Štěpán Hulík Objevem Magnesia Litera

Štěpán Hulík Objevem Magnesia Litera
Foto: archiv ŠH  /  Štěpán Hulík, objev roku literární soutěže Magnesia Litera
Uherské Hradiště Společnost 17 / 04 / 2012

Štve mě, že jsme národem pokrytců, říká Hulda

Štěpán Hulík alias Hulda je další z „mlaďochů,“ kteří se dokázali prosadit ve svém oboru. Z hradišťského gymnazisty se ve svých sedmadvaceti letech dopracoval až na Objev roku literární soutěže Magnesia Litera za monografii Kinematografie zapomnění o nástupu normalizace na Barrandově.
Vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Jeho drama z období palachiády na počátku roku 1969 Hořící keř právě v těchto dnech natáčí v produkci tuzemské pobočky HBO slavná polská režisérka Agnieszka Hollandová. S dokumentaristou Tomášem Kudrnou chystají adaptaci románu Zdeny Salivarové-Škvorecké Honzlová.
Před několika lety se stal jedním z hlavních organizátorů Gira de pivka. Jinak je Štěpán velmi skromný mladík, který se velmi zdráhal vystoupit z anonymity a poskytnout rozhovor. Po ocenění Objev roku mu však nic jiného nezbylo.


Štěpáne, stal ses objevem roku v Magnesia Litera 2012 – jaký je to pocit?
Je to samozřejmě velká radost a příjemná satisfakce, protože ta cena přichází od lidí, kterých si vážím. Že někdo tu knížku pochválí nebo řekne, že se kvůli ní něco nového a zajímavého dozvěděl, to je taky jeden z hlavních důvodů, proč má smysl se do takové práce vůbec pouštět. Pro peníze se to určitě dělat nedá.
Proč se zabýváš zrovna normalizací?
Můj hlavní zájem a momentálně taky zdroj obživy je scenáristika, to je řemeslo, které bych se chtěl naučit dělat dobře. A scenáristika je především vyprávění příběhu. Normalizace sama o sobě je velký a zajímavý příběh, protkaný spoustou dalších drobnějších příběhů. S postavami, které jsou nečernobílé, nejsou to ani jasní zloduši ani jednoznační hrdinové, což je pro dobré vyprávění ideální. Takže se nořím do té normalizační doby, poznávám osudy lidí a jejich dilemata a je to pro mě jednak poučné na té základní, lidské rovině, a zároveň je to ohromný inspirační zdroj. S trochou nadsázky říkám, že si jako scenárista už nebudu nikdy nic vymýšlet, protože stačí zajít do archivu a tam to všecko je.
Překvapilo nebo zaskočilo tě něco, při studování materiálů z té doby?
Překvapilo mě právě to, jak strašně nejednoznačná, nečernobílá ta doba je. Jako když jdeš někde v krajině a kus před sebou vidíš skálu. Zdálky je to jenom šedý kus kamene, ale když přijdeš blíž, začneš si najednou všímat spousty věcí, které jsi předtím neviděla: že někde se kámen vydrolil, někde vyrůstají břízky… Takhle je to i s tou normalizací. Šedivá doba, která je při pohledu zblízka, aspoň pokud jde o jednotlivé lidské osudy, nečekaně barevná. Kdo byl padouch a kdo hrdina? Za jakých okolností se z hrdiny mohl stát zbabělec a naopak? Někoho označkovat je děsně jednoduché. Jedním dechem ale dodávám, že tohle vědomí nejednoduchosti a nejednoznačnosti té doby by nás nemělo vést k relativismu. Pro Jarka Nohavicu můžu mít lidské pochopení, ale morálním vzorem už pro mě nikdy nebude. Na rozdíl od Kryla.
Co tě nejvíc štve v současnosti?
Ukrutně štve, a ještě spíš než štve, bych použil to hezké slovo, které se ale nehodí do novin, do jak neskutečné míry se u nás v posledních letech rozrostla míra pokrytectví. To je slovo, které pro mě snad nejvíc charakterizuje současnou dobu. Začíná to u politiků v parlamentu, kteří mluví o boji proti korupci a přitom rozkrádají tuhle zemi ve velkém, a končí to u pana Vopršálka, který se nad těmi politiky autenticky rozhořčí, a pak jde, a ukradne sousedovi ze zahrady sazenice trnek. Nesnáším, když lidi nadávají na politiky. Politici jsou jenom naším odrazem.
Jak jsi vyrůstal, co tě bavilo a nebavilo – jaké jsi měl a máš koníčky?
Vyrůstal jsem na sídlišti ve Štěpnicích a na rozdíl od spousty lidí, kteří na bydlení na sídlišti nadávají, měl jsem to tam moc rád. Za barákem byl les, kde jsme byli s klukama skoro furt, kousek od domu Morava, kam jsme s tatou chodili na ryby… Prostě paráda, neměnil bych. Přitom je zvláštní, jak v sedmadvaceti už je člověk pamětník: u jezu, kde jsme sedávali na rybách, už není les, ale obchvat, podél Moravy, kde sis napřed v keříkách musela vysekat místo, abys tam mohla nahodit, už dneska není ani větývka, břehy jsou vyčištěné a srovnané a vypadá to tam spíš jak ty nudné kanály někde v Holandsku… No a pokud jde o moje dnešní koníčky – o filmech a knížkách ani nemá smysl mluvit, protože to patří k tomu, co dělám, a jinak mám zaplať pánbu tak pestrý a zábavný život, že vyhledávat nějaké další kratochvíle mě ani nenapadá.
Co na tvé tvůrčí zaměření říkají rodiče? 
Oni pochopili, že je to nutné. Že ze mě nebude ani doktor ani inženýr bylo jasné, když se zjistilo, že su levý jak šavla, takže byla nutná volba oboru, kde se nebude dělat rukama. To splňuje kultura nebo politika. Tipnul bych si, že naši jsou rádi, že jsem zvolil první možnost…
Po starých bardech jsi přebral organizaci Gira de pivka v Uh. Hradišti – kdy ses o Giru dozvěděl poprvé? Co tě přimělo se účastnit a aktivně se zapojit?
Já bych řekl, že na start Gira mě tata vozil už v kočárku. Hrozně se mně to vždycky líbilo, ty převleky na startu a že to evidentně byla sranda. V devadesátých letech Giro usnulo, nebo spíš trochu zašlo na úbytě. Když jsme s Honzou Prachařem byli na gymplu, potkali jsme se s Perlou – Jirkou Moravčíkem – a ten nás popíchl, abysme staré pardály obešli a přesvědčili je, že znovu vzkříšení tradice je nutné. Povedlo se a mám velkou radost, že jsem kluky mohl poznat – Kokina, Kupáče,… jsou moc fajn a je s nima sranda. Té je vždycky málo.
Ovlivnila tě v něčem atmosféra našeho města?
Jestli jo, pak o tom nevím. Nejsem žádný velký patriot a úplně rozumím Jiřímu Voskovcovi, co tím myslel, když říkal, že doma je tam, kde si pověsí kabát. Ale něco z Moravy jako takové ve mně je, to si uvědomuju často. Mám rád moravskou krajinu, která je jiná než česká, mám rád folklor, ale ten nezkažený, autentický, ne ten „povinný“, co se chodí za tisícovku předvádět každé září do vinohradů. Silně taky vnímám věci, které nejsou úplně racionální, vysvětlitelné rozumem. Nevím, čím to je, ale mám pocit, že tahle otevřenost iracionálnu je obecně u Moraváků mnohem silnější než u Čechů.
Jaké máš plány do budoucna?
Do půlky května se točí Hořící keř, se kterým mám překvapivě ještě docela dost práce, saháme ještě do dialogů a upravujeme některé scény. Vedle toho dokončuji scénář podle románu „Honzlová“ od paní Škvorecké, producenti už by to chtěli mít hotové, tak sebou musím hodit. No a pak bych se rád pustil do takového thrilleru podle skutečných událostí, odehrává se to ve třech časových rovinách – ve čtyřicátých, sedmdesátých a devadesátých letech. Historik Petr Blažek, který nám s tím zase bude pomáhat, mi zrovna včera psal, že už má hotové rešerše. Tak na to se moc těším. Ale kdo ví. Jak se říká, člověk míní, pánbu mění. Takže ať přijde cokoli, řeknu si, že to tak asi má být. 

autor: IVA PAŠKOVÁ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace