Richard Krajčo měl být fotbalistou

Richard Krajčo měl být fotbalistou
Foto: pas  /  Richard Krajčo.
Buchlovice Společnost 05 / 07 / 2011

Přijde mi jako zázrak, že píseň, kterou jsem napsal, dokáže oslovit tolik lidí

Po veleúspěšném kino turné Kryštoff/On přifrčel charismatický zpěvák, muzikant, skladatel, herec a moderátor Richard Krajčo s kapelou i do Buchlovic na Hudební léto. Plnému amfíku představili loni vydanou desku Jeviště, zahráli oblíbené srdcovky, zatančili, pobavili i rozesmáli publikum, které chvílemi zpívalo jako obrovský sbor.
Richard Krajčo připomněl, že právě Buchlovice byly před deseti lety jejich prvním veřejným koncertem za hranicemi rodného Havířova. Tehdy jako neznámá kapela nadšeně přijali pozvání a přijeli zazpívat Lolitu a další songy té doby do zámeckého amfiteátru.
Třiatřicetiletý frontman skupiny Kryštof vypadá ve svých letech trochu jako Kristus. Na pódiu dokáže strhnout publikum svým projevem, jeho texty jsou mnohdy jako kázání. Ve svých letech má za sebou kus práce - vystudoval hudebně-dramatický obor na Janáčkově konzervatoři, založil skupinu Kryštof, v České televizi moderoval oblíbenou hudební hitparádu Medúza, za Hamleta získal Cenu Alfréda Radoka, hrál ve filmech Krysař nebo Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště, seriálech Nemocnice na kraji města, Hraběnky, Znamení koně. Kryštof má na kontě tři Anděly za album Rubikon, celkem jich už posbíral osm.
Před koncertem v Buchlovicích si Richard Krajčo udělal čas a na trávě zámeckého amfiteátru poskytl čtenářům DOBRÉHO DNE exkluzivní rozhovor.

Patnáct let jste oslavili rychlejším, rockovějším Jevištěm. Jak album přijali fanoušci a jak jste za oponou spokojeni vy?
My jsme moc spokojení, myslíme si, že je to jedna z nejzajímavějších desek, kterou jsme natočili. I když je možná trošku tanečnější, rockovější, než asi fanoušci čekali, reakce od nich máme výborné. Někomu se to sice zdá trošičku úkrokem stranou vůči tomu, co jsme dělali do teď, přičemž tohle je asi ta cesta, kterou se budeme ubírat dál. Baví nás zkoušet věci jinak, abychom se nezakonzervovali. Objevovat a vydávat ze sebe něco nového. Myslím však, že to naše písničkářství a Kryštof jako takový v tom prostě je. O to víc mě překvapilo, jaký zájem vzbudila o rok později vydaná reedice s bonusovým diskem, kde jsou remixy. Práce na ní nás moc bavila, byla velkou inspirací a naskytla lidem pohled na naši hudbu taky z jiné strany...    
Máte i po tolika letech trému?
Jasně že mám...
Tak to ji dobře skrýváte, protože působíte před koncertem i po něm jako naprostý pohodář.
Mám dobré zázemí. Už dlouhou dobu jezdíme se skvělým týmem lidí, se kterými si důvěřujeme - vím, že se všichni snaží udělat maximum, aby byl výborný zvuk i tam, kde není moc dobrý aparát, a to je uklidňující pocit. Nesnažím se nic hrotit zbytečně - na druhou stranu ale kluci moc dobře vědí, že taky umím zařvat nebo třísknout pěstí do stolu. (smích) To záleží situaci od situace.  
Jak snášíte kritiku?
Těžce, ale už se snažím být víc nad věcí.
Roční pauza řeší ponorku v kapele, nebo se jedná spíš o odpočinek, načerpání nových sil a nápadů?
Pro mě osobně to bude celoroční pauza. Pracuji v postatě patnáct let v kuse, nejezdím ani na dovolenou, protože nemám čas.
Od Jeviště, které vyšlo loni v lednu, jezdíme bez přestání koncerty a takhle budeme jezdit až do října. Tím pádem není čas na spoustu věcí jak v soukromí, tak v kapele. Hlavně na skládání nových písniček, což je základ pro to, aby kapela mohla fungovat dál. S Jevištěm jsme objeli strašně moc koncertů, dvě festivalová léta, vyprodané haly, kluby, divadla a kina, takže myslím, že přišel ten správný čas, aby si celá kapela odpočala.
Za ten rok nabereme síly, odpočineme si, budeme skládat písničky na novou desku a připravovat se, abychom lidem přinesli zase něco jiného. I fanoušci si musí oddychnout, aby nás neviděli na každém festivalu, takže pro ně chystáme překvapení, až se snad úspěšně vrátíme. Pochopili jsme, že musíme vymýšlet stále něco nového, aby se fandové o lístky bili. Aby věděli, že když Kryštof něco chystá, tak to bude něco zvláštního, unikátního. A proto, abychom nasbírali nové inspirace a sílu takhle pokračovat dál, musíme si dát pauzu, ve které se  budeme věnovat našim dětem, manželkám a sobě.
Právě jste ukončili turné Kryštoff/on tour. Jste první česká kapela, která něco takového podnikla a s velkým úspěchem. Jak vznikl nápad na realizaci turné skupiny Kryštof v kinosálech? Promítaný dokument vznikal speciálně k této šňůře, nebo to byl sestřih soukromé sbírky?  
Promítaný dokument je vlastně deset našich let na cestách. Že z toho může vzniknout nějaký ucelený tvar, mě napadlo až v kontextu s tím, když se mi v hlavě uhnízdil nápad na hraní v kinech. Nechtěl jsem tam jen hrát a hledal jsem, čím bych koncerty ozvláštnil.
Pak mě napadlo, že videa, která po celou dobu točíme, by nebylo špatné sestříhat a zmapovat tak celou naši dosavadní kariéru. S klukama jsme se domluvili, že na to koukneme a uvidíme, jestli z toho vůbec něco půjde udělat. Nakonec jsme byli sami překvapeni, jakou to mělo výpovědní hodnotu.
Když jste to viděli poprvé, pobavili jste se vlastním životem?
Já jsem to celé s Markem Dvořáčkem stříhal a viděl snad tisíckrát, než jsme to promítli klukům. Už jsem pak nedokázal být od toho odtažený. Při stříhání jsme našli situace, za které jsem moc šťastný. Podařilo se zachytit momenty štěstí i průšvihů. Při některých jsem se smál i při koncertech v kině, i když už jsem to viděl tolikrát. Je to náš život - kluků z Kryštofa. Znovu a znovu jsme si díky filmu mohli uvědomit, jak se chováme a vystupujeme v určitých situacích, co jim předchází a co pak následuje.      
Dalším důležitým bodem, kdy jste vstoupil do srdcí diváků, kteří by jen ztěžka přišli na koncert, jsou divadelní prkna, film a televizní seriály. Nemocnice na kraji města po 20 letech, Hraběnky i Znamení koně pocházejí z produkce České televize. Podle čeho vybíráte role? Má u vás nekomerční televize přednost před soukromými stanicemi?
To je spíš náhoda. Nabídky na seriály z komerční televize mě nijak neoslovily, proto jsem je nevzal. Kdyby ale přišla nabídka třeba pro Okresní přebor, asi bych ji přijal.
Chodí na koncerty díky hraní v divadle, filmech i seriálech diváci, kteří by jinak na Kryštof nezavítali?
S tím mám spojený jeden zážitek - když jsem hrál v Národním divadle vlastní recitál, v první řadě mě úpěnlivě pozorovali pětašedesátiletí manželé. Po skončení za mnou přišli, pochválili mě a řekli, že se na můj recitál vydali jen díky tomu, že mě viděli v divadle. Líbil jsem se jim v Hamletovi, proto přišli na koncert, aby zjistili, jakou že to dělám muziku. Byli nadšení a slíbili, že určitě přijdou zase.
Je tedy jasné, že díky kameře a divadelním prknům se dostanu do povědomí diváků i z jiné strany, což je dobře i pro Kryštof. Naše publikum je díky tomu několikagenerační.
Znamení koně se natáčelo tady v regionu - inspirovaly vás koně nebo podhůří Karpat a Chřibů k nějaké písni?
Na Jeviště jsem tady napsal dva texty. Nebylo to však tím, že by mě okouzlilo prostředí, ale spíš, že mně hořel termín. (smích)
Stal se z vás při natáčení Znamení koně koňák?
Já jsem byl koňák už před natáčením. Koně si ale koupím, až na něj budu mít čas, což v současné době nehrozí.   
Jaká je spolupráce s Xindlem X?  
Já jsme ho oslovil ještě před tím, než jsme dělali Jeviště, protože se mi líbila jeho debutová deska. Vzhledem k tomu, že mě oslovily jeho texty, říkal jsem si, že by pro nás mohl něco napsat. Nakonec z toho vznikla písnička Digihrách a když jsme dělali remixové album, Xindl si chtěl udělat remix právě na ni. Nakonec z toho vypadl country banjo remix a nám se zalíbil natolik, že jsme na něj spolu natočili ulítlý klip. Má podobné smýšlení jako já, proto jsme si sedli.
Bude to sranda?
No, ... my jsme si moc srandy neužili, ale výsledek může být legrační.   
Je někde na hudebním poli někdo, koho si moc vážíte? Kdo vás ovlivnil?
Bezesporu Karel Kryl, Jarek Nohavica. Z kapel pak starý Oceán, Depeche Mode, U2. Když jsem pak hrával po klubech jako dýdžej, dostal jsem se k hromadě muziky. Byla toho opravdu spousta a díky tomu jsem se přestal vyhraňovat nějakým žánrům. Zjistil jsem, že nejdůležitější než styl je píseň! Poslouchal jsem pak úplně všechno, přes Sepulturu až po folkové věci třeba od Damiena Rice. Nejblíže však mám ke kytarovkám - mojí dlouholetou láskou jsou Coldplay.     
Jste znám jako ostravský patriot. Opravdu máte to havířské město tak rád?
Pocházím z Havířova, který mi do srdce nepronikl. Je to mrtvé město, kde člověk umírá nudou. Po šesté večer tam sotva někoho potkáte na hlavní třídě. A tak jsem se pak přestěhoval do Ostravy, která mě uchvátila. Zamiloval jsem si ji. Všichni mají dojem, že Ostrava je jen důl, kolem pár chatrčí a všude strašný smrad a kouř. Omyl. Je to tam trochu drsnější než jinde, to ano, ale pro mě je to taková Anglie. Miluju vítkovické ocelárny - ty staré rezavé kotle a trubky, které vypadají jako umělecké dílo. A ostravskou školu života, kterou jsem si prošel.  
Od posledního rozhovoru se vám narodilo druhé dítě. Jak děti a rodina změnily život divokého rockera?
Obecně - rodina změní nějak přirozeně smýšlení i priority. Na koncertech si to užíváme dodnes, ale ty večerní pařby už se silně omezily. Po pár letech to člověka přejde samo od sebe. Koncerty, cestování a večírky jsou takové to kolo, které se točí pořád dokola - tam a zpátky, ... no a jednou zjistíte, že se vám už pařit nechce, že raději s klukama probíráte život. Pro nás je nejzábavnější to hraní pro lidi a zbytek večera pak s klukama prokecáme většinou v klidu u pivka na hotelu. Divoké večírky se už zkrátka nekonají. (smích)
Užíváte si dětí? Hrajete jim? Čtete?
Pokud jsem doma, tak užívám. A strašně rád. Zpívám jim a vyprávím pohádky, protože čtení je ještě moc nezajímá. Ríšovi jsou dva a dcerce půl roku. Moje žena vymyslela pohádku o mašince Emilce, takže každé odpoledne nebo večer musíme malému Richardovi vyprávět nové Emilčiny příběhy. A když už mě nic nenapadá a začnu mu číst, postaví se s ručičkama v bok a řekne: Nene mašinse Emilce. Jsem rád, že se mu líbí muzika. Vždycky, když vezmu do ruky kytaru, hned chce hrát se mnou a tancuje u toho. (smích)   
Jak se Richard Krajčo vůbec k muzice dostal? Měl jste být fotbalistou - byl jste v dorosteneckém repre?
Do šestnácti jsem hrál kopanou. Vrcholově. Sionko, Jankulovský či Matušinský jsou kluci, se kterými jsem hrával. Spolu jsme byli ve výběrech reprezentace do patnácti šestnácti let. Pak k nám jednou domů přišel takový chlápek, začal hrát na kytaru a mě to úplně smetlo. Máma byla sice kdysi rockerka, dokonce hrála v nějaké kapele, ale mě to nikdy tak nechytlo jako od něho. A tak jsem ho poprosil, ať mi dává hodiny. Naučil mě první akordy a já jsem najednou ten fotbal viděl jako ztrátu času. Denně jsem na tu kytaru cvičil třeba osm hodin a na fotbal jsem neměl čas ani myšlenky. K trenérově překvapení jsem ze dne na den skončil. Můj bratr mě za hodiny cvičení nenáviděl, protože jsme měli společný pokojík. (smích)  
Začal jsem skládat vlastní písničky a to mně v těch letech pomáhalo vyjádřit se ke svému i okolnímu životu. Zvládat přetlak, kterého jsem byl v té době plný. Kytaře jsem prostě propadl.
Na co se v létě těšíte nejvíc?
Že budu mít více času na rodinu. Do října máme úplně narvaný program, ale tím, že máme vyhlášenou roční pauzu, budu jen koncertovat a nebudu muset manažersky nic zařizovat. Tím pádem budou prázdniny volnější a já si konečně užiju dětí a ženy Martiny.
Prozradíte, jak vypadá běžný den u Krajčů?
Asi stejně jako v rodinách s malými dětmi. První dítě vstane v pět, druhé v sedm a od té doby trávíte veškerý čas s nimi. Občas se jdu podívat na e-mail, kolik na nás večer čeká práce, protože s manželkou Kryštof zajišťujeme i manažersky. No a když po osmé hodině děti usnou, se ženou usedáme k počítači a dalších čtyři až pět hodin děláme věci, které jsou potřeba kolem kapely vyřídit, zařídit, ... pak padneme do mdlob a jdeme spát. A ráno v pět nanovo...
Když vás poslouchám, nemohla mi uniknout vaše velmi dobrá, pečlivá výslovnost. Jak jste k ní přišel?
Já jsem deformovaný divadelní akademií, kde se vás snaží dialektu zbavit. Na hodinách jevištní mluvy na to hodně hleděli. Mně ale pomohlo i hlasité čtení poezie.  
Vzpomenete si na pocit, když jste se poprvé postavil na jevišti před diváky - nebo slyšel svoji píseň poprvé z rádia? Byla to Lolita?
Byla to Lolita. Bylo to patnáct minut před představením Hamleta v ostravském divadle Petra Bezruče. Rozklepala se mi kolena, strašný tlukot srdce. Museli ho slyšet všichni kolem. A pocit, že to není možné. Bylo to úžasné. A mám to pokaždé znovu, když poprvé slyším nový singl. Přijde mi to jako zázrak, co se nám stalo. I když vím, že je za tím kus práce, stejně je úžasné, že text, který jsem napsal někde ve sklepě nebo na gauči v obýváku, dokáže lidi oslovit. Pro mě je to hrozně silný zážitek.

autor: IVA TYMROVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace