Třicet let se Scarlet Rose. Je to moje láska na celý život, říká Vlastimil Řezníček

Foto: KM  /  Baskytarista Vlastik Řezníček.

Třicet let na pódiích, stovky koncertů a stále stejná chuť hrát. Scarlet Rose patří k nejvýraznějším rockovým kapelám Slovácka a v sobotu 8. srpna oslaví své jubileum koncertem v kouzelném prostředí u rybníku v Pašovicích. S baskytaristou a manažerem kapely Vlastimilem Řezníčkem jsme mluvili o začátcích, proměnách rockové scény, rodinném zázemí i o tom, proč se na každý koncert těší stejně jako před třiceti lety.

Scarlet Rose slaví třicet let. Když se dnes ohlédnete, napadlo vás tehdy vůbec, že se z kapely stane "životní" projekt na tři desetiletí?

Myslím, že snem každého začínajícího rockového muzikanta je mít vlastní kapelu. Když mě tehdy kluci oslovili, byl jsem z toho úplně paf. Nikdo z nás netušil, že z projektu, který na začátku neměl ani jméno, vznikne láska na celý život. Ve dvaceti člověk nepřemýšlí nad tím, co bude za třicet let. Měli jsme ale obrovské štěstí, že jsme si od prvního dne sedli lidsky i muzikantsky. Právě to zdravé jádro zakládajících členů drží Scarlet Rose pohromadě dodnes. I když jsme se na pár let rozešli, to pouto mezi námi nikdy nezmizelo. A za to jsem nesmírně vděčný.

Za třicet let jste odehráli stovky bigbítů. Existuje některý, který ve vás dodnes vyvolává husí kůži a nikdy na něj nezapomenete?

Za mě to bylo úplně první vystoupení v roce 1996. Dodnes si vybavuji tu směs nervozity, nadšení a obrovské energie. Pak už se všechno rozjelo jako jedna velká jízda. Velmi rychle se nám podařilo zařadit mezi bigbítové stálice regionu, což mnohé překvapilo. Obrovský podíl na tom ale měli naši věrní fanoušci, kteří stáli při nás už od prvních koncertů. Právě jim patří naše upřímné poděkování.

Co vás za těch třicet let stálo nejvíc sil – sehnat muzikanty, čas, peníze, nebo udržet chuť hrát?

Nebudeme si nic nalhávat. I nás zasáhla výměna muzikantů, která pořádně zamíchala kartami. Stálo nás to spoustu energie, času i peněz. Dnes ale můžu říct, že všechna ta klopýtnutí měla svůj smysl. Prožíváme jedno z nejlepších období v historii kapely. Skládáme nové písničky, natáčíme a máme obrovskou chuť tvořit dál, což není po třiceti letech vůbec samozřejmé. Jsem spokojený a na každé vystoupení se těším jako malý kluk.

Bigbítová scéna se za těch třicet let výrazně proměnila. Co podle vás zůstává stejné a co se změnilo k lepšímu, nebo naopak k horšímu?

Technický pokrok dal mladým muzikantům možnosti, o kterých se nám v devadesátých letech ani nesnilo. Kdo má talent a umí pracovat s moderní technikou, může si doma nahrát vlastní písničky a díky sociálním sítím je během chvíle dostat mezi posluchače. My jsme tehdy všechno tvořili ve zkušebně a než jsme se dostali do studia, měli jsme už z koncertů ověřené, které skladby u lidí fungují. Ty, které je neoslovily, jsme často ani nenahráli. Přesto mám pocit, že na naší regionální rockové scéně dnes nevzniká tolik nových kapel, kolik by člověk čekal. Vedle tradičních stálic jich moc nepřibylo, a to je podle mě velká škoda.

Jste nejen baskytarista Scarlet Rose, ale také starosta Pašovic. Jak těžké je skloubit vedení obce s koncertováním?

Můžu s čistým svědomím říct, že mě muzika neuvěřitelně dobíjí. Přes struny a pódium filtruju všechny starostenské starosti a po koncertě zase bez problémů přepínám zpátky do pracovního režimu. Zdá se, že tahle symbióza opravdu funguje. Dokonce mi kluci z kapely k narozeninám složili písničku s názvem Starosta.

Scarlet Rose má věrné fanoušky, kteří s vámi stárnou. Přibývají ale i mladí posluchači? Čím si vysvětlujete, že kapela dokáže oslovit několik generací?

Ano, přibývají, a to nás samozřejmě těší. Věřím, že je to díky chemii, která v kapele funguje. Jsme generačně rozdílní, ale lidsky i hudebně jsme na stejné vlně. Energii, kterou dáváme do písniček a koncertů, nám fanoušci vracejí zpátky. Jsme s nimi v kontaktu, nasloucháme jim a jejich upřímná odezva je pro nás tou nejlepší motivací. Zkrátka nám to spolu funguje.

Na výroční koncert 8. srpna v Pašovicích určitě chystáte něco speciálního. Na co se mohou fanoušci těšit, aniž byste prozradil úplně všechna překvapení?

Chceme, aby si každý, kdo do Pašovic přijede, odvezl výjimečný zážitek. Už samotné prostředí u rybníka má úžasnou atmosféru a na zelené louce tam vyroste profesionální pódium. Připravujeme také kvalitní zvukovou a světelnou show, kterou doplní pyrotechnické efekty. Speciální hosty jsme tentokrát nezvali. Výročí chceme oslavit především s našimi fanoušky, kterým nabídneme průřez celou třicetiletou historií Scarlet Rose. Na pódiu se s námi představí jen naše spřátelená kapela Fancy Faces, kde na kytaru hraje a zpívá náš zpěvák Mirek Uher mladší. Věříme, že společně oslovíme nejen naše dlouholeté příznivce, ale i mladší generaci.

Kdybyste měl vybrat tři skladby, které nejlépe vyprávějí třicetiletý příběh Scarlet Rose, které by to byly a proč?

Určitě Zvoník, Holky a Cikánka. Zvoníka jsme na prvním kapelovém soustředění upravili k obrazu svému a okamžitě se z něj stal hit mezi fanoušky bigbítu. Nakonec nás přerostl natolik, že ho dnes hraje řada kapel nejen ve Zlínském kraji. Písnička Holky pro nás znamenala velký zlom. Na přelomu století jsme s ní uspěli v televizi Nova i v celostátních rádiích a dostali se do širšího povědomí. Cikánka je naopak symbolem nového začátku. Právě s ní jsme po letech znovu nastartovali společné hraní v současné sestavě a připomněli si, proč nás muzika pořád tolik baví.

Za každou kapelou stojí také rodiny a blízcí. Co pro vás znamenala jejich podpora ve chvílích, kdy bylo koncertů hodně, ale času doma málo?

Naprosto souhlasím. Muzice jsme dlouhá léta věnovali obrovské množství času, a bez podpory našich blízkých by to nešlo. Postupně se z nás vlastně stala jedna velká rodina. Mirek Uher starší a mladší jsou otec a syn, můj bratr Míša Řezníček hraje na klávesy a bubeník Peťa Danyi je náš dlouholetý kamarád, který s mladším Mirkem studoval na konzervatoři. Je skvělé mít vedle sebe lidi, na které se můžete spolehnout nejen na pódiu, ale i v životě.

Kdybyste mohl něco vzkázat partě kluků, kteří před třiceti lety zakládali Scarlet Rose, co byste jim dnes po všech těch zkušenostech poradil?

Hudba je o pocitech, prožitcích a snech. Nekazil bych to žádnými velkými moudry. Když se dnes ohlédnu, zjistím, že všechno, co jsme tehdy prožili, mělo svůj smysl. Každý z nás snil o něčem, co se nám nakonec podařilo splnit. Máme dar skládat písničky, které mají lidé rádi. Jsme zdraví, šťastní a pořád můžeme hrát. A to je ze všeho nejvíc. Bohužel už mezi námi není zakládající bubeník Petr Jurák. Na oslavu ho sice pozvat nemůžeme, ale jsem si jistý, že bude celý večer s námi – alespoň v našich vzpomínkách. Odešel příliš brzy.

Až po koncertě zhasnou světla a poslední fanoušci odejdou domů, co byste si přál, aby si z toho večera odnesli?

Přál bych si, aby si každý odvezl domů radost, dobrou náladu a krásný zážitek. A hlavně, aby se na oslavu třiceti let Scarlet Rose ještě dlouho vzpomínalo v dobrém.