Na pódiu baví tisíce lidí, před kamerou patří k nejobsazovanějším českým hercům. Přesto Štěpán Kozub tvrdí, že nejlépe sám sebou je při zpívání.

Když slezu z pódia, jsem obyčejný člověk, přiznává herec

Před koncertem na festivalu Hudba na vinicích ve Vinařství Víno Zlomek & Vávra v Boršicích u Blatnice, který se uskuteční v pátek 31. července, prozradil, jak vnímá popularitu, proč se nechce vzdát humoru ani v těžkých chvílích a proč je po odchodu z jeviště rád jen obyčejným člověkem.

Říkáte, že při zpívání jste sám sebou. Znamená to, že herec Štěpán Kozub je vlastně do určité míry maska?

Samozřejmě. Herectví bylo odjakživa uměním předstírat. Herec, který hraje nějakou roli, není tou rolí. Je to člověk, který předstírá, že jí je. Je to všechno jen hra. Čím lépe předstíráte, tím lepší herec jste. V hudbě je to jiné.

V posledních letech jste zažil obrovský úspěch. Máte někdy strach, že lidé chodí spíš na jméno Štěpán Kozub než na to, co jim chcete skutečně předat?

Pokud je to tak, jak říkáte, je to pro mě čest. Když se jakémukoli umělci podaří vytvořit z vlastního jména značku, musí být přinejmenším šťastný. Můj cíl to ale nikdy nebyl. Pokud to tak opravdu je, beru to jako velké štěstí.

Humor bývá často nejlepší obranou. Co se stane, když ji na pódiu na chvíli odložíte? Je to pro vás nepříjemné, nebo naopak osvobozující?

Je třeba umět přesně odhadnout, kam humor patří a kam ne. Každý to máme trochu jinak. Pro mě už humor není činnost, ale podstata, proto ho prokládám téměř všude, vždy a pořád. Proč odkládat něco, co v lidech vzbuzuje tak příjemnou emoci, jakou je smích?

Vy i Jiří Krhut působíte dojmem, že si na nic nehrajete. Je dnes upřímnost na jevišti ještě konkurenční výhodou, nebo už skoro riskem?

Netuším. Takhle nekalkuluju. Ve všem, co dělám, se snažím být co nejopravdovější. Asi ano, žijeme v trochu vykloubené době, kdy si mnozí lidé přirozenost a citlivost zaměňují za slabost, a to je přinejmenším smutné. To ovšem neznamená, že se budu měnit. (smích) Mně je takhle dobře.

Když dnes posloucháte své první společné písně, slyšíte v nich dva kluky, kteří si jen chtěli udělat radost, nebo už tehdy vznikal fenomén, který dnes vyprodává divadla?

Vždycky to bylo jen o radosti z hudby. Ze společného hudebního vkusu a z radosti, že naší muzikou předáváme lidem emoce. To, že je z toho dnes jakýsi fenomén, se stalo tak trochu bez našeho vědomí. A máme z toho radost. Neděláme pop, a přesto na nás chodí tisíce lidí. To je velké štěstí. Jsme za to vděční.

Často mluvíte o emocích. Stalo se někdy, že jste během koncertu musel některou píseň doslova „přepnout“, protože byste ji jinak nedozpíval?

Občas se stane, že ve mně některá píseň v danou chvíli rezonuje víc. Nevím, čím to je, asi jde o souhru více faktorů. Když se to stane, musím takzvaně přepnout do režimu profesionála a nenechat se emocemi rozbourat. Koneckonců lidé nechodí na naše koncerty proto, aby se dívali, jak se Kozub dojímá, ale aby se nechali dojímat. A tak je to správně.

Publikum vás miluje pro bezprostřednost. Máte ale někdy chuť lidem říct: „Tohle už není Štěpán Kozub – teď mě nechte být jen obyčejným člověkem“?

Kdykoli stojím na jevišti, před kamerou nebo na jakékoli veřejné akci, je to moje práce. Pozornost, zájem i určitá exhibice k mé profesi prostě patří. Když ovšem z pódia sejdu, jsem obyčejný člověk, který má úplně normální potřeby jako kdokoli jiný. Takže ano, jsem rád, když mám v civilu své soukromí.

Myslíte, že byste dnes dokázal být stejně šťastný, kdybyste hrál jen pro padesát lidí u skutečného táboráku, nebo už velké sály člověka trochu rozmazlí?

V konečném důsledku je to jedno. Padesát lidí dokáže mnohdy vytvořit daleko silnější atmosféru než třeba deset tisíc. Já to takhle nerozlišuju. Hraju rád pro pár lidí a stejně tak rád hraju pro davy.

Kdybyste si měl vybrat jen jednu cestu – herectví, nebo hudbu –, byla by to dnes opravdu jednoduchá volba?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Obojí je součástí mě. Omlouvám se, ale nechci si vybírat.