Nechci slavnosti měnit, chci je kultivovat

Foto: Andrea Malinová  /  Hlavní organizátorka slavností vína Anna Stránská půjde letos poprvé v kroji.

Anna Stránská vidí Uherské Hradiště jako evropské hlavní město kultury

Do čela Klubu kultury Uherské Hradiště nastoupila mladá generace. Anna Stránská má za sebou první měsíce ve funkci a před sebou jednu z největších zkoušek – Slovácké slavnosti vína a otevřených památek. Akci, která do města každoročně přivede desetitisíce lidí a jejíž příprava trvá prakticky celý rok. Sama přiznává, že žije v „totálním nasazení pro veřejnou službu“, ale snaží se ho prokládat chvílemi, kdy může vypnout. Letos navíc slavnosti poprvé nezažije jen jako návštěvnice. Nechává si ušít vlastní kroj a v sobotu se postaví do čela průvodu.

Slovácké slavnosti vína letos připravujete poprvé jako ředitelka Klubu kultury. Co pro vás osobně znamená převzít odpovědnost za jednu z největších akcí ve městě?

Především závazek. Od začátku jsem počítala s tím, že součástí vedení Klubu kultury je také realizace naší největší městské akce. Je potřeba ji dobře zorganizovat a vytvořit prostor pro všechny, kteří přijedou a chtějí se prezentovat. Samozřejmě je v tom ale také radost.

Mám ráda festivaly a události, které přitáhnou lidi a na chvíli je spojí bez ohledu na jejich názory nebo vidění světa. A slavnosti vnímám také jako důležitý prostředek péče o naše dědictví. Nejde jen o ty dva nebo tři dny. Mnozí lidé se na ně připravují celý rok a dávají do nich obrovské množství energie.

Letos je ale uvidíte z úplně jiné perspektivy. Nechybí vám trochu pohled návštěvníka?

To už je asi pryč. (směje se) Člověk se postupně vytrénuje. Když jsem byla mladší a s podobnými akcemi začínala, prožívala jsem po skončení akcí, které jsem organizovala, takovou nostalgii, dnes už člověk spíš profesně jede.

Slavnosti jsem ale v minulosti navštěvovala opravdu ráda. Nejvíc jsem si je užila, když jsem měla ve městě kamarády z jiných míst a mohla jim Hradiště ukázat. Krásné je právě to, že člověk jde městem a potkává nejrůznější lidi. Nemusí mít přesný plán. Prostě se nechá unášet tím, co se zrovna děje. Ať už na frekventovaném místě, nebo někde stranou, může si najít svůj okamžik.

Teď už ale budete sledovat slavnosti i jako člověk, který za nimi stojí. Máte potřebu něco zásadně změnit?

Vůbec si nemyslím, že jde o nějaký můj rukopis. U takové akce je podle mě největším uměním dobrá organizace, která není vidět. Organizátoři mají vytvořit tak dobré podhoubí, aby návštěvník vůbec nemusel přemýšlet nad tím, co všechno je v pozadí.

Největší změny, které se snažím dělat, se odehrávají uvnitř – aby bylo dobře také lidem v týmu. Navenek budou vidět spíše drobnosti.

Co byste tedy chtěla jako nová ředitelka zlepšit?

U akce, která má tak dlouhou historii, je podle mě dobré podívat se na ni očima člověka, který ji vůbec nezná. Pro místní je všechno jasné. Vědí, co znamená prezentace mikroregionů, kam se jde, kde co je. Ale když přijede někdo poprvé, potřebuje se zorientovat.

Proto se díváme například na označení ve městě, informace o veřejných toaletách, parkování nebo na to, jak člověk pochopí celý princip slavností. Nejde o žádnou revoluci. Spíš o drobné praktické věci, které mohou návštěvníkovi pobyt zpříjemnit.

A důležité je pro mě také to, aby slavnosti byly přístupné všem. Třeba rodinám s malými dětmi. Přestože máme v názvu víno, nejsou přece jen o pití vína.

Co tedy podle vás tvoří jejich skutečnou podstatu?

Je to mnohem širší svět. I za vínem je spousta práce – starost o vinohrad, tradice, kultura, vztah k místu. A k tomu máme otevřené památky. Město se během slavností skutečně otevře v celé své kráse.

Právě propojení folkloru, vína, historie, architektury a současného života považuji za jednu z největších hodnot celé akce.

Jaký pocit by si měl návštěvník ze slavností odvézt?

Takové to hřátí u srdce. Třeba když člověk stojí u cimbálu, zazpívá si písničku a raduje se s ostatními. Na chvíli zažije společné štěstí. To se nedá převést na něco hmotného.

Je krásné vidět město plné krojovaných lidí z různých obcí. Nevidíme kroje jen v muzeu nebo při organizované přehlídce. Žijí mezi lidmi. A právě ta spontaneita je strašně důležitá. Asi bych to nazvala radostí ze života. Člověk si na chvíli uvědomí, že život může být takhle krásný a dobrý.

Folklor ale potřebuje také mladé lidi. Jak je podle vás získat?

Rozhodně bych mladé negeneralizovala. Jsou lidé, kteří odmalička chodí do souborů a mají folklor úplně v sobě. To je jiná liga. Pak jsou ale mladí, kteří k tradicím teprve hledají cestu. A tam musíme jít za nimi. Pokud jsou na sociálních sítích, musíme s nimi komunikovat také tam. Pro letošní slavnosti jsme například založili Instagram. A potřebujeme do tvorby obsahu zapojovat mladé lidi, kteří rozumějí tomu, jak jejich generace komunikuje.

Já sama už ve svých pětatřiceti letech nejsem tam, kde jsou náctiletí. Musíme hledat můstky.

Znamená to podle vás folklor trochu „převléct“ do současného hávu?

Určitě se nebojím toho, že něco zkusíme trochu odvážněji. Ale vždycky s respektem k tomu, z čeho tradice vychází.

Teď například máme v Redutě výstavu Aničky Kodrlové, absolventky umprumky, která dlouhodobě fotografuje folklor. Její pohled může být pro někoho odvážnější, ale přesně tak mladí folklor vnímají. A pokud ho chceme udržovat při životě, musíme jim dát prostor. Zároveň ale existují věci, které jsou podle mě svaté a měly by svaté zůstat. Odvaha něco změnit tedy podle mě nevylučuje respekt. Naopak, obojí musí být vyvážené.

Velkou součástí slavností jsou také otevřené památky. Proč je podle vás důležité připomínat, že Uherské Hradiště není jen městem folkloru a vína?

Protože právě propojení těchto světů mi připadá skvělé. Slavnosti se přirozeně propojily s Evropskými dny dědictví a díky tomu se otevírají místa, která běžně přístupná nejsou. Člověk, který by třeba nikdy nešel cíleně studovat historii města, se najednou během slavností dozví něco o kašně na náměstí nebo o jiné památce. Dostane se k tomu vlastně mimoděk. A to je podle mě skvělé. Město totiž není jen soubor opravených domů a památek. Živá kultura z něj dělá dobré místo k životu.

Právě živá kultura ale něco stojí. Je podle vás současný model financování dlouhodobě udržitelný?

Financování kultury je složité téma. Vždycky záleží na tom, kdo o penězích rozhoduje a jestli dokáže vidět i nehmatatelné hodnoty.

Když se ale podíváme čistě ekonomicky, velké kulturní akce mají také konkrétní dopad. Přijedou desetitisíce lidí, kteří utrácejí v restauracích, ubytování, obchodech a dalších službách. Je to injekce do místní ekonomiky.

Slavnosti stojí také na podpoře města, Nadace SYNOT, Vinařského fondu a dalších partnerů. Je ale potřeba přemýšlet, jak takovou akci dlouhodobě udržet a případně citlivě rozvíjet.

Takže žádná velká revoluce?

Ne. Myslím, že radikálně měnit slavnosti by bylo spíš špatně. Jejich síla je právě v tom, čím se za roky staly. Spíš bych je chtěla postupně kultivovat. Přidávat drobnosti, odstraňovat věci, které nefungují, a dívat se na ně očima dnešního návštěvníka. Ale to gro musí zůstat. Právě ono dělá slavnosti slavnostmi.

Letos budete mít ještě jednu premiéru. Poprvé půjdete ve slavnostním průvodu v kroji.

Ano. Nechávám si ušít vlastní kroj a moc se na to těším.

Když jsem se naplno vrátila na Slovácko, řekla jsem si, že je čas. Folklorem jsem hodně žila do nějakých dvanácti let. Chodila jsem tančit k Laďce Košíkové a díky tátovi jsem měla blízko k Hradišťanu. Pak mě to trochu opustilo.

Dnes jsem vlastně ráda, že jsem od toho měla i odstup. Mám k folkloru vztah zevnitř, ale zároveň se na něj dokážu podívat zvenčí. Teď se k němu znovu vracím, studuji kroje, písničky a mám pocit, že se trochu vracím do dětství.

A jak tedy budou vypadat vaše letošní slavnosti?

Budu se snažit mít i nějaký čas úplně neorganizovaný. Projít se městem, podívat se, co mě zrovna osloví, a nechat se chvíli unášet atmosférou. Samozřejmě budou i ředitelské povinnosti. Ale právě průvod pro mě bude velká změna. Tentokrát už nebudu jen pozorovatelka. Budu jeho součástí.

Kdybyste si po skončení slavností měla vybrat jeden okamžik, kdy si řeknete „kvůli tomuhle to celé stojí za to“, co by to bylo?

Možná překvapivě by to nebyl konkrétní program. Měla bych velkou radost, kdyby měl dobrý pocit především náš tým v Klubu kultury. Na to se někdy zapomíná. Návštěvník vidí průvod, koncerty, kroje a cimbál. Nevidí šanony, smlouvy a všechny problémy, které se v zákulisí řeší.
Dobrá organizace by ale měla spočívat právě v tom, že lidé nic z toho nevidí a mohou se bavit. Samozřejmě se během tak velké akce objeví problémy. Ale pokud je dokážeme vyřešit v klidu a tým si na konci řekne, že to byla vlastně příjemná práce, budu mít obrovskou radost.

Zmínila jste, že se nechcete dívat jen na současnost. Máte už představu, kam byste chtěla uherskohradišťskou kulturu posunout?

Mám jeden možná trochu odvážný plán. V roce 2042 by měla mít Česká republika znovu možnost usilovat o titul Evropské hlavní město kultury. A já bych chtěla směřovat Uherské Hradiště tímto směrem.

Myslím, že na to máme. Máme slavnosti, další kulturní události, infrastrukturu i obrovské množství lidí, kteří kulturu vytvářejí. Neříkám, že to bude jednoduché nebo že to máme jisté. Ale myslím, že je dobré mít před sebou velký cíl. A třeba právě slavnosti ukazují, že když se podaří spojit tradici, současnou kulturu, lidi a město, může vzniknout něco opravdu silného.

Vraťme se ještě k jednomu velkému hradišťskému tématu – bývalé věznici, kolem které jste v minulosti byla velmi aktivní. Letos budou poslední veřejné prohlídky. Co to pro vás znamená?

Je to vlastně trochu symbolické. Letos budou prohlídky ještě naposledy v rámci slavností a potom také v říjnu. Pak už se areál začne postupně připravovat na stavební práce a pro veřejnost se na delší dobu uzavře.

Je to obrovská věc a zároveň běh na dlouhou trať. Peníze, které jsou na rekonstrukci potřeba, jsou v opravdu velkých rozměrech a celý projekt má dlouhodobý charakter. O to víc mi ale záleží na tom, aby se na veřejnost nezapomnělo a aby lidé ještě měli možnost to místo poznat, než se jeho podoba začne měnit. Ty letošní prohlídky tak budou poslední příležitostí projít si věznici ještě před rekonstrukcí. A myslím, že právě proto by si je lidé neměli nechat ujít.