Pavel Váně: Moje žena je můj parťák

Pavel Váně: Moje žena je můj parťák
Foto: pas  /  Progres 2 - 2011.
Kunovice Společnost 21 / 03 / 2011

Já byl v té době strašnej romantik, nepolíbenej, láskou nedotčenej a teď tohle...

Pavel Váně je jednou z největších legend brněnské hudební scény. Synkopy 61, Progress Organization, Progres 2 nebo Bronz. To všechno jsou známé bigbítové kapely, kterými tento brněnský muzikant a zpěvák prošel. V sobotu to v kunovické sportovní hale rozbalil hned s dvěma kapelami, s Bronzem a legendárním Progresem 2, na které přišel plný sál fanoušků.

Na sobotní Noci rockových hvězd vystoupil po boku Jany Kratochvílové a Hudby Praha. Progres 2 v sestavě Pavel Váně (kytara, zpěv), Zdeněk Kluka (bicí, zpěv), Roman Dragoun (klávesy, zpěv), Pavel Pelc (baskytara, zpěv) a Miloš Morávek (kytara) přinesl průřez toho nejlepšího, co kdy dělal. Pro generaci dnešních padesátníků byl symbolem doby - legendou. Na sobotním koncertu rockoví dědci opět dokázali, že umí, a s nimi si atmosféru užili i všichni návštěvníci.

Usměvavý zpěvák a kytarista Pavel Váně, kterému by nikdo šest křížků nehádal, si v mezikoncertním shonu našel také chvíli na povídání o svých začátcích i vzestupech a pádech života v kapele i mimo ni. 

Kdo vás přivedl k muzice a bigbítu?

Tak to byl táta, který mě přivedl dokonce i k bigbítu. Ještě za komančů se intenzivně připravoval na emigraci - chodil na hodiny angličtiny, kde potkal kluka, co hrál bravurně na kytaru. Nakonec se z něj vyklubal Mirek Daňhel, co pak hrál roky ve známé brněnské kapele Rocky Igles. Táta s nimi chvíli hrál na kytaru, než uznal, že je starej, a nastrčil tam místo sebe mě.

Kapela Fellows byla první počin? Jaké byly ty začátky?

Drsná rockerská parta - věčně jsme zkoušeli, sem tam i zahráli, ale nebylo to úplně to pravé ořechové.

Pak jste dostal nabídku zaskočit v Synkopách 61?

Když šel na vojnu kytarista Pavel Pokorný, hodili mi lano a já měl na dva roky vystaráno. I když to byla trochu jiná muzika, než jak jsem si představoval svůj ideál, ale hodně jsem se tam naučil. Byla to kapela, která už byla trochu zavedená, měla vlastní bedňáky, zvukaře, aparaturu. To byly divoký doby...

To byla ta spousta dívčích kalhotek házených na pódium?  

Jo, jo! (smích) To byly strašný zážitky - já byl v té době strašnej romantik, nepolíbenej, láskou nedotčenej a teď po mně holky házely spodní prádlo! (smích) Kluci okolo mě byli tak o čtyři roky starší a já šestnáctiletej zajda mezi nimi... holt, tohle byla škola života.

Následovala velmi populární kapela Progress Organization. Jak vzpomínáte na tu dobu?

I když jsem v Synkopách mohl zůstat dál, po návratu Pavla Pokorného jsem odešel. Se Zdeňkem Klukou jsme u piva spřádali umělecké plány a vznikl z toho Progress Organization. Start jsme měli přímo raketový. Na třetím koncertě už jsme předskakovali legendárním Beach Boys, čtvrtý koncert se odehrál v natřískané pražské Akropoli.

Kritici říkají, že Barnodaj měl na tu dobu vynikající zvuk a nadčasové téma, jak vznikal?

My jsme byli první brněnská kapela, která měla velkou desku, což bylo na tu dobu docela bomba. Ta deska je sběratelsky velmi cenná - lidi mi posílají zprávy o tom, kde všude po světě se prodává. Třeba v Japonsku se prodala za strašný peníze. Téma jsme využili od Petra Ulrycha, který se desku na motivy starořeckých bájí (Ikaros, Helios, argonauti) chystal točit s Brolnem. Komunisti mu točení desky zatrhli - tak texty pak předělal k nám a mělo to obrovský úspěch.

A dál?

Normalizace fungovala už velmi těžce. Uvědomili jsme si, že nás komunisti nenechají hrát, že nevyděláme na živobytí, nástroje ani aparaturu, proto jsme šli vydělat prachy a tak trochu se schovat k Aleši Zikmundovi do doprovodné kapely Marthy a Teny Elefteriadu. Já jsem ještě chvíli odolával u Mariana Vargy, kde jsem se mezi konzervatoristy hrozně moc naučil, ale také bych řekl, že jsem se držel zuby nehty - z dnešního odstupu bych řekl trochu nad moje síly. Po roce jsem se vrátil domů a potloukal se v doprovodných kapelách s Petrem Ulrychem, pak jsem se přidal ke klukům u Marthy a Teny, Jitky Zelenkové, Boba Frídla.   

Pořád však ve vzduchu visela stará smlouva se Supraphonem na natočení druhé desky. Nemohli jsme se už jmenovat Progress Organization, tak jsme nahrávali pod titulem Barnodaj (což je úplně nesmyslné slovo) a vznikl tak Mauglí inspirovaný Knihou džunglí Rudyarda Kiplinga s texty Pavla Kopty, dvorního textaře Hany Hegerové.

O několik let později vznikl Progres 2 a s ním i Dialog s vesmírem. Myslíte, že v dnešní době by tato rocková audiovizuální opera měla také takový úspěch?

S klukama jsme se moc nepotkávali - hráli jsme roztroušení ve službách různých zpěváků, ale kdykoli jsme se sešli, spřádali jsme plány na návrat naší kapely, což se manažerovi Marthy a Teny strašně nelíbilo, protože hrozil rozpad komerční doprovodné kapely. Nakonec však i on pochopil, že nás ta naše muzika táhne tak silně, že nám přestal bránit a dokonce nám pak napsal texty k opeře Dialog s vesmírem. Byla to první rocková opera u nás a rozporuplný projekt, ve kterém se nesl emigrační podtext: kosmonaut využije svého kosmického letu, hledá nové světy a nakonec se rozhodne, že se do toho zas... Československa nevrátí. Díky ožehavému tématu a nadšenému přijetí publika Dialog s vesmírem vstoupil do rockových dějin.

Proč jste vlastně z Progresu 2 odešel, když jste se pral i s režimem a dokonce vás zabásli kvůli demonstraci?

Po Dialogu s vesmírem jsme začali chystat nový program a tam přišel náš rozkol s kapelníkem. On chtěl nového Mauglího, já jsem tvrdil, že jsme ještě neprodali pořádně toho prvního, a bylo to. K tomu se přidala únava materiálu a ponorka. Vyřešil jseme to tak, že jsem z kapely odešel a založil Bronz.

Ten hned po první desce zakázali?

Postihl nás v rámci tzv. Nové vlny totální zákaz společně s Jasnou Pákou, Pražským výběrem a dalšími kapelami. Na jedné brněnské demonstraci mě zabásli, strašně zmlátili a až mně splaskly opuchliny, po několika týdnech, mě pak pustili domů. Politicky se to se mnou táhlo dál. Táta emigrant, moje zmlácení v base a zákaz Bronzu,... měl jsme toho zkrátka plný kecky.   

Neuvažoval jste, že zdrhnete za kopečky taky?

To ne. Táta mi tam umřel a ani na pohřeb mě ti bídáci nepustili. Tátovi kámoši z Ameriky tehdy asi říkali, že má pěkného hajzlíka, když jej ani na poslední cestě nedoprovodil - nikdo z nich ale nevěděl, jak to tady chodí - že mi sebrali pas a že mně prostě nedovolí republiku opustit. Nechci ze sebe dělat nějakého disidenta, takový problémy mělo hodně lidí, hlavně muzikantů. Já jsem to docela tajil i před kámošema - měl jsem strach,  že by se mnou pak nechtěli hrát, když mám problémy s policajtama a jsem nevýjezdnej. (smích)   

Na který z vašich počinů - projektů, kapel a desek jste dnes nejvíc hrdý, když se ohlédnete nazpět?

1) Musím říct, že jsem měl úžasný štěstí, že mně bylo zaměstnání koníčkem, což je neuvěřitelný a nepodaří se to každýmu.

2) Za celou dobu jsme se dokázali nějak uživit (i když to bylo mnohdy hrozně těžký) a nesklouzli jsme k nějaký sračkový komerci, což je docela zázrak.

3) Zůstali jsme sami sebou a ani režim nás nedonutil donášet a poklonkovat se před komunisty.

4) Jsem pyšný na projekty, který se nám podařilo do hudební historie vepsat.

Dnes máte práce habakuk: vystupujete s Bronzem, Progresem, s Klukou jste se taky udobřili... Co jste dělal v době ticha?

S Klukou jsme se nerozešli jako lidi, ale jako muzikanti, což postupem času přešlo. Hrál jsem v různých uskupeních, měl jsem kapelu Boule, akustickou sestavu VKV - Váně, Kopřiva, Vondrák, a pořád něco.   

V Praze v Lucerně se po dva roky opakovala série všech legendárních kapel, který se třeba jen na ten koncert daly dohromady. Tak to bylo i s Progresem 2. Já jsme inicioval setkání na koncert a když jsme odehráli, zjistili jsme, že nás to spolu pořád moc baví, a dali jsme Progres 2 opět dohromady.

Nehrálo se za dob totality lépe než dnes, v dobách obrovské komerce?

Je to vždycky tak - hladovej umělec tvoří lépe. (smích) Umělec v politickým tlaku má obrovskou radost z každého vystoupení, z každého štěku, kde si může zahrát, a úplně si užívá to spříznění s publikem. Celej ten českej svět žil jedním tématem, trh byl zavřenej, konkurence taky nic moc... Na jednu stranu to bylo skvělý, když se dívám zpětně, a na stranu druhou tak trochu pořád o hubu.

Jak jste se na dnešní koncert těšil?

Moc. Ze zkušenosti vím, že tady máme spoustu fandů, je tu vždycky skvělé publikum. S Janou Kratochvílovou a Hudbou Praha jsme společně nehráli nikdy, tak to může být super večer.

A co doma? Držela vás rodina i v dobách mizerie?

Mám jedinou manželku po celý život, je to můj parťák, což u rockerů není zrovna moc obvyklé. Musím ji velmi pochválit, protože to byla ona, kdo i v dobách, kdy jsem třeba rok točil Dialog a domů takřka nenosil peníze, nepoznal, že jsem chudej, a vždycky bylo co jíst. Naopak jsme nepoznal, že jsem potom ani nepoznal, když jsme byl bohatej. (smích)

Dcery Petra (35) a Tereza (26) jsou perfektní. Když jsem byl jako táta muzikant smutnej, že holky nejdou v mých stopách, starší Petra začala před dvěma lety tajně cvičit na basu a v 35 začala hrát s kapelou. K narozkám jsem jí koupil pořádnou basovku a těším se na první koncert. Terezka před týdnem promovala. 

autor: IVA TYMROVÁ

Galerie

Noc rockových hvězd

Noc rockových hvězd

20 / 03 / 2011

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace