Publikum vždycky odchází s nádhernými pocity

Publikum vždycky odchází s nádhernými pocity
Foto: archiv pořadatelské agentury  /  Chris Norman.
Zlín Společnost 23 / 04 / 2012

CHRIS NORMAN: Když žijete v Anglii, tak se k muzice z východní Evropy moc nedostanete

Jaká je vaše nejoblíbenější písnička?
Living Next Door To Alice. Je to určitě nejznámější hit Smokie a je taky asi i můj nejoblíbenější.
Které období vaší hudební kariéry považujete za nejlepší?
Myslím, že éra Smokie byla ta nejúspěšnější. V sedmdesátých letech jsme vydávali spoustu desek, prodávali jsme milióny a milióny nahrávek. Krásný byl ale i začátek mé sólové dráhy, když jsem v roce 1986 trhal rekordy s Midnight Lady. Mám to rád i teď, kdy jezdím po světě, kde mě všude dobře přijímají, a to mi dává ten báječný pocit smysluplně naplněného života.
Co považujete za životní zážitek své hudební éry?
Myslím, že pocitově nejsilnější byl začátek naší kariéry. První velký úspěch v roce 1975. Hodně jsme cestovali. Byli jsme všude. V Americe, v Austrálii, procestovali jsme celou Evropu. Hráli jsme po obrovských stadiónech. Všechno tenkrát bylo poprvé. A tak je to se vším. Když jste mladí a něco je poprvé, vtiskne se vám to paměti už navždycky. Během mé sólové dráhy byla pak třeba velkým zážitkem návštěva Ruska. Tam jsem byl taky poprvé. I to, co dělám teď, je pro mě úžasné. Jsem šťastný, protože dělám to, co mám rád.
Nahrávky Smokie i vaše sólové čeští fanoušci znají dobře. Ale máte nějaké zvukové záznamy z vašich úplných začátků?
Ne, to ne. To jsme ještě nenahrávali desky. The Yen, Long Side Down - to jsme byli ještě školní děti, bylo nám patnáct. Nahrávat jsme začali až jako Kindness. Máme sice nějaké demosnímky, ale ty nejsou moc dobré, byli jsme teprve žáčci.
Jaký byl nejhorší moment vaší kariéry?
Asi to byl začátek devadesátých let, kdy jsem neměl moc práce. Udělal jsem jedno bluesové album, ale to se vydavatelům nelíbilo, protože takhle to ode mne nikdo nečekal. Ale peníze jsem měl, neměl jsem nutnost pracovat. Tak jsem toho nechal a nebylo o mně slyšet. Až do roku 1998.
Máte ještě nějaká nesplněná hudební přání?
Myslím… nikdy se mi nepodařilo mít takový úspěch v Americe, jak bych si přál. Přestože jsem nahrál se Suzi Quatro písničku Stumblin´ In, která měla obrovský úspěch a provázela ji druhá největší americká billboardová kampaň. Smokie měli obrovské hity, ale nikdy jsme nebyli v Americe tak populární jako v Evropě, v Austrálii nebo v severní Africe. Měli jsme obrovský trh, ale Ameriku se nám nepodařilo nikdy dobýt tak, jak by to bylo mohlo jít. Teď jsem vydal album a chystám k němu turné, tak bych to chtěl zkusit teď a byl bych rád, kdyby se mi to podařilo.  
Jaká byla vaše spolupráce s jinými muzikanty kromě Smokie a vaší současné kapely?
Jediná podstatná spolupráce byla ta se Suzi Quatro. Ale teď přemýšlím o tom, že bych ke spolupráci na svém dalším albu přizval nějaké muzikanty jako hosty. Ještě to není jisté, zatím je to jen nápad. Točit budu se svojí skupinou, se kterou hraji pořád, ale v jednotlivých písničkách by si zahráli světově proslulí sólisté, lidi, které znám. Například nějaký skvělý kytarista, basista… Pak by se to třeba mohlo jmenovat Chris Norman a přátelé nebo tak nějak. Myslím, že by to mohlo být zajímavé.
Souhlasíte s tím, že setkání s Petem Spencerem bylo pro váš život velmi významné?
Absolutně. S Petem jsme nejlepší přátelé už čtyřicet let. Udělali jsme spolu spoustu písniček během působení Smokie i potom. Pak jsme neudělali společně nic patnáct let. Ale jednou v pondělí Pete přišel, a v pondělí jsme taky dali dohromady spoustu songů. A v pondělí jsme se taky rozhodli, že už toho zase necháme. Ale nejlepší přátelé jsme s Petem pořád. Je to pro mě moc důležitý člověk.
Kdo byl pro váš život ještě určující, kdo vám pomohl najít tu správnou cestu? Asi začnete u rodičů…
Ano, určitě to byli nejdřív rodiče A pak taky dědeček z maminčiny strany, to pro mě byla velká autorita a měl na mě velký vliv. S ním jsem vedl dlouhé diskuse o všem možném, když jsem byl mladý. Zcela určitě moje žena a moje děti. Taky publikum, které mi tleská, mě ovlivňuje. Všichni lidé, kteří mě obklopují, na mě mají určitý vliv. Co se týče muzikantského života, tak určitě ještě Mike Chapman, který dělal producenta Smokie. Věděl, jak dělat muziku, jak mají vypadat desky a tak vůbec. Ten mě hodně ovlivnil.
Naši fanoušci vzpomínají na společné turné Smokie a české skupiny F. R. Čecha se zpěvákem Jiřím Schelingerem v Polsku v roce 1977. Vybavujete si v souvislosti s tím dnes ještě něco?
Nijak zřetelně, ale že jsem v roce 1977 hrál v Polsku, to vím. Pamatuji si, že jsme tenkrát hráli několik týdnů v Los Angeles a odtamtud jsme letěli rovnou do Varšavy. A to bylo úplně poprvé, co jsme byli na „Východě“. Během toho polského turné jsem měl problémy s hlasem, snad jsem byl úplně bez něj, proto si na nic jiného už nevzpomínám.  
A vzpomenete si na své vystoupení v Československu v roce 1983?
Ano, už si ale nevybavím všechna místa, kde jsme hráli. Bylo to v Praze, v Ostravě, taky na Slovensku v Bratislavě, prostě po celé republice. Byl to pro nás zvláštní zážitek, protože někdy v roce 1979 nebo 1980 jsme úplně ukončili naše koncertování a pro tohle turné po východní Evropě jsme se dali zase dohromady. Hráli jsme nejen v Československu, ale taky v Maďarsku a Bulharsku. Bylo to poprvé, co jsme byli v těchto zemích, a vzpomínám si na to velmi dobře.
Víte o tom, že jste v Praze natáčel svůj „bruslařský klip“ Break The Ice jen pár hodin před naší „sametovou revolucí“, která u nás odstartovala pád komunismu?  
Ano, vím. Byl jsem v Praze asi dva nebo tři dny a ta atmosféra byla znát. V hotelu, všude. Lidé mluvili o tom, co by se mělo stát a co se stane, byli zjitření. Úplně to bylo cítit ve vzduchu a byl to velmi intenzivní pocit, že se něco změní.
A když řeknu Čechy nebo Československo, co se vám vybaví?
Tehdy ještě před pádem komunismu to pro nás na Západě bylo takové mystérium. Nevěděli jsme, co tady můžeme očekávat. Teď už nějakou představu mám, několikrát jsem tady byl. Vím, že Praha je nejkrásnější město v Evropě. Je úžasná. Moc se mi líbí. Architektura, Karlův most, Národní divadlo… Mám to tady rád.
Dokázal byste žít někde jinde, než na Ostrově Man?
Mohl bych žít kdekoli v Británii. Mám to tady rád, mám tady rád lidi, znám jazyk, mám pohodlné bydlení. Rád bych se podíval kamkoli po světě, rád poznávám nová místa, ale žít bych chtěl jen v Anglii.
Man má jenom něco přes 80 000 obyvatel. Vypadá to, že máte raději ústraní a klid než ruch velkoměsta.
Ano, mám rád klidný život.
Na co myslíte bezprostředně před koncertem?
Těsně před tím, než jdu na jeviště, přemýšlím, jaké asi bude publikum, kolik tam je lidí, jestli dobře vypadám, jestli mám v pořádku hlas. Na takové ryze praktické věci.
Hodně cestuji, tak někdy myslím na svou únavu. I přes ni se musím cítit svěží a být v pohodě. Hlavně se musím maximálně soustředit, abych podal co nejlepší výkon. Protože to je to nejdůležitější.
V loňském roce jste vydal album převzatých skladeb Time Traveler, chystáte opět nové CD s vlastními skladbami?
Ano, ano, chystám. Teď nedávno v pondělí jsem mluvil s Petem a dáme to zase dohromady. Od návratu z tohoto turné do konce roku na tom budeme pracovat, začátkem příštího roku by se mělo točit a v polovině roku 2013 by to mělo vyjít. Měly by to být takové rytmické písničky.  
Jaký je váš vztah k internetu a stahování muziky?
Dnes má internet každý, lidé ho používají na všechno možné, aby si hledali práci, aby posílali e-maily… Já na to sice moc nejsem, ani nejsem na Facebooku, moc mě to nebaví, ale internet používám.
Muziku ovšem nestahuji, já si radši cédéčka kupuji. Rád poslouchám hudbu přes bedny, rád je držím fyzicky v ruce. Přečtu si booklet, prohlídnu fotky, podívám se, kdo na těch písničkách dělal. Lidi ale muziku běžně stahují a to velmi ovlivňuje hudební business. Nahrávací společnosti jsou mnohem opatrnější. Nechce se jim vydávat, protože na tom nemohou vydělat. Je mi to líto, ale je to fakt, takhle to funguje. Pořád to jde dál. Cédéčka vytlačila vinyly, teď internet vytlačuje cédéčka.  
Jaká je vaše životní filozofie, co uznáváte a co naopak odsuzujete ?
Každý musí akceptovat lásku. Nejdůležitější věc na světě je milovat a být milován, jinak život nemá cenu. Mám velkou rodinu, kterou miluji, a oni milují mě. Mám taky hodně přátel… Láska je nejdůležitější. Ale peníze jsou taky důležité, protože když je nemáte, tak to přináší spoustu problémů. Peníze potřebujete na jídlo, na pohodlné bydlení. Prostě potřebujete je. Uznávám hodnoty jako každý člověk. Lásku, mít na životní komfort, nebýt chudý.
Odmítám agresi, války, korupci, která je teď všude ve světě, na vysokých místech, ve vládách, ve vysokém businessu.
Jsem člověk jako každý jiný, potřebuji věci jako každý.  Lásku, peníze, štěstí, přátelství. Nesnáším věci jako každý jiný - korupci, agresivitu, aroganci.
Německá televize vysílala v roce 2004  hudební soutěž COMEBACK SHOW. Kdy jste se dozvěděl, že se během finále na jevišti sejde původní kompletní sestava Smokie?
Ten den. Zorganizovala to televizní produkce. Měl jsem toho ten den moc, lítal jsem mezi zkouškami, produkcí, vážně jsem nic netušil. Kromě Peta Spencera jsem nebyl s nikým v kontaktu a když jsme se až večer v přenosu všichni viděli, tak to bylo velké překvapení.
A sešli se všichni původní členové Smokie ještě někdy od oslavy šedesátin Petea Spencera?
Ne. Sešli jsme se jen na té narozeninové párty a zahráli si tam spolu pár písniček. Bylo to poprvé a naposled.
Vaše popularita je stále obrovská. Nechcete nás překvapit nějakým brzkým koncem kariéry?
Ne, odchod do důchodu nechystám. Pokud bude všechno fungovat, bude mě to bavit a budu zdravý, tak budu pokračovat.
Žijete si poklidný život se svou celoživotní láskou, nejste dobré sousto pro bulvár jako třeba Rod Stewart nebo desítky dalších souputníků. Je to vůbec ve vaší branži možné?
Myslím, že ano. Ale myslím, že i Rod Stewart má krásný život a je šťastný. (úsměv)
Na jaký repertoár se můžeme těšit teď během vašeho českého turné 2012?

Nevím přesně, čeho bude víc, ale bude to od každého něco. Určitě tam budou písničky Smokie, ty, které si lidé nejvíc pamatují. Living Next Door To Alice, Play Rock´n´Roll To Me, Mexican Girl, Oh Carol… bude to hodně písniček Smokie. Pak tam bude asi pět šest písniček z nového alba Time Traveller, písničky z mého sólového působení, Midnight Lady, rockové písničky… Prostě bude to mix všeho.
Někde v polovině koncertu bude akustická část (tam právě třeba zazpívám Living Next Door To Alice). Ale jinak by lidé, kteří mě znají z dřívějška, neměli očekávat celkově nějaký jemný zvuk a samé akustické kytary jako u Smokie. Bude to hlasitá show, moje kapela je skutečně rocková. Tak aby nebyli zaskočeni.
Kolik kytar v současnosti používáte?
Během turné používám na jevišti asi jenom tři. Když jsem doma, tak ve studiu jich střídám asi tak dvacet pět, možná třicet. Na jevišti toho víc nepotřebuji. Mám jednu oblíbenou elektrickou, pak jednu akustickou šestistrunnou a jednu akustickou dvanáctistrunnou.
Na jaký hudební nástroj kromě kytary byste chtěl umět hrát?
Opravdu by se mi líbilo být velkým klavíristou. Na piáno sice hraju, skládám u něj, ve studiu nahrávám klavírní party. Takže trochu na něj umím. Ale vážně bych chtěl umět hrát jako skvělí hráči. Pár jich znám, i v mé kapele. Po tom opravdu toužím… hrát i klasickou hudbu… Klavír mám moc, opravdu moc rád.
Znáte nějaké české zpěváky?
Po pravdě řečeno ne. Když žijete v Anglii, tak se k muzice z východní Evropy moc nedostanete.
A znáte nějakého světově proslulého Čecha?
Znám sportovce. Například Ivana Lendla a Martinu Navrátilovou.
Máte ve svém repertoáru hity, které zkrátka musíte na koncertech zahrát jen proto, že si je lidé přejí, ale už jste na ně alergický?
Nemůžu říct, že bych byl na nějaké písničky alergický. Ale po tak dlouhé době, kdy hraju, chci někdy nějaké písničky vynechat a zařadit ty nové, které jsem právě nahrál. Jako právě teď z alba Time Traveller. Jsou některé skupiny a zpěváci, kteří hrají pořád své staré písničky, ale to bych toho pak nechal. To by pro mě byla nuda.
Když se ohlédnete, napadlo vás jako tehdejšího teenagera zakládajícího kapelu, že to  bude hudební kariéra v podstatě na celý život?
Ne, to ne. Ale byl to můj sen, když mi bylo patnáct. Být muzikant, slavný rockový zpěvák nebo tak něco.
Jste pověrčivý?
Ani ne. Černá kočka přes cestu mi nevadí, ale nikdy bych nikomu v showbusinessu nepopřál před vystoupením „hodně štěstí“, protože to pak přináší smůlu.
Má některé z vašich dětí muzikantské geny?  
Ano, Michael, Steven, Suzan, ti mí tři nejmladší. Tak ti spolu mají skupinu, která se jmenuje Suzan Norman band. Pomáhal jsem jim ve studiu a pomáhal jsem jim psát písničky, ze kterých vzniklo album. Teď přemýšlím o tom, že je vyšlu na cesty, protože jim to opravdu jde. 
Procestoval jste celý svět. Kde vám nejvíc chutnalo?
Nemám žádnou jednu kuchyni, kterou bych preferoval. Mám rád indická a čínská jídla. Ale moje nejoblíbenější je pořád britská kuchyně, protože není nad to sednout si k pořádnému roastbeefu. A pak mám taky rád yorskhirský puding.
Jaký je váš nejoblíbenější nápoj?
Z alkoholických nápojů to je whisky s kolou a z nealkoholických dobrý šálek čaje. 
Denně jste obklopen hudbou. Co si pouštíte v klidu domova?
Poslouchám všechny žánry. V poslední době, čím jsem starší, tím častěji je to klasika. Mám rád i některé moderní věci, poslouchám Dala, Snow Patrol, zkrátka různě. Taky se pořád vracím k Beatles.
Vaše oblíbená barva?
Černá.
Máte nějaký vzkaz pro své fanoušky v České republice?
Přijďte se na mě podívat, protože jsem přesvědčen o tom, že to bude skvělé. Vždycky je to báječné. Jsem obklopen fantastickou kapelou, děláme spolu z lásky úžasné písničky a publikum vždycky odchází s nádhernými pocity. Tak vzkazuji: Přijďte se na mě podívat, těším se na vás!

autor: JAROSLAV TOPENCER
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace