Problémy současnosti nikoho moc netrápí

Problémy současnosti nikoho moc netrápí
Foto: Marek Malůšek  /  Jindřich Štreit (vlevo) s Josefem Korvasem představili oceňovanou knihu k výstavě Kde domov můj.
Uherské Hradiště Společnost 10 / 04 / 2018

Musím zůstat svobodný, abych mohl být šťastný, říká Jindřich Štreit

Za Festivalem Jeden svět se zatáhla opona a zůstal jen zvláštní pocit z beznaděje některých dokumentů. „Mnohdy si vůbec neuvědomujeme, že žijeme jako prasata v žitě, a přesto si pořád na něco stěžujeme. Většinu lidí zajímá jen dobré jídlo, zábava a rychlý výdělek, a přitom jen tři tisíce kilometrů jižněji se děje bezpráví na obyčejných lidech. „Zatím co my řešíme malichernosti, oni bojují o holý život,“ rozhořčeně diskutovali festivaloví návštěvníci po zhlédnutí dokumentu Město duchů - příběhu syrského Raqqa. O to krušnější byly čerstvé informace o Afrínu z úst reportérky Markéty Kutilové...
Ožehavá témata zachycená v dokumentech a diskutovaná v besedách s tvůrci mnohým účastníků nejsou lidem lhostejná - bohužel, stále je jich však zoufale málo!
Byli jsme však i svědky okamžiků, které duši pohladily. Ať už to byl tradiční Blešák, nebo Benefiční koncert pro Krtka s Haraficou a AG Flekem, především však dvojitá návštěva legendárního dokumentárního fotografa Jindřicha Štreita, pedagoga Institutu tvůrčí fotografie v Opavě, který přijel uvést svou výstavu Kde domov můj. Po týdnu se vrátil v rámci projekce celovečerního dokumentu Na tělo režisérky a hradišťské rodačky Libuše Rudinské, věnovaného jeho 70. jubileu.

Z vašich fotografií čiší opravdovost, pokora, smysl pro detail a člověčina. Berete lidi takové, jací jsou. Jak se dokážete oprostit od jejich smutných příběhů?    
Sociální otázky a mezilidské vztahy mi nedají spát, trápí mě, co se děje kolem. Proto se snažím na palčivé problémy poukázat, aby se politici zamysleli a začali pro to něco dělat. Smutné příběhy ve mně zůstávají i díky tomu, že je intenzivně prožívám. Od toho se oprostit nedokážu. Za ta léta jsem se však naučil jakémusi nadhledu. V současnosti fotím téma Duchovní služba ve věznicích, kdy ve Valdicích a na Mírově hovořím jak s duchovními, tak s nejtěžšími zločinci a vrahy. Je to úžasná práce a nesmírně vzácná komunikace...

Ač se stále považujete za amatérského fotografa, měl jste stovky výstav, vaše snímky jsou ve sbírkách galerií po celém světě. Pedagogem jste zůstal proto, abyste mohl zůstat svobodným?
Přesně tak. Fotografickou tvorbu si nechci kazit podmínkami či věcmi, které by mi někdo dirigoval. Témata si vybírám sám - dělám jen to, co mě baví. Musím být svobodný, abych mohl být šťastný.

Při natáčení „celovečeráku“ Na tělo jste se hloupou náhodou ocitl až na hranici života a smrti... Ovlivnilo to nějak vaše další kroky?  
V tu chvíli jsem si života a všech věcí okolo vážil ještě více. Při bezesných dnech a nocích v nemocnici mi hlavou běžely myšlenky, rodily se nápady, které hodlám uskutečnit. Řekl jsem si: Nebuď páprda a jdi do toho! Tak jsem se oholil a jdu. A vy se máte ještě na co těšit. (smích)

V dokumentu se poprvé objevila vaše rodina. Bylo těžké je přemluvit?
Režisérka Libuška Rudínská je moje studentka, která k nám v rámci workshopů a výstav na Sovinec často jezdila. S mojí ženou Agnes i dcerou Monikou se velmi spřátelila, a proto spolu vedly rozhovory i před filmovou kamerou. Jsem za to nesmírně vděčný, protože během tří let, než se dokument dotočil, žena vážně onemocněla a toto jsou jedny z posledních okamžiků, kdy mám možnost vidět Agnes plnou života...

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace