval. To měl ředitel průběžně řešit. Nestalo se, a tak jsou čtyři herečky opravdu navíc.

 Kdybyste musel propouštět vy, podle jakého klíče by to bylo? Podle obsazenosti jako Lukáš Kopecký?

Rozhodně ne! Svolal bych celý umělecký sbor a řekl jim, že loď se potápí. Sedm měsíců nehrajete. Rozpočet krvácí, protože přibližně 40 procent si musíme vydělat a zbytek jsou dotace. Pojďme všichni, pomozme si. Podle mne by řešením byly u mnoha lidí v celém divadle poloviční úvazky. Ale odstřelit herce, a takhle drasticky? To nikdy!

Například. Odchází Zuzka (pozn. Zuzana Zvěřinová, dlouholetá nápověda) do důchodu. Nabídl bych některé herečce: Situace je kritická, díky mateřské hraješ málo, tak holt budeš na dobu určitou napovídat. A když něco přijde, budeš zase hrát. Musíme si pomáhat.

Je krajně nešťastné, že v souboru nebudou starší ženy. Vždyť „nejstarší“ jsou teď Irena Vacková a Tereza Novotná.

Ale Jaroslava Tihelková ani Monika Horká nepatřily do starého železa. Léta tvořily pilíř divadla a ve vašich hrách vždy hrávaly… Není vám už teď po nich smutno?

Je a moc. Vzpomínám si, jak jsme v roce 1985 přijímali Moniku Horkou. Za její angažmá bojoval Vojtěch Vacke. Nechtěl, aby šla na školu, chtěl, aby hrála, protože v ní viděl velký talent. Ona dodnes dokáže zahrát roli naivní mrchy, komickou starší dámu i vážnou roli.

A Jarka Tihelková je velmi výrazná typová herečka pro různé role svého věku.

 A zbylí herci „na odstřel“? Ty přece taky znáte?

Dvě mateřské dovolené u Aničky Pospíchalové zapříčinily, že její umělecká práce unikla do jakéhosi vzduchoprázdna a nové vedení Slováckého divadla ji znalo spíše sporadicky. To ovšem neznamená, že za sebou neměla celou řadu vynikajících rolí. Podobné je to i s Alžbětou Mahdalovou.

Petr Čagánek je člověk spíše nevýrazný, ale s věkem se stabilizoval a roste. Já bych ho jako typ hodně využíval. David Macháček je velmi výrazný herec. Hodně jsem se divil, že zrovna on dostal výpověď. O Martinu Hudcovi se už před půl rokem hovořilo, že se mu smlouva neprodlouží.

 Přesto se jim nedostávalo rolí a to jim prý zlomilo vaz…

Vše je o umění obsazovat herce. Dělal jsem režiséra a uměleckého šéfa a v podstatě jsem měl plán, jak každého herce využít. Ty mně budeš hrát Hamleta a v příští inscenaci budeš nosit vodu. Soubor by měl být vyvážený. Někdy se nepovedlo, aby hrál hauptku, ale vždy měl svoje role, na kterých rostl.

Víte, musíte myslet především na lidi, kteří dělají divadlo! Mám rád poctivé řemeslo.

 Nevytlačili kmenové herce ti externí, mnohem dražší?

Mám pocit, že toto bylo vytýkáno Michalu Zetelovi. Já jsem si toho byl vždy vědom, a když už jsem chtěl hosta přivést, musela to být osobnost. Pamatuji si například - Eva Matalová a Květa Fialová dokázaly vždy naplnit hlediště.

Kolegům ředitelům na oblasti jsem říkal, že jsou blázni, když do divadla tahají hosty a pak jim utíkají kmenoví herci. Stavte role na domácích, aby divák chodil na vaše herce. To se mi v Hradišti dařilo. Publikum na své herce chodilo a těšilo se na ně.

Byli jsme repertoárové divadlo, na tom jsem chtěl vždy stavět.

 Když už se bavíme o krocích Michala Zetela. Nesehrálo svoji roli i rozštěpení vašeho postu na ředitele a uměleckého šéfa?

Tomuto kroku jsem nikdy nerozuměl. Pravděpodobně, když učil na JAMU, chtěl mít za sebe nějaký zástup, doopravdy nevím. Nepovažuju to za správné.

 Zeptám se jinak. Byl ředitel Michal Zetel pro divadlo dobrou volbou?

V čele divadla by měl být divadelník a Michal Zetel měl předpoklady být dobrým ředitelem, manažerem i zajímavým režisérem. Ale… jeho první velkou chybou byl výběr repertoáru. Tituly začaly ztrácet repertoárový charakter a styl. Byly si podobné a lidé začali odcházet z představení, protože nebyli spokojeni. To byla zásadní chyba. Několikrát jsem mu naznačoval, ať se vrátí k žánrové pestrosti, protože tu divák potřebuje. Nikoliv za každou cenu hledat umělecký výboj.

Moje zásada byla: Já nedělám divadlo pro kritiku, ale pro lidi. A když dělám dobré divadlo pro lidi, kritika to umí ocenit!

Proto i já oceňuji jeho nápady v působení mimo mateřskou scénu. Hrát ve škole, restauraci a rockovém klubu. To byl nápad vynikající.

 Jeho následovník ale divadelník nebyl. Jak to, že vyhrál? Seděl jste přece ve výběrové komisi...

Ano, seděl. Mezi kandidáty v užším výběru byli dva velmi zajímaví divadelníci. Ale u pohovoru pro široké plénum působili matně. Kdežto přišel pan Bartoš. Sebejistý, razantní. Dobře prezentoval, jak je schopen sehnat peníze a městu ušetřit. Byl přijat.

Dnes víme, že to pro divadlo bylo velmi nešťastně řešení. Bartoš složitému divadelnímu mechanismu vůbec nerozuměl. Vymýšlel šílené věci, bohužel z neznalosti. Práci divadla a jakékoliv výrobní firmy stavěl na stejnou úroveň. Po výběrovém řízení, které bylo pro něho úspěšné, se prý chlubil, že mu stačilo dokonale nastudovat příručku pro manažery, aby ostatní konkurenty perfektně umyl…

 A pak město dosadilo Libuši Habartovou, která měla divadlo stabilizovat...

Paní ředitelka je strašně snaživá. Rozumí ekonomickému chodu. Moc dobře ví, v jaké šílené ztrátě se divadlo ocitne, když nehraje. Pořád si ale myslím, že by se měly hledat jiné možnosti než odstřel třetiny souborů. Její razance mne překvapila.

 Jak můžou herci pracovat v prostředí, kdy nikdo neví, jestli další na řadě nebude právě on?

Přesně. To zamává s psychikou herců a zmizí radost z práce. Každý bude uzavřený, opatrný, bude se bát před někým promluvit, aby náhodou příště nedopadl jako oněch sedm, ke dnešku už osm herců. Slyšel jsem, že Tereza Hrabalová podala výpověď sama. Už nechce v takovém prostředí pracovat! Ani se jí nedivím.

 Brzy by měl být vyhlášen další konkurz. Jaký by podle vás měl být nový ředitel divadla?

Divadelník se srdcem.

 Krátké a výstižné. Je duben, myslíte, že se stihne do nové sezony vybrat nový první muž nebo žena?

Času není nazbyt. Nevím, na co na radnici ještě čekají.

 Kdo by neměl chybět u tohoto výběrového řízení?

Nejen spousta úředníků, ale i lidé, kteří divadlu rozumí. Hlavně doufám, že nebude chybět pohovor s psychologem, aby se neopakoval minulý přešlap.

 Kdyby vám nabídli roli spasitele slovácké scény, vezmete do rukou ředitelské kormidlo ještě jednou a vytáhnete loď nad hladinu?

Za čtrnáct dnů budu mít 75 let, což je v dané situaci strašně náročné. Jediná věc, která by měla vliv na mé rozhodování, je to, že mi řada lidí stále ještě věří. Po dlouhém rozmýšlení bych asi neřekl ne, byť celoživotně hájím pravidlo: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky!“

 Kdo měl vlastně největší vliv na rozhodování vás jako ředitele? Váš vnitřní hlas? Někdo z divadla? Manželka?

Doma jsem se snažil nepracovat, ale na inscenace a chod divadla řeč občas přišla. Pro mne ale bylo rozhodující, že jsem se snažil být v kontaktu se všemi lidmi z divadla. K důležitým rozhodnutím jsem si vždy svolával celý umělecký úsek, respektive celé divadlo. A mnohdy se na mne snesla tvrdá kritika od lidí, které mám rád. Častokrát mi psali: Sakra, Igore, to děláš špatně, neblbni! Ty dopisy mám dodnes schované.

Kritiku jsem řešil hned. Všichni měli pocit, že se na chodu divadla a jeho tvorbě podílejí.

 Tolik demokracie... Nestalo se, že vám herci přerůstali přes hlavu?

Až na jeden případ se to nestalo. O tom jednom jsem věděl a snažil jsem se inteligentním způsobem hledat jisté korekce, abych ten tlak ustál. A když bylo nejhůře, tak jsme si to s dotyčným vyříkali! To k práci náleží. Nechtěl jsem být diktátorem. Panem ředitelem, před kterým se všichni po… .

 A spolupráce s dramaturgy?

Robert Bellan ve svém komentáři na sociálních sítích mluví o zbytečnosti dvou dramaturgů. Obou dam si velice vážím a po každé bych při své práci rád sáhl.

Divadlo, které má na svém repertoáru každoročně sedm až osm nových titulů, je pro jednoho dramaturga práce nezvládnutelná. Ale jak řešit situaci, kdy budou na určitou dobu tituly pouze čtyři…?

 Čtyři premiéry pro rok 2021. Stačí to divákovi?

Počet je relativně v pořádku, protože pro abonenty se musí dohrát tituly z loňského roku. Můj Deskový statek udělal jen čtyři reprízy. O celou řadu dalších titulů na volnou kasu je neutuchají zájem. Dohrávání je tedy nutné, ale budeme mít na to lidi…?

 S odstupem času. Bylo rozumné honit se za každou cenu za rekordy předplatitelů a stále posouvat laťku výše?

Bylo. Když jsem začínal v roce 90, tak bylo v divadle něco špatně. Nejvíce repríz měla pohádka, s kterou se objížděla půlka republiky, a žili jsme spoustou zájezdů po kulturácích. Jenže podmínky byly stále horší, chyběly peníze. Jako ředitel jsem si dal za první úkol zaměřit se na večerního diváka. To bylo rozhodující. Stejně jako vychovávat svého diváka od mateřských a základních škol až po abonenty neboli stálé diváky.

Když jsem ve Slováckém divadle působil jako herec, odehrál jsem měsíčně v průměru okolo 20 představení, z toho dvě třetiny na zájezdech. Když jsem opouštěl post ředitele, mělo Slovácké divadlo na svém repertoáru cca. 40 zájezdů za celý rok.

 Slovácké divadlo má neskutečné jméno mezi českými a moravský divadly. Není mu to teď na škodu?

Ne, jméno dělá firmu, dává vám renomé! Slovácké divadlo se pro mnoho lidí stalo součástí jejich životů. Od minulého týdne mne každý den zastavují lidi a ptají se, co se to v divadle děje. Bohužel jim říkám: Já už tam šest let působím jen jako host, takže vám nemohu odpověď.

 Proč ani věhlas divadlu nepřinesl výrazné krajské nebo republikové peníze a dotuje ho město ze své kasy?

Od založení Slováckého divadla přispívaly okresy Kroměříž a Hodonín na provoz. V obou městech se hrál celoroční repertoár, minimálně ve třech reprízách.

Divadelní autobus v té době dělával svozy a odvozy diváků, takže herci po představení čekávali ještě hodinu, až se autobus pro ně vrátí a odveze je po půlnoci domů.

Toto jsem zažil i já, když jsem v roce 69 nastoupil jako herec. Slovácké bylo tehdy řízeno KNV Brno. Když jsem se roce 1990 stal ředitelem, většina divadel z celé republiky přešla pod správu měst, respektive okresů. V roce 2003 skončil okres Uherské Hradiště. Řešili jsme, co s divadlem. Naskýtala se možnost přejít pod nově vzniklý kraj.

Vedení zlínského divadla však obcházelo politické špičky s dotazem, jak je možné, že by Uh. Hradiště bylo krajským divadlem a oni jen městským divadlem? Byl to tvrdý politický boj, který jsme prohráli! Nepodařilo se nám získat krajské peníze. Přesto jsem se starosty Karáskem, Tichavským i Blahou pravidelně bombardovali kraj, aby přispěl aspoň nějakými financemi. Ideální by bylo vícezdrojové financování - stát, kraj a město. Bohužel po mnohaletém úsilí je toto řešení stále v nedohlednu.

autor: Pavel PAŠKA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace