Staňo Popelka a František Jankových oslavili životní jubilea

Vinšujem vám, vinšujem ty veselé svátečky ,
Krista Pána narození, aby vám dal Pán Bůh zdraví,
štěstí, Boží požehnání,
na statečku rozmnožení, na rolách hojnosti
a po smrti nebeské království.
Pochválen buď Ježíš Kristus. Amen.

Vánoce na Strání měly vždycky církevní a chudobnou atmosféru už proto, že dlouhá dědina leží na úpatí Bílých Karpat. Živobytí pod horami nebylo jednoduché. Většina lidí sedlačila, proto museli držet pospolu, aby ve sněhových závějích uživili děti a přežili dlouhou zimu.
Ve Květné tomu však bylo jinak. Žili tam povětšinou skláři, kteří díky zaměstnání v huti měli vyšší životní úroveň. A protože byli do skláren svezeni mistři a umělečtí skláři z Bavorska, Německa a Rakouska, přišly s nimi i nové, panské zvyky a tradice. Kromě toho, že si dopřávali dobrého jídla a pití, také rádi jedli žabí stehýnka… Říkalo se jim huťáré.

Mlýnčaré byli jedna velká partyja
František i Staňo patřili do Mlýnčarské partyje - části obce, ve které oba bydleli, se tak říkalo kvůli dvěma mlýnům, které stály v okolí. „Byli jsme samostatná republika, mezi Květnou a Stráním, taková vložka mezi chudými Straňany a bohatými skláři,“ vysvětluje Staňo Popelka se ženou Anežkou a přítelem Františkem Jankových, za kterými jsme si přijeli popovídat o Vánocích. Bylo to příjemné setkání s dobrými lidmi, veselými i dojemnými vzpomínkami.
Před sedmdesáti lety chodila Mlýnčárská partyja tak, jako všechny chudobné děti, na Štědrý den zpívat po koledě hlavně do Květné, kde jim skláři dávali peníze a cukroví. Nechodili však jen s písničkou. Nosili s sebou betlém a před každou chalupou odehráli vánoční divadlo. Bývalo to nezapomenutelné divadelní koledování, ve sněhem pokryté dědině. Dřív bývala velká zima - už na Kateřinu byly všude závěje sněhu, který vydržel někdy až do dubna.
Pod stromečkem našly děti sedláků maličkosti a sem tam nějakou hračku. „Můj otec byl sedlář, tak sme sa měli lepší. Dostal sem nekedy aj hračku. Mojím vrcholem blaha byl balón a brusle kanady, keré sem měl jako první z partyje,“ vzpomíná s úsměvem Staňo. „Zehnal sem kožené botky, nadělal do nich díry a měl sem brusle, keré ně všeci záviděli,“ vypráví s rozzářenýma klučičíma očima.
Tenkrát jelo po silnici jedno auto za den, tak kluci pořádali velké vánoční turnaje v hokeji. „Když huťáré vyhráli, dycky to skončilo bitkú, pretože Mlýnčaré neunésli prehru,“ přidává se František.  

Ukradený dárek
Když byl Staňo v první třídě, slavila se ve škole vánoční besídka, kam měli rodiče přinést malé dárky. Mlýnčaré nedostávali nic, rodiče o tom snad ani nevěděli. Staňo měl ve škole o tři roky staršího jmenovce, syna své „krstné mamky“. „Keď začalo nadělování a učitelka pověděla moje méno, vystrelil sem jak strela, drapl dárek pod pažu a po škole utekal domu. Co ně to šak bylo platné. Krstná mamka večer došla k nám, že sem dárek ukradel jejích Staníkovi, a mosel sem ho vrátiť,“ popisuje vánoční nespravedlnost.

Mikulášské zklamání
František dárky ve škole nedostával vůbec a doma jen velmi málo, protože byl ze sedmi sourozenců. Proto když ho mu maminka řekla, aby si vyumýval gumáky, ve kterých se chodilo od jara do zimy naboso, že přijde Mikuláš a nadělí mu podle toho, jak byl hodný, drhnul boty jako o život. „Byl sem malý šušeň, tak sem gumáky vydrhél trikráť zňútra aj z venku. Ráno dychtivě čučím za okno, že tam bude nejaká sladkosť - a gumáky plné orechů a navrchu jablko. Tak sme sa spěšej měli,“ dodává s povzdechem František.

Vánoce v tradiční chalúpce aneb vzpomínky z dětství Anežky Popelkové
„Bylo nás doma dvanást. Osem dětí, rodiče a babička s dědáčkem. Měli sme enom  kuchyň a izbu, dvě postele a pec. Stromek byl uvázaný na stropě, abysme měli vjecej místa. Pred Vánocama babička uhnětla linecké těsto, napékla perníků a na niti nám jich  navěšala na stromeček. A my děcka sme enom lúpaly - jak sme šly kolem teho stromečku, v prstoch sme perník rozlúply a zedly. Zostala enom prázdná niť.
Na Štědrý deň sme sa všeci velice těšili. Vyuklúzali sme chalupu aj chlév a pripravili slavnostní stůl. Babička dala na stůl trávnicu a doprosred velikú ošatku na chleba, naplněnú naším živobytím. Bylo tam žito, oríšky, cibula, česnek, jablka a navrchu byly oplatky a flašenka s medem. S první hvězdú sme usedli ke stolu, zhaslo sa a babička jako hlava rodiny prišla se zapálenú svíčkú, kerú měla ve flaši, a povinšovala. Postavila ju na stůl, pomodlili sme sa a pak rozdala omedované oplatky. Po oplatkoch sme dostali na klínky nakrájané vdolky s trnkovým lekvarem a posypátkem. Tento deň sme měli nárok aj na čaj s kapkú rumu lebo  slivovice.
Na večeřu sa jedla zelnica s hríbama, salát a pečená nebo balená ryba. V iných chalupách nekdo varil hrách nebo aj krupicu. Tretina jídla sa dala dobytku a to, co ostalo, sa všecko moselo spáliť, aby ani smetečka neostala nazmar. Potem sme šli vinšovat po rodině, než sa šlo hromadně na půlnoční.“

Nezapomenutelné překvapení
Po svatbě s Anežkou postavil Staňo za pomoci rodiny a přátel rodinný domek. Poslední Vánoce však trávili na přání Staňovy maminky u rodičů, jejichž dům stál naproti novostavby. „Po večeri naraz mama povidá: Jój  děcka, honem sa poďte podívat, kolej světél je u vás v baráku. A tak sme oba utekali, co že sa to děje. A keď sem odemkla, začal nekdo zpívať koledy. Stáli sme tam ve dverách úplně zkoprnělí a dojatí. V našej kuchyni byli ze svíčkama a lucernama všecky sestrenice, bratranci aj súroděnci. Došli nás prekvapiť a povinšovať. Jeden nesel živú slépku, kerá sa má v novém baráku zabiť, napečené buchty, slivovicu. Doma sme tedy eště neměli nic, enom stůl, otoman, co dostal Staňo od kamarádů z ulice, postélku a šporák. Nebylo si kde sednút - tak chlapi donesli z venku drevěné kozy, co byly potrebné na stavbu, a až do odchodu na půlnoční sme zpívali. Na to sa nedá zapomenúť. Slépku sme dlúho krmili a nezabili, a presto se nám dobre žije,“ vzpomíná dojatě Anežka Popelková.


V klučičích bitvách bojovali bok po boku
Súsed je nekedy víc jak  bratr

Gazda Staňo Popelka oslavil pětasedmdesáté narozeniny a jeho životní kamarád, mladší Gazda František Jankových sedmdesátku. Od dětství bojovali ve všech klučičích bitvách bok po boku. Byli totiž nejen kamarádi, ale také sousedé. „Súsed je nekedy víc jak  bratr,“ smějí se oba. Nakonec se stali dokonce i příbuznými přes Staňovu manželku.
„Celý rok, aj v zimě, sme chodili v gumákách a keď sme sa vyzuli, měli sme nohy špinavé jak uhel. Jedenkráť nás do školy prišli vážiť - všeci Mlýnčaré sme měli nohy mezi prstama černé. Hanbili  sme sa na váhu stúpnúť, než nás napadla záchrana. Vedla mňa seděl rezníkův syn v bílých ponožkách. Nejdríve sa vážil on, pak nám ponožky pošťával, vystrídali sme sa v nich všeci a keď sme mu jich vrátili, byly špinavé jak naše nohy,“ smějí se společné školní taškařici oba jubilanti.

František Jankových strávil život v huti
Od dětství spolu chodili po koledě, po fašanku, uctívali lidové zvyky a tradice, hráli divadlo a před třiceti lety byli prvními členy nově vzniklého souboru Javorina. Dnes oba zpívají v kostelním sboru a ve sdružení SEN - Senioři energií nabití. „Květňanská a straňanská rivalita nás nakopla natolik, že je dodnes ve folkloru a kultuře na dědině tolej aktivních lidí,“ říká František, který pochází ze sedmi sourozenců. Všem pomáhal stavět dům, proto se oženil až ve třiceti letech. Přesto se mu narodily čtyři děti. Opravil dům po rodičích a teď ho zase rekonstruuje, protože syn bude bydlet v podkroví. Dnes je František aktivním důchodcem, bez kterého se na Strání a ve Květné neobejde žádná kulturní akce. Jeho hlas znáte z balady O Matúškovi, který provází celý film. Má rád život v pospolitosti, kdy něco zaniká a něco nového se tvoří.   

Staňo Popelka se svou harmonikou
Staňo se celý život živil zedničinou, ale jeho srdce získal (kromě rodiny) folklor, jemuž věnoval veškerý volný čas v souboru nebo na divadle. Miluje straňanské a květňanské zvyky, mluvu i prastaré tradice, tak možná i proto se teď, v důchodu, zabývá tvorbou krpců a širokých straňanských opasků a halen pro folklorní soubory. Jedenatřicet let bydlí ve společné domácnosti s dcerou a zetěm. Teď k nim přibyla i rodina vnučky s malým Toníčkem.

Oba milují fašank
Oba jubilanti milují fašank, a proto jim nikdo neřekne jinak než Gazdové. Už jako školou povinní skákali fašanky a při tom  se naučili zpívat a tancovat - fašank nevynechali ani jednou. Oba jubilanti prozpívali a protancovali mnoho dní a večerů u nás, ale i v nejrůznějších státech světa. Pokud jim zdraví dovolí, chystají se zpívat ještě dlouho.