Nadace Synot obdarovala folkloristy

Nadace Synot obdarovala folkloristy
Foto: sal  /  Držitelé folklorní Ceny Nadace SYNOT.
Uherské Hradiště Společnost 25 / 06 / 2013

Mezi desítky slováckých souborů rozdělila dva miliony

Zástupci přibližně dvou set folklorních souborů a sdružení, chas, sólistů a cimbálových muzik se v pátečním podvečeru sešli na slavnostním večeru v Klubu kultury, aby převzali symbolické šeky pro financování svých projektů. Ty nadace rozdávala v rámci tzv. folklorního grantu.
„Zájem o grant nás velmi překvapil. Mezi žadateli jsou zástupci z celého Valašska i Slovácka. Rozdělili jsme mezi ně dva miliony korun,“ doplnila Michaela Pavlíčková, předsedkyně správní rady nadace.
Prostředky z grantu napomohou pečovat o tradiční lidovou kulturu - především přispějí na náklady spojené s nákupem a údržbou krojů a hudebních nástrojů i činnost samotných folklorních souborů, pěveckých sborů a lidových muzik. Žadatelé mohou z těchto prostředků hradit také náklady spojené s pořádáním nejrůznějších tradičních akcí, lidových obyčejů, festivalů a slavností či podpořit publikační a prezentační činnost.
V rámci slavnostního večera zástupci nadace předali také speciální Ceny nadace SYNOT osobnostem, které pro oblast folkloru mnohé vykonaly.
„Za ocenění, kterého se mi dostalo, bych rád poděkoval a doufám, že si ho aspoň trošku zasloužím. Především se ale sluší poděkovat nadaci SYNOT za to, že podporuje rozvoj kultury právě v našem regionu,“ řekl umělecký vedoucí souboru Hradišťan Jiří Pavlica, který od nadace získal hlavní cenu, a to za celoživotní přínos k rozvoji folkloru.
Za reprezentaci regionu ve folkloru v kategorii „soubory“ pak získal cenu Soubor valašských písní a tanců Vsacan, za jednotlivce to jsou manželé a vedoucí souborů Kopaničár a Kopaničárek Marie a Jan Rapantovi. Ocenění za příkladnou práci s dětmi a mládeží v oblasti folkloru obdržela Jana Polášková.

Ceny NADACE SYNOT
Jiří Pavlica, Staré Město

houslista, skladatel, upravovatel, organizátor, autor pořadů
Po absolvování Střední ekonomické školy v Uherském Hradišti (1969–1973) vystudoval hudební vědu a teorii kultury na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1973–1978) a obor housle na konzervatoři v Brně (1975–1979). Vzdělání si rozšířil doplňkovým studiem skladby na JAMU (1993–1995). K hudebnímu folkloru se dostal v dětství jako žák lidové školy umění a člen školní cimbálové muziky v Uherském Hradišti, kterou vedl Jaroslav Čech. V době středoškolských studií hrál na housle v cimbálové muzice Dolina ve Starém Městě. V roce 1975 převzal po Jaroslavu Staňkovi místo primáše v cimbálové muzice Hradišťan, od roku 1978 je jejím uměleckým vedoucím. Působil jako hudebník ve svobodném povolání (1978–1980, člen skupiny Javory Petra Ulrycha), v letech 1980–1994 pracoval jako redaktor hudebního vysílání Československého (nyní Českého) rozhlasu v Brně, kde mj. upravovatelsky přispěl do repertoáru BROLNu. Od roku 1994 je opět ve svobodném povolání.
Jeho pozornost se od počátku zaměřovala na moravský folklorní materiál, který nestudoval jen v regionálních souvislostech, ale i v historickém a dobovém kontextu a v hudebních vztazích. Historický pohled se odrazil v jeho prvním větším projektu Byla vojna u Slavkova (1982), album obdrželo v témže roce Zlatý štít Pantonu (upravená nahrávka z této desky získala druhé místo na mezinárodní rozhlasové soutěži Prix de musique folklorique de Radio Bratislava – 1983 a také cenu Českého hudebního fondu). Ve stejné rozhlasové soutěži byla v roce 1987 oceněna třetím místem nahrávka Zbojné písně moravské (1986), jež vycházela z dalšího monotematického projektu. Od roku 1987 se autorsky a režijně podílí na programech Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici (v roce 1994 získal ocenění za výrazný osobní přínos do dramaturgie festivalu v pořadu „Kdo se vejde do houslí“, za pořad „Rodinné zpívání a muzicírování“ získal spolu s V. Ondrou titul Laureát MFF za originální provázení). V roce 1990 vzniklo vánoční album Pokoj vám, na kterém spolupracoval vedle Hradišťanu také Komorní orchestr Leoše Janáčka z Ostravy. Shrnutí osobních pohledů na interpretaci pramenů hudebního folkloru od regionálních podání přes historické adaptace až po vlastní tvorbu podává CD Ozvěny duše (1994). Inspirace moravským folklorem se projevuje v řadě dalších hudebních aktivit Jiřího Pavlici, které se prolínají různými žánry, především jazzem, folkem, rockem a vážnou hudbou (spolupráce s Vlastou Redlem, Pavlem Žalmanem Lohonkou, Emilem Viklickým a Zuzanou Lapčíkovou v triu Ad lib Moravia, Alfrédem Strejčkem a Jitkou Molavcovou na hře Oráč a smrt, Spirituál kvintetem, Bambini di Praga, Brněnským komorním orchestrem, Ars Brunensis Chorus, Pražskou komorní filharmonií, Symfonickým orchestrem FOK, orchestrem Europera a dalšími). Na tomto poli spolupracuje i se zahraničními hudebníky (např. Alister Anderson – Velká Británie, Yaz-Kaz – Japonsko, Dizu Plaatjies – Jihoafrická republika, skupina Altai Kai – Altajská republika).
S taneční složkou Hradišťanu a její choreografkou Ladislavou Košíkovou spolupracuje od počátku devadesátých let minulého století (v osmdesátých letech spolupráce s Alenou Skálovou, Danielou Stavělovou a dalšími choreografy) na řadě celovečerních komponovaných pořadů, např. Biblická zastavení (1993), Světci v lidovém kalendáři (1995), O slunovratu aneb o tom, co bývalo a znovu kdysi bude (1998), O člověku a jeho ctnostech a neřestech (1999), Zpívání o lásce (2002), 3x je člověk (2010).
Inspiraci nachází také v tvorbě českých básníků, především Jana Skácela či Vladimíra Holana. Na verše prvního z nich vznikl celovečerní komponovaný pořad a také stejnojmenné album O slunovratu (1999), za které získal cenu nezávislých hudebních kritiků Žlutá ponorka. Vedle koncertní činnosti s Hradišťanem se také orientuje na tvorbu pro divadlo, film, rozhlas a televizi (jako autor a moderátor se podílel na hudebním televizním cyklu „Sešli se…“, je taktéž autorem a moderátorem pořadu „Jak potkávat svět“, který v současné době vysílá TV NOE). Stál také u zrodu několika hudebních formací, ve kterých působil jako interpret a autor (Salvia, Ad lib Moravia, Talant). Vedle tvorby v oblasti nonartificiální hudby se věnuje také kompozicím ve sféře artificiální hudby (Missa brevis – malá vánoční mše, Oratorium smíru, Chvění – suita dialogů, oratorium Porta peregrinorum inspirované odkazem sv. Vojtěcha). Kromě koncertování na domácích scénách vystupuje také v zahraničí na festivalech a dalších kulturních projektech (výběrem: Německo – festival Rudolstadt, Velká Británie – festival Womad; Japonsko; Čína; USA; Mexiko – festival Cervantino, Jihoafrická republika, Mongolsko, Kazachstán atp.). Jeho činnost je reflektována médii (televize, rozhlas, tisk), držitel zlatých desek za alba AG Flek a Hradišťan, Ozvěny duše, O slunovratu, Mys Dobré naděje. V posledních letech obrátil ve své tvorbě pozornost také k dětskému posluchači (CD Hrajeme si u maminky – 2005, CD Studánko, rubínko – 2009). V roce 2010 vznikla kniha rozhovorů Jiřího Pavlici s Přemyslem Rutem pod názvem Hovory nejen o hudbě. Tvůrčí osobnost Jiřího Pavlici představuje typ interpreta a hudebního skladatele „budujícího hudební mosty mezi lidmi“, jehož dosavadní práce je obsažena ve třech P – pohlazení, poznání, poselství.

Manželé Marie a Jan Rapantovi, Starý Hrozenkov
Jan Rapant
pedagog, hudební upravovatel, organizátor, autor pořadů
Jan Rapant (24. 10. 1940, Žítková, okres Uherské Hradiště)
pedagog, hudební upravovatel, organizátor, autor pořadů

Pochází z početné dělnické rodiny (11 sourozenců – 7 sester a 3 bratři). Jeho vztah k lidovým písním a zvykům z Kopanic se utvářel již v jeho raném dětství. Jeho otec Jan Rapant hrával na housle a byl prvním primášem Slováckého krúžku (později souboru Kopaničár) ve Starém Hrozenkově.
V letech 1955–1959 studoval učitelství na Pedagogické škole pro vzdělání učitelů národních škol v Kroměříži. V letech 1959 – 1961 absolvoval základní vojenskou službu. Po vojně byla jeho prvním působištěm Základní devítiletá škola v Březové, v letech 1963–1965 vyučoval na málotřídní Základní škole v Lopeníku na Březovsku. Vysokoškolské  pedagogické studium absolvoval na Pedagogické fakultě UJEP v Brně. Od roku 1965 působil nepřetržitě 42 let na Základní škole ve Starém Hrozenkově jako učitel, zástupce ředitele a od roku 1986 do roku 2004 jako ředitel školy.
Od roku 1963 do roku 1968 hrával jako muzikant v souboru Olšava v Uherském Brodě. Zde poznal mladou tanečnici Marii Tomkovou, která se v roce 1967 stala jeho manželkou. V roce 1969 se přestěhovali do Starého Hrozenkova. Od té doby se začal plně věnovat místním souborům, Kopaničáru a Kopaničárku. Od roku 1981 je uměleckým vedoucím souboru Kopaničár.  V roce 1972 se k němu přidala i jeho manželka Marie, která ukončila činnost v souboru Olšava a jako tanečnice a zpěvačka se stala členkou souboru Kopaničár. Jan Rapant svým příkladem a svou neúnavnou prací s novými generacemi muzikantů vytváří nezaměnitelný rukopis reprezentující tuto specifickou oblast moravsko-slovenského pomezí v oblasti subregionu Moravské Kopanice.

Marie Rapantová, rozená Tomková
pedagožka, zpěvačka a tanečnice, vedoucí souboru, organizátorka, choreografka, autorka pořadů
Vyrůstala v rodině spolu se svými třemi sourozenci, sestrou a dvěma bratry. Otec Vladimír Tomek byl elektromontér, matka Anna Tomková dělnice. Vystudovala Střední pedagogickou školu v Přerově. Po jejím absolvování pracovala několik let jako vychovatelka školní družiny a učitelka ZŠ Starý Hrozenkov. Při zaměstnání absolvovala vysokoškolské pedagogické studium (obor zeměpis – tělesná výchova) na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Na ZŠ ve Starém Hrozenkově pak působila jako učitelka 6.–9. ročníku do roku 2008.
K folkloru ji přivedla kamarádka, tanečnice souboru Olšava. Angažovanost v souboru Olšava jí pohltila, věnovala se jí do té doby, než přišly rodinné povinnosti – výchova dětí. Po přestěhování do Starého Hrozenkova v roce 1969 se stala členkou souboru Kopaničár. Lidové písně, tance a zvyky místních Kopaničárů ji zaujaly natolik, že se dokonce od manželovy babičky a místních vyšívaček naučila technikám specifických kopaničářských výšivek.
V roce 1965 převzala po učitelce Jarmile Kopuncové kroužek dětských her a tanečků při místní ZŠ. Pod jejím vedením byl v tomto roce kroužek oficiálně přejmenován na Dětský folklorní soubor KOPANIČÁREK. Jako vedoucí dosáhla s Kopaničárkem řady významných úspěchů. Sobor úspěšně pracuje pod jejím vedením již 48 let, za tu dobu se zúčastnil mnoha vystoupení na různých festivalech a slavnostech (Vlčnov, Strážnice, Kunovice, Sehradice, Lhotka p. Ondřejníkem, každoročně se spolupodílí na organizování místních Kopaničárských slavností a dožínek).
V letech 2003 a 2005 DFS Kopaničárek postoupil díky M. Rapantové přes regionální a krajské přehlídky až na Zemské přehlídky dětských souborů do Kroměříže a Liptálu. Největšího úspěchu dosáhla se souborem letos v květnu na Mezinárodním dětském folklorním festivalu v Sighetu Marmatiei v Rumunsku, kde se soubor Kopaničárek umístil v početné konkurenci zahraničních souborů na I. místě.
Od roku 1981 manželé Rapantovi společně vedou soubor Kopaničár, jsou autory všech hudebních aranžmá a tanečních bloků, které společně v jedné domácnosti umělecky tvoří, programy a taneční a hudební pásma spolu nacvičují a poté při svých vystoupeních jimi dělají radost divákům a posluchačům.
Jan a Marie Rapantovi se práci s dětmi věnují celý svůj život a vychovali řadu generací, z nichž dnes někteří tancují, zpívají a hrají v dospělých souborech, nebo již vodí další generaci dětí do dětského souboru.
Mají spolu tři děti, syna a dvě dcery. Folkloru se věnuje téměř celá rodina. Syn Marián hraje v cimbálové muzice Ponava v Brně, dcera Jana s manželem Juliánem jsou tanečníky souboru Kopaničár, jejich děti Julián a Johanka jsou muzikanty hudecké muziky Kopaničár, nejmladší vnouček Davídek tančí v Kopaničárku.
V jejich případě jde o pěstování pěch nejušlechtilejších vazeb na lokální prostředí a předávání těch nejdůležitějších hodnot nejen v rodové linii, ale plnou měrou v rámci své celoživotní pedagogické a  zájmové praxe.

Jana Polášková, roz. Škárová
pedagožka, organizátorka, metodička, choreografka, autorka pořadů
V sedmdesátých letech učitelka ZŠ v Nedakonicích nastoupila na ZŠ v Kněžpoli, kde je od roku 1992 ředitelkou školy a v letošním roce se po více jak dvaceti letech se školou loučí. Členka Hradišťánku (1963-1967) a folklorního souboru Hradišťan (1967-1987), kde v letech 1976-1987 působila jako vedoucí taneční složky. Třicet let vedla jednu ze skupinek souboru Hradišťánek.
Od roku 1989 je členkou odborné rady pro dětské taneční kolektivy při NIPOS-Artama v Praze, pravidelně se zúčastňuje práce v odborných porotách dětských soutěží. Podílí se na přípravě MFF ve Strážnici jako autorka především dětských pořadů.
Důležitá je také její činnost metodická a pedagogická (taneční semináře, školení, vedení diplomových prací zaměřených na lidové umění a práci s dětmi.)  Zaměřuje se na regionální prvky v osnovách školy a jejich začlenění do školních programů. Na téma regionální prvky ve výchově přednáší v rámci DVPP a zúčastnila se i konferencí na Slovenku, v Německu či na Tchaj-wanu.

Medailonky připravila Romana Habartová.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace