SLOVÁCKÝ GEN - Josef Janoušek

Foto: Miroslav Potyka  /  Josef Janoušek s hercem Vlastimilem Brodským a starostou Ladislavem Šupkou.

Psal se podzim roku 2005 a já přišla za Josefem Janouškem s nabídkou, že bych o něm ráda napsala Slovácký gen. Mávl rukou, pokynul mi, ať se posadím, a se slovy: „Až příště!“ mi nalil pohárek červeného. Ale příště už nebylo. Ke konci roku pan Janoušek onemocněl a 13. února 2006 zemřel.

Křižovatka životních cest

Říkal o sobě, že je křižovatka. A měl pravdu. V Domě knihy Portal, který budoval téměř patnáct let, zkřížily své cesty desítky osobností. Josef Janoušek nerozlišoval profese, národnosti, nehleděl na věk ani postavení. Propojoval výtvarníky, herce, chovatele rybiček, spisovatele, dýmkaře, bonsaisty, holubáře, architekty, právníky, politiky, novináře, pejskaře, muzikanty i cestovatele. Přitahoval lidi a dokázal je spojit. „Byl ve svém živlu, když byl mezi lidmi,“ vzpomíná jeho žena Dana. Kdyby návštěvy neodešly a zůstaly až do rána, byl by nejspokojenější. „Vytvořil obchod, který měl ducha. Josef dovedl sehnat knihy, dovedl je nabídnout, uměl vřele přijmout nejen své zákazníky, ale všechny, kdo přišli třeba jenom na kus řeči, to všechno ho nesmírně bavilo a naplňovalo,“ vzpomíná jeho někdy přítel, někdy protivník Jiří Jilík. Ze svého Domu knihy vytvořil kulturní centrum, jaké široko daleko nemá obdoby.

Šlechtic z Těmic

Narodil se v Těmicích na Kyjovsku. Otec byl zedník a později po válce se živil jako rolník. „Pepík měl s tamním sedláckým životem málo společného. Byl to ryze městský člověk,“ tvrdí jeho životní družka. Jednou z mála venkovských věcí, pro něž měl odmala vášeň, byli holubi. V Těmicích měl svůj první holubník. (V Hradišti měl pak své holuby na faře. Často tam chodil relaxovat.) A miloval koně. Chtěl se stát žokejem. Vystudovat zemědělskou školu, ale když otce v padesátých letech vyloučili ze strany, Josef namísto studií skončil v hutích. O pár let později vzal místo šoféra v Dopravním podniku Zlín a později práci saniťáka, při níž se setkal s dalším slavným saniťákem, nyní folkovým písničkářem Wabi Daňkem. Ve chvílích volna si přivydělával v autoškole jako instruktor. A volantu se nepustil ani ve Filmovém studiu Gottwaldov.

Pracoval a žil

„Práce pro něj vždycky byla na prvním místě. Všemu vlastně říkal, že pracuje, ale ve skutečnosti žil,“ říká Richard Janoušek, jeho syn a nástupce. „Žil tím, co dělal, o čem přemýšlel. A přitom nikdy nebyl spokojený, než dokončil jednu práci, jeden projekt, měl už v hlavě čtyři pět dalších …“ dodává Dana. „Stále byl přesvědčený, že to ještě není úplně ono.“ Měl obrovský dar nápaditosti, prostorového vnímání, dar věci správně otipovat. Jeho svět byla jeho pracovna, veliký stůl, možnost nabídnout víno, kdykoliv, komukoliv, co hrdlo ráčilo. „Když se to rozjelo, tak to jelo, jelo, až do dna, až do konce,“ vzpomíná Jilík. Byl to bohém. „Měl rád společnost, rád se bavil s lidmi, aby se dozvěděl něco nového. A ve svých zálibách se nenechal nikým omezovat,“ vypráví Richard. „Na druhou stranu ale dokázal žít poměrně skromně, i když navenek působil marnotratně. “ Josef Janoušek uměl být velkorysý. K lidem i k majetku. Neměl rád úzkoprsost. Nepočítal každou korunu. „Máme tady otevřenou výroční sadu dvou dýmek, z nichž jedna je zakouřená. Celá sada stála asi sto tisíc a teď je neprodejná,“ vypráví Richard. Janoušek ji zakouřil na své šedesátiny. „Sice se pak chvíli chytal za hlavu, ale bral to sportovně. Uměl si dopřát,“ vzpomíná Richard.

Moje sestra - žena

Často, když se u něho zdržela společnost do pozdních nočních hodin, zazvonil telefon. „To bude moje sestra žena,“ povídá, „řekne: Pepíku, už nepij.“ A taky že jo. „Byl to živel,“ usmívá se Dana. Poznali se před osmadvaceti lety, kdy Josef jezdil sanitkou a ona pracovala v lékárně. „Byl nesmírně zábavný, spontánní, nikdy s ním nebyla nuda,“ vysvětluje, čím si ji získal. Byla mu věrnou partnerkou až do posledních dnů. Podporovala jej v jeho snech, nerozmlouvala mu je, věděla, že to nemá žádný smysl. „Nikdo nemá představu, čím si prošel, když budoval Portal, co všechno musel překousnout,“ vypráví. Vzpomíná na dobu, kdy Portal byl jen malá místnůstka. Kdo zná dnešní podobu Domu knihy Portal, těžko si dokáže představit, že celé knihkupectví začínalo v prostoru, kam se dnes nevejdou ani mapy. Vzpomíná, jak se neustále bouralo, překopávalo, rozšiřovalo. „Pepík dlouho přespával v malém kumbálku, kde je dnes trafika, na zemi na molitanu. A naproti přes chodbu měl malou kancelář, kde choval v jeden čas i čtyři psy. Z toho dva dobrmany. Bylo to absurdní, ale on byl taková buldočí povaha. V něčem velmi praktický, v jiném ohledu zcela ovládaný svými zájmy, představami a budovatelskými sny.“

Portal (od kumbálku k Domu knihy)

Když se v měšťanském domě č. 35 uvolnily prostory, podali s Jiřím Jilíkem žádost a městská rada jim je pronajala. Tak vznikla prodejna nakladatelství Moraviapress. Janoušek tu měl sedět a prodávat, zatímco Jilík toho času ještě působil v redakci nakladatelství. „Když jsem za čtrnáct dnů přijel, Josef stál v chodbě se sbíječkou v ruce, kangem tam boural stěny a budoval,“ vzpomíná Jilík, jak se celý vyděsil. „Bylo to pro něj typické. Jakmile měl představu, tak za ní šel. Byla to ve své podstatě sympatická vlastnost. Já byl ale vždycky opatrnější.“ Tehdy se Jilík rozhodl, že projekt opustí a nechá Josefa uskutečňovat své sny. Ať si k původnímu kutlochu sbíječkou připojuje další a další prostory, jak se mu je postupně podařilo získávat. A s odstupem času sám uznal, že být to obráceně, nikdy by Portal nebyl, čím je. Velmi brzo totiž pochopil, že spolupráce s Josefem by stejně neměla dlouhé trvání. On nebyl týmový hráč, o všem musel rozhodovat sám, a především měl velmi jasnou představu, které se nechtěl, ani nemohl vzdát. Za svým snem šel tvrdohlavě, třeba i hlavou proti zdi. „Josef byl nesmírně schopný ve vyjednávání a v prosazování svého názoru. Kousek po kousku vytvořil jedinečné knihkupectví, které svým objemem a sortimentem nabízených knih nemá v Čechách a na Moravě obdoby. Kdyby Josef byl tehdy tím, kdo opustil společný projekt, a já bych budoval, asi bych dodnes seděl v tom malém kutlochu a nadával, že se neprodávají knížky.“ A Josef Janoušek začal měnil Portal k obrazu svému.

Stále dál

Mnohé projekty musel časem opustit (IC v Buchlovicích), mnohdy pociťoval nepřízeň osudu (povodně v roce 1997), nepřízeň institucí, nebo spíš lidí. Ale to hlavní, centrum kultury v Uherském Hradišti, se mu vybudovat podařilo. Založením Nadace pro umění Idy, Vladislava a Betty Vaculkových otevřel cestu a „přivezl“ do Hradiště mnohé výtvarníky (Věra Janoušková, Čestmír Kafka, Jaroslav Šerých, Jindřich Štreit, Vladimír Franz, …). Do Portalu se rádi vraceli také spisovatelé (Ludvík Vaculík, Alexandra Berková, Jiří Stránský, Antonín Přidal, …), herci (Vlastimil Brodský, Miroslav Horníček, Lubor Tokoš, …), politici (Pavel Tigrid, Václav Klaus, Jiří Lobkowitz, ...), cestovatelé, muzikanti, a v neposlední řadě také bonsaisté. Třeba korejský profesor Kim Se-won. V roce 1996 vyhrál Josef Janoušek výběrové řízení a založil první městské informační centrum. Věnoval se také vydavatelské činnosti. První počin v této oblasti vynesl cenu Nejkrásnější česká kniha roku 1995. Byla to kniha o životě a díle sochaře Vladimíra Janouška Proč to dělám. Mimo knihkupecké aktivity se pouštěl do projektů, které měly esteticky zkultivovat prostředí, ve kterém žil a do kterého přiváděl své přátele. Zaneřáděný dvorek za domem, kde nejprve vybudoval pavilon, který nepřežil povodně, proměnil na japonskou zahradu. Té dominuje keramická plastika Idy Vaculkové. Zahradu postupně doplňoval a rozšiřoval o jedinečnou sbírku bonsají. Zde je třeba zmínit důležitou maličkost, že všechny tyto projekty financoval sám, ač byl jenom nájemníkem města.

Pipe club Portal

Janouškův Portal si přitom nezamilovali jen „knihomolové“. K prvním stavebním úpravám, které Josef Janoušek vlastnoručně realizoval, patřilo vyklizení sklepa pod schodištěm. Tady časem vybudoval specializovanou trafiku, jaká nemá konkurenci široko daleko. „Začínal s dýmkami a postupně sortiment rozšířil o doutníky. A protože nerad kouřil sám, začal si zvát lidi. Docházel jsem k němu já, Svatopluk Bimka, Ivo Frolec, … A jednou takhle říká: Uděláme tu Pipe club!“ vzpomíná Ladislav Šupka. „Setkávání u Janouška bylo jiné, chutnali jsme nové tabáky, poznávali nové lidi...“ Josef Janoušek vnímal dýmku jako symbol úspěšnosti a rád se úspěšnými a chytrými lidmi obklopoval. I na tuto vášeň se nyní snaží navázat syn Richard. „Kouření mi vždycky spíš vadilo. Až teď k němu získávám vztah, z jakési piety a také proto, abych tento rituál více pochopil, udělal si přehled a získal zkušenost. Abych nenabízel něco, o čem sám nic nevím. A tak zatímco mí kamarádi s kouřením přestávají, já začínám,“ směje se Richard.

Milovník umění

Přestože byl Josef Janoušek původně šoférem, předčil mnohé vzdělance. Jeho přítel Svatopluk Slovenčík ho zasvětil do tajů výtvarného umění a přivedl ho k zálibě, které se věnoval až do posledních dní svého života. Josef se velmi rychle zorientoval ve světě českého výtvarného umění a vytvořil cennou sbírku. Jednou vezl režiséra Zemana a vzadu spočívalo dílo od Václava Boštíka. „Co to tam vezeš za sračky?“ otázal se velký filmař a proboden pohledem uslyšel: „Za tohle se, pane režisére, rozbíjí dršťka.“ Rozuměl výtvarnému umění, s většinou autorů, jejichž obrazy měl ve své sbírce, se osobně přátelil. Josef Janoušek se nebál otevřenosti a přímosti. Než aby podlehl většině, raději u ostatních získával podporu názorů vlastních. A to se mu často dařilo. „Ze začátku jsme se přeli,“ vzpomíná Gabriel Slanicay na počátky přátelství s Josefem Janouškem. „Kdysi jsem od něj koupil sbírku dřevorytů Josefa Váchala a při té příležitosti jsme spolu začali komunikovat. Měl velmi dobrý výtvarný vkus, snad že se dlouhý čas pohyboval v oblasti kumštu. Obdivoval jsem jeho kolekci kreseb Jiřího Johna, kresby na papíře Adrieny Šimotové, práce Čestmíra Kafky, pastely a lité kresby Jitky Válové… Vždycky jsem se ptal, jestli je to či ono k mání, ale on se jen pousmál, jak to uměl jen on, jako by říkal: Na to nemáš!“ Z Josefa Janouška prýštila hluboká znalost. Často toho či onoho nazýval břídilem nebo pornografistou, ne však jen z rozmařilosti, aniž by dotyčného znal. „Jeho pohled byl pronikavý, a v konečném důsledku správný,“ míní Slanicay. „Josef Janoušek pro mě byl jakýmsi zjevením. V té době jsem tíhl spíše k měkčímu umění a on mi pomohl najít správný směr. Vždycky mi říkal: To není dobré, jdi touhle cestou. A já se s ním dohadoval, než jsem pochopil, že má pravdu.“

Vyzývavý bojovník

„Josef byl poněkud kontroverzní. Rád vedl spory. Rád diskutoval a rád se přel,“ vzpomíná Jiří Jilík. „Na jednu stranu byl k lidem velmi vstřícný a na druhou stranu se s nimi dovedl rozhádat kvůli naprosté blbosti. Byl to takový vyzývavý bojovník. Když se pro něco nadchl, šel přes mrtvoly.“ Jako by věčné spory naplňovaly jeho pocit, že je aktivní, že má protivníky. „On vlastně v životě neměl ani tak partnery jako spíš soupeře,“ míní Jilík. „Nejvíc jsem s ním válčil v době puberty,“ vzpomíná syn Richard. Rodiče se rozvedli, když mu byli čtyři, a celých osm let se s otcem neměl možnost stýkat. Poznávat a oťukávat se začali, až když Richard nastoupil na hradišťskou SUPŠ, odešel od matky a přestěhoval se k otci. Spojovala je láska k umění a podobný vkus. „Líbily se nám stejné věci, i když jsme je vnímali každý maličko jinak. Měl rád expresivnější, plastičtější malby a já hledal spíše kompozici,“ vysvětluje Richard.

Janoušek junior, následovník

Pokračovat v díle otce pro něj nebylo vůbec jednoduché. Vzpomíná, jak se tomu celý život bránil. Chtěl dělat design, ten vystudoval a ten ho bavil. Když se ale ukázala závažnost otcovy choroby, bez váhání jej zastoupil. A když pak došlo na lámání chleba, nemusel se rozmýšlet dlouho. „Asi bych se sám před sebou cítil špatně, kdybych to neudělal,“ říká. Opustil svou profesi a stal se knihkupcem. Učí se, vstřebává nové poznatky a přemýšlí nad úpravami k obrazu svému. Jsou ale spíše technického rázu. Nadále organizuje výstavy, provozuje trafiku a učí se kouřit dýmku, naplňovat poselství Nadace I + V + B Vaculkových, a především zachovat Portal jako knihkupectví s co nejširší nabídkou. Dávný sen otce pak hodlá uskutečnit v červnu, kdy se chystá na nádvoří Domu knihy Portal otevření literární kavárny.  Tím zůstane zachován duch Domu knihy Portal - místa setkávání, hledání a nalézání.

Josef Janoušek se narodil 1. května 1944 v Těmicích. Měl syna Richarda, se ženou Danou pak žil až do posledních dnů. Dům knihy Portal založil roku 1992 v původním měšťanském domě na Masarykově náměstí. Z miniprodejny Moraviapressu vybudoval rozsáhlé členité knihkupectví s nabídkou beletrie, regionální literatury, dětské literatury, literatury pro hobby, literatury počítačové, právní, učebnic i kuchařek. Současně provozoval antikvariát, specializovanou trafiku, galerii se stálou expozicí Jana Sema, pořádal knižní křty, autogramiády, autorská čtení (Alexandra Berková, Michal Viewegh, Ludvík Vaculík, ...), výstavy (Čestmír Kafka, Věra Janoušková, Jaroslav Šerých, Vladimír Franz, ...). Roku 1994 založil Nadaci Vaculkových s posláním oživovat jejich odkaz, soustředit jejich dílo a pomáhat mladým začínajícím umělcům. Cestu do Portalu k přátelské návštěvě si našla řada velkých osobností (Miroslav Horníček, Jaroslav Hutka, Vlastimil Brodský, Pavel Tigrid, Jaroslav Uhlíř, …).