Přestože již přes třicet let působí v opavském Výhonku, je nový starosta Klubu Štěpánů polešovickým patriotem

„Já jsem měl takový pech, že vždycky, když jsem se dostal někam do světa, tak tam nebylo o folkloru slechu dechu,“ začal naše povídání František Bukač, nově zvolený a v pořadí již 27. starosta Klubu Štěpánů. Přestože dnes žije v Jindřichově, na svůj rodný kraj mezi vinohrady v podhůří Buchlova nikdy nezapomněl a dodnes se sem rád vrací. „V Jindřichově se mám dobře, mám tam pěkný barák, pěknou zahradu, všechno, co potřebuji k životu. Ale srdíčko mám v Polešovicích,“ přiznává s dojetím v očích.
Vztah k lidové písničce zakořenil ve Františku Bukačovi již během jeho dětství. „Začínal jsem ne u folkloru, ale zpíváním v kostele. Farářem v Polešovicích byl tehdy mons. Horký, muzikant navýsost extrovní, ale jinak farář jak řemen. Navíc u nás byl vynikající kostelní sbor. A kdo zpíval na kůru, to už byl kdosi,“ vzpomíná na své dětství čtyřiasedmdesátiletý František Bukač.
Z rodné vesnice odvály syna kuchařky v místní škole studia. Vyučil se ve Fatře, odkud odjel pracovat do Chropyně. „Tady jsem sice tancoval, ale nebylo to nic na moji náturu. Další rok jsem šel na vojnu na Slovensko, kde jsem se dostal do armádního souboru. Protože to byl soubor na špičkové úrovni a já jen voják, dělal jsem spíš jen nějaké záskoky,“ pokračuje ve vyprávění.
Když se vrátil z vojny, osud jej dovedl až na Ostravsko. „Nebylo tam nikoho, s kým bych si mohl aspoň zazpívat,“ vzpomíná na život v Hlučíně. Vysvobozením byl pro Františka Bukače až okamžik, kdy bylo na popud ředitele tamní cihelny uspořádáno v místním kulturním domě vinobraní. „Došli jsme na vinobraní, v malém sále hrála cimbálová muzika Výhonek. V ten okamžik jsem maminu neviděl, neslyšel. Ona už mě moc dobře zná a ví, že když uslyším cimbálovku, už mi nemusí nic vykládat. Vletěl jsem před muzikanty, hned jsem si nechal zahrát, zacifroval jsem a primáš mi říká: Nechtěl by sis s námi jít zazpívat? A tak jsem začal jezdit každé pondělí do Opavy na zkoušku Výhonku,“ vykresluje událost, která ho na dalších třicet let připoutala ke „slovácké obci Výhonek“. Přestože to dnes má do Opavy asi padesát kilometrů, na zkoušky Výhonku omezeně, ale přesto přijíždí. „Vždycky mi říkají, abych přijel. Jenže oni přejdou čtyři baráky a jsou tam, ale já musím jet padesát kilometrů tam a padesát zpátky, abych si mohl zazpívat pět písniček. Navíc si nemůžu dát ani pohárek nebo štamprlu. Říkali mi proto čajový mistr,“ dodává s trochou nadsázky letošní starosta Klubu Štěpánů.
Po rodných Polešovicích se mu však ani v jeho 74 letech nepřestalo stýskat. Když je volání srdce veliké, bez váhání vyrazí na dva dny do míst, kde se narodil a strávil dětství. „Moje manželka je z Valašska. Poprvé jsem ji přivedl domů na hody. Když jsme šli po dědině, říkal jsem: Teti, strýcu, to je moja děvčica. A ona se mě ptala: Ty máš tolik příbuzných? Ale prd, odpověděl jsem, u nás jsou všecí strejček a tetička,“ přidává příhodu jako vzpomínku na kouzlo staré slovácké vesnice. „Jednou jsem přivezl ukázat Polešovice taky svým synům. Vylezli jsme na skálu, aby viděli celé Polešovice. Sedíme tam, kecám jim … Naráz jde cizí tetička z vinohradu, měla plný koš vína. Přišla k nám a říkala: Vezměte si vína. A kluci na to: To by se nám v Hlučíně nikdy nestalo,“ dodal.