Rozčilují mě zlí, nepřejícní a závistiví lidé...

Vynikající koncert Supergroup.cz přinesl hudební zážitek všem, kteří do zámeckého amfiteátru v Buchlovicích dorazili. Kromě Kamila Střihavky, Michala Pavlíčka, Ládi Gumy Kulhánky, Edy Hrubeše zazářil bubeník Miloš Mayer a klávesák Roman Dragoun, který čtenářům DOBRÉHO DNE S KURÝREM poskytl exkluzivní rozhovor.
Písecký rodák Roman Dragoun je klávesák, zpěvák a skladatel hned několika kapel. Během více jak třicetileté kariéry působil v rockových skupinách Regenerace, Progres 2, Futurum, Stromboli, T4, His Angels atd., spolupracoval s řadou špičkových umělců, za což vstoupil do Beatové síně slávy.

Vyrůstal jste v rodině akademického malíře a básníka. To je vždycky zvláštní atmosféra domova - jak tomu bylo u vás?
Dětství jsem měl kouzelné. Otec i maminka byli doma, takže jsem nemusel chodit do školky. Místo sledování televize jsme často poslouchali vážnou hudbu. Chodili k nám zajímaví lidé, se kterými byla spousta zážitků. Miloval jsem hřebčinec v Písku, který jsme spolu navštěvovali poměrně často. Od té doby miluju koně.
Dětství jste prožil v Písku, mládí už v Brně, kde bydlíte doposud - kde jste vlastně doma?
V Písku, kde jsem se narodil, a samozřejmě i v Brně, kam jsem od malička jezdil k dědečkovi a babičce. Když jsem se oženil, stal se ze mě Brňák. A jsem jím už více jak třicet let...
Jak jste se dostal k hudbě a klavíru? Jste klasický zuškový žák?
Když jsem byl malý, maminka i tatínek mi hrávali a zpívali u klavíru. Chodil jsem do „lidušky“, než mě po dvou letech vyhodili za zlobení. Pak už jsem si na klavír hrál jen pro radost a vydrželo mi to celý život.
Kapela Regenerace byla prvním hudebním uskupením?
První kapelu jsme založili v Písku, hráli převzaté věci od Rolling Stones, Led Zeppelin, Deep Purple a dotáhli jsme to dokonce i na nějaké koncerty po hospodách. Pak teprve přišla Regenerace, Progres 2, Stromboli a Futurum, která letos slaví třicet let...
Závidíte možnosti dnešním začínajícím muzikantům, nebo je spíš litujete? Myslím tím, že díky internetu má člověk pocit, že už všechno někdy slyšel a ubývá i přátelství a pospolitosti...
Nezávidím, je to prostě posun doby. Nám bohužel vzali možnost přirozeného muzikantského vývoje.
My spíš vzpomínáme, jak složitě jsme si za bolševika ze zahraničí obstarávali hudební nástroje, jak nám vzali možnost slyšet naživo kapely, který sem teď jezdí běžně. Rozdíl je v tom, že někteří slavní zahraniční muzikanti se toho už nedožili a jiní se na koncertech sotva drží zdravotně pohromadě.
Tehdy vznikaly nové styly jak v hudbě, tak v umění. Dnes už se jen těžce prosazuje, za vším stojí peníze. Schválně se dělají třeba i disharmonie, aby se přišlo na něco nového. Krásné věci totiž byly už asi objeveny.
Během života jste spolupracoval s řadou špičkových umělců z hudební branže. Přes tatínka zase znáte básníky a výtvarníky. Máte v někom kromě otce životní vzor?
Můj otec maloval všude - ve vlaku, autobuse, v zoologické zahradě i na školním výletě. Dodnes je pro mě obrovskou studnicí moudrosti a člověčenství. Měl také velký duchovní rozměr. Proto na jeho počest nosím jeho prsten, se kterým namaloval všechny obrazy, a snubní prsten, jako vzpomínku na rodiče.
Ze současných lidí si velmi vážím básníka Milana Prince, kněze Tomáše Halíka, Václava Havla (tíží mě, co z něho teď udělali). Hodně si vážím pracovitých kolegů muzikantů, jako jsou Láďa Mišík, Michal Prokop, Michal Pavlíček, Kamil Střihavka, Guma Kulhánek a další.     
Do vašich písní se prolíná víra v boha. Snažíte se pomáhat druhým - jste ochoten zdarma vystupovat na charitativních akcích, úzce spolupracujete s Onkologickým centrem v Brně - je to kvůli víře? Nebo je to něco ve vás?
Sám jsem bývalým onkologickým pacientem, proto mi to přijde tak nějak samo sebou... Když někomu udělám radost, cítím, že má moje hraní smysl. A i to mi pak dává sílu, abych hrál dál.
Píseň Zdroj věnována vaším otcem vaší ženě je úžasná věc, která se vepsala do srdcí všech vašich fanoušků. Má nadčasový odkaz - je v ní vlastně všechno. Hrajete ji ještě vůbec rád? Nezevšedněla vám?  
Cítím to jako poslání. Ve Zdroji je poselství lásky a toho, že i když bohu nedůvěřujeme, on v nás naopak věří. Podle něj se můžeme stát mořem. Proto se nestala odrhovačkou, ale čistým poselstvím.
Jste otcem čtyř dětí, dědečkem osmi vnuček - kolik dětí se vydalo po vašich stopách?  
Syn je muzikantem a jedna z vnuček má velký hudební talent. Hraje na klavír i flétnu, tak uvidíme, jak se vše vyvrbí.
O muzikálech se namluvilo už hodně. Ať už pozitivně, nebo negativně. Jaká pro vás byla zkušenost v hlavní roli muzikálu Jesus Christ Superstar?
Byla to velká zodpovědnost a zkušenost. Téma mi bylo velmi blízké, dostal jsem zrovna hlavní roli, tak co by si člověk mohl víc přát. Já však zjistil, že chci hlavně dělat svoje věci a muzikálový život není pro mě to pravé ořechové.
Často se objevujete v jazzových hladinách. Plánujete něco v tomto směru?   
Čím dál raději poslouchám jazz. Teď budeme dělat desku s His Angels a moc se na to těším.  
Jak to funguje v Supergroup.cz, T4, Progres 2, či Futurum, když bouřliváci zestárli? Jste hudební persony, které mají odehrány tisíce koncertů v různých uskupeních, nasbíraly hromadu zkušeností. Dokážete se domluvit, po koncertě zapařit, nebo už převládá dědkovská umírněnost a umíněnost?
Jak kdy. Když jsme na šňůře, dokážeme to pořádně rozjet, stejně jako dřív. Už se nehádáme a napětí obracíme ve srandu. Většinou si vážíme našeho setkání, pokecáme a užijeme si toho „tady a teď“.
Co vás v životě nejvíc těší?  
Na rozdíl od studiového mě moc baví živé hraní, kontakt s muzikanty i publikem. Taky miluji jezdit na kole a poslouchat u toho muziku.
Co vás rozčiluje?
Všichni, kteří už zapomněli, jaké hrůzy tady komunisti napáchali. Taky mi vadí zlí, nepřejícní a závistiví lidé...