Na cestě, kterou jsem se vydal, naštěstí nejsem sám...

Buchlovské hudební léto vyvrcholilo koncertem Tomáše Kluse. Poslední koncert léta byl vskutku velkolepý a publikum, které se přišlo s Tomášem před jeho roční přestávkou rozloučit, si jeho vystoupení užilo, stejně jako sám zpěvák, doprovázený parťákem Jiřím Kučerovským a Cílovou skupinou.
Od posledního koncertu v amfiteátru toho Tomáš Klus stihl hodně. Posbíral několik cen, vydal další desku a hlavně založil rodinu, která jej posunula k velké osobní proměně. Tomášovou změnou se už delší dobu zabývají všechny média a hlavně ta bulvární si informace připepřují velmi okázale. Už proto se na Tomášův koncert přišlo podívat mnoho lidí jen ze zvědavosti. A bylo se na co dívat! Klus s Kučerovským vtipkovali, Tomáš několikrát zavítal do publika - zkrátka jejich poslední samostatný koncert před roční přestávkou si všichni užili naprosto skvěle, v duchu hesla: Poslední, tak tedy naplno!
A Tomáš Klus? Před koncertem jsme si dlouze povídali o životě. Nezmagořil. Naopak! Pro mě je jedním z mála lidí, kteří dělají  a říkají věci tak, jak je cítí. U něj to není póza, ale férový přístup k lidem, k sobě i ke světu... následující exkluzivní rozhovor vás možná přesvědčí.

Seděli jsme tady před čtyřmi lety - od té doby se hodně změnilo, stal se z tebe ženáč, narodila se ti dcerka, procházíš vnitřní, hodně diskutovanou proměnou - co se tedy děje?
S příchodem mé ženy a následně i dcery se mi hrozně ulevilo. Našel jsem jiný smysl i životní postoj. De facto od osmé třídy základní školy jsem měl individuální plán. Pořád jsem splňoval očekávání někoho jiného, ne moje. Vyhrával medaile, reprezentoval školy, protože jsem si myslel, že dosažené úspěchy určují mou oblíbenost a kvalitu. Pořád jsem potřeboval slyšet, jak jsem dobrý - teprve tehdy jsem cítil jistotu a štěstí. Pozornost jsem měl pro strašně moc lidí a na mnoha názorech mi záleželo. Tak, jak jsem to měl nastavené ve sportu, tak to plynule přešlo do zpívání a teprve až jsem vyhrál Zlatého slavíka, mi splaskla moje vnitřní bublina slávy. Tehdy jsem si poprvé uvědomil, že je to všechno jen iluze a hra.

Takže se chceš stáhnout z hudebního světa kvůli pokrytectví?
To ne. Ale potřebuji si v sobě udělat pořádek a najít cestu, jak fungovat, abych mohl dělat to, co miluji, a být s lidmi, které miluji.

Jak se na přestávku a tvoji proměnu dívá kapela?
Asi to už bylo očekávaný krok. Bylo to se mnou někdy hodně těžké, kdy jsem o všem hodně pochyboval a nedokázal být před koncertem v pohodě. Už jsem si ani nedokázal představit, že třeba za dva měsíce budu ještě koncertovat. Cítil jsem se hrozně prázdný a byl úplně na dně. Připadalo mi velmi nefér předstoupit před natěšené publikum a se svojí vnitřní prázdnotou předvádět pohodu a radost... Myslel jsem, že z toho není cesta ven, ale nakonec jsem sebral vnitřní odvahu a udělal zásadní životní krok. Jakmile jsem se rozhodl a veřejně ohlásil přestávku, vyšly ze mě všechny obavy a hrozně se mi ulevilo. Teď se na koncerty těším...
Jiří Kučerovský: Zatím jsem každému Tomášovu posunu rozuměl a neměl problém se s tím ztotožnit. Samozřejmě že mě štve, že nebudeme rok hrát, ale na druhé straně to v jeho situaci považuji za rozumné a pochopitelné.      

K tomuto rozhodnutí jsi dospěl sám? Nebo ti pomohl pobyt v Indii či Dominikánské republice?
Sám. Pořád jsem řešil formu, jak se osvobodit. Nejdříve jsem chtěl sbalit rodinu, sednout do karavanu a jet tam, kam nás kola povezou... Ale to mi žena rozmluvila. Byl by to jen další útěk...

Hledáš tedy novou cestu sám k sobě?
Ano. Dříve jsem toho hodně řekl, aniž bych kolikrát vlastně něco vůbec řekl, jak hodně jsem mluvil. A od toho všeho si musím odpočinout. Chtěl bych se věnovat budování toho podstatného a také potřebuji být se svýma holkama, protože s nimi jsem opravdově šťastný. Jakmile jsem si určil priority, najednou se dostavila úleva a zároveň obrovská svoboda.  

Rodině tedy věnuješ všechen čas? A co muzika, písničky a tvůj talent?
Nejsem závislý na rodině, to ne, ale je mou součástí. Razantně však ubylo věcí, při kterých jsem jen zbytečně rozmělňoval energii a začal se cítit hrozně unavený. A těm, které jsem si v mém žebříčku priorit ponechal, se věnuji daleko intenzivněji. Mám tedy daleko více času a také možností pro svou realizaci.

Vzdal ses večírků úplně? Je tedy konec sympatického nočního bouřliváka?
Dospěl jsem. Už neshledávám arenalin v tom, kde a v jakém stavu se ráno probudím. Našel jsem prostě velké štěstí jinde a toho se sakra držím... na druhou stranu se večírků úplně nevzdávám. Ty nejlepší jsou s kapelou a mojí ženou, kdy jí ani kluci z kapely mnohdy nestačí. To je pak jízda, ze které se vzpamatováváme tři dny, a proto jsou velmi ojedinělé...

Tvoje žena je velmi často osočována, že z normálního otevřeného kluka udělala „vesmírného blázna“? Mrzí ji to?
Mrzí to hlavně mě. V momentě, kdy člověk takhle zauvažuje směrem k mé ženě, ztrácí pro mě hodnotu. Soudí totiž něco, co vůbec nezná, a to vůbec není fair. Připadá mi to hrozně srabácké. Přirovnal bych to k házení granátu z utajeného krytu na člověka, který jde po otevřeném prostoru s igelitkou na nákup.
Pokud má někdo problém s mou proměnou, měl by mít problém se mnou a ne s mojí ženou. Já jsem se změnil sám, z vlastního rozhodnutí, a ne proto, že by mě chtěla takového mít.

Hodně jsi toho o sobě namluvil - lituješ toho, že jsi byl k lidem hodně otevřený?
To vůbec ne. Myslím, že v tomto ohledu existují dva způsoby přístupu. Buď totální otevřenost, nebo naprostá uzavřenost. To, že je někdo uzavřený a občas něco pustí a tím se dělá se tajemným, je pro mě obyčejný kalkul... Otevřenost je pro mě pravda v životě. Tohle je jeden ze zdrojů, který ve mně otevřela moje žena Tamara - říkat vždy jen pravdu. Komukoli.  

A kde k tomu přišla tvoje žena?
(něžný povzdech) Ona už se taková narodila. Až s ní jsem si uvědomil, že chlapi jsou sice siláci ve svalech, ale v situaci, kde je potřeba zachovat se jako chlap, to dokáže jen ženská. V tomto jsou dámy o dost dál než my.  

Někde jsi o sobě řekl, že jsi děsný egoista. To se ale zrovna moc neslučuje s vnitřním klidem, romantikou a smířením...
Možná jsem byl - ale jakmile jsem si uvědomil, že nejsem pupkem světa, ke všemu přistupuji s větší pokorou. Bylo to však krátké období, které je omluvitelné, pochopitelné a ospraveditelné v kontextu mého sebevývoje.
I to moderní ezoterické rčení, že člověk je Bůh, nepovažuji za správné. Člověk je mocný, má dar života a měl by tvořit svět. Ale každý by měl začít u sebe, chovat se tak, aby svět obohacoval a něco dobrého do něj vnášel. Inspirovat ostatní - ne jim kázat.

Jak jsi spokojený s přijetím nové desky Anat život není?
Na Anat jsem strašně pyšný. Už proto, že její téma je pro mě velmi důležité, a také proto, jak jsme na ní s kolegy pracovali. Konečně mě představila tak, že za tím nemohl někdo hledat něco jiného. Mluvil jsem o tom, že nechci válku, nabádal lidi, abychom se nechovali k matce Zemi jako prasata, což v lidech vzbudilo strach a začali mě soudit za mou proměnu.

Recenze nebyly jednoznačné...
Přečetl jsem všechny recenze k desce a moc si vážím lidí, kteří hodnotili desku jako takovou a ne ně. Na druhou stranu jsem velmi zklamaný z toho, že v renomovaném hudebním médiu použili při recenzi desky úryvky z bulváru, kde mě osočují z kazatelství a dávají mi do pusy věci, které tam nejsou. To mi přišlo velmi neprofesionální - takový konec seriózního novinářského řemesla.  

Stále odmítáš reklamu a sponzory?
Ano, i když vím, že by to bylo mnohdy jednodušší. Přijde reklamní nabídka a já vím, že kdybych do toho šel, už dávno bych měl barák a nemusel splácet hypotéku. Jenže pak přijde můj morální kredit a ten mi dodá odvahu odmítnout. Já se chci každé ráno podívat do zrcadla a s čistým svědomím si popřát pěkný den. A nechtít rychle zapomenout na to, že jsem něco udělal jen pro peníze, proti svému přesvědčení... Díky tomu, že odmítám, se nemusím podřizovat a jsem daleko svobodnější. Pro lidmi, se kterými spolupracuji, je to však komplikovanější.

Jak se díváš na problémy současného světa. Momentálně na problém s utečenci?
V utečencích vidím lidi, kteří se narodili v blbý čas na blbém místě. Soucítím s těmi, jež jsou vyhnáni válkou, kterou tam více méně vmístil člověk ze Západu a teď se tváří, že nepřijímá důsledky svého rozhodnutí. Nejsou naše, ale politiků, které jsme zvolili.
Takže já vítám s velkým nadšením vítání imigrantů na nádražích. Myslím, že tohle je ta správná cesta. My tady totiž o islámu nevíme vůbec nic. Jen to, že jsou to zlí lidi... je to však pravda? Já spatřuju obrovskou naději v tom, že si lidi jednou odpustí všechny křivdy a svět bude žít v míru.

Co tě v současnosti nejvíc trápí?
Lhostejnost a letargie. Pořád jenom mluvíme, místo skutků. Jsme schopni třeba při dokumentu o vymírajících živočiších této planety na ostrovech z plastů brečet a v tom okamžiku jsme rozhodnuti udělat miliardu věcí, aby to bylo jinak. Večer jdeme spát a ráno už o ničem nevíme. Dále netřídíme odpad a k přírodě se chováme hrozně. A tak je to bohužel se vším.
Všichni víme, že je světová ekonomika závislá na vyčerpatelných zdrojích, a přesto s tím nic neděláme! To prostě nechápu...

Co, kromě rodiny, vnímáš naopak jako největší štěstí? 
Že jsme se vydali na správnou cestě a nejsme na ní sami. Najednou se kolem nás začali objevovat stejně smýšlející lidé, kteří se snaží ty věci, které svět trápí, změnit. Proto mě opouští beznaděj, že je všechno ztracené... Potvrdilo se mi rčení: Jaké lidi máš okolo sebe, hodně vypovídá o tobě.

Nestojí za přestávkou úplný konec? Slibuješ, že se za rok vrátíš? 
Stopro - já bez toho prostě nedokážu bejt. Chci dělat muziku, protože je to moje podstata. Ať už je mi veselo, nebo smutno, pořád mám kolem sebe hudbu. Ale teď už vím, že nemusí být nutně to, co mě bude živit. Pro mě totiž důležitější sdělení, ne úspěch. A to myslím úplně vážně. Se stejnou myšlenkou přišla na svět i naše poslední deska. Další věcí, proč chci být na chvíli mimo, je to, že to chci dělat trošku jinak. Dřív jsem byl zastrašený možnostmi, co smím a co musím. Teď už vím, jakou cestou se vydat, a během přestávky to musím v klidu promyslet...