Do premiéry zbývá už jen pár dnů. Divadlo by se dalo připodobnit k papiňáku před výbuchem... v každém koutku se něco děje. Na jevišti probíhá zkouška činohry, v hale se pod vedením choreografky Quaši nacvičují tance, v šatnách výtvarnice dolaďují kostýmy. Čeká se velká premiéra Pokrevních bratrů.
Sedím tiše v hledišti a dvanáct dnů před premiérou sleduji zkoušku - ač má Radek Balaš jasnou režisérskou představu, Yveta Blanarovičová i Irena Vacková mu nabízí různé varianty ztvárnění daného okamžiku. Jediné, co zkoušku narušuje, je ostrá konverzace se zvukařem. Není totiž řádně připraven.
Pod tvůrčím vedením režiséra vzniká obraz po obraze. Na to, že má být premiéra už příští týden, mi to připadá ještě hodně rozpracované. Herci ze sebe vydávají všechno. Kromě textu a hraní převládají emoce, které jsou pro tuto hru nezbytné.
Po krátké přestávce se herci oblekli do kostýmů a začalo se hrát posloupně, od začátku. Najednou, jako mávnutím proutku, do sebe vše začalo zapadat. Jako kamínky do mozaiky. Na jevišti se začal odehrávat příběh, který mě velmi zaujal... stejně jako snad zaujme vás, na sobotní premiéře.