Trojan: Nejdůležitější je pro mě rodina

Trojan: Nejdůležitější je pro mě rodina
Foto: sal
Uherské Hradiště Společnost 06 / 08 / 2014

Musíte být neustále ve střehu - nikdy nevíte, odkud co přiletí

Říká se o něm, že je nejvýraznějším a nejobsazovanějším českým hercem. Má schopnost být v každé roli autentický, což z něj činí u režisérů i diváků sázku na jistotu. Z devíti nominací jich v sošku Českého lva proměnil pět.
Za své umění, slušnost a férovost získal oblibu u kolegů i kritiků. Filmy Smradi, Samotáři, Příběhy obyčejného šílenství, Anděl Páně, Medvídek, Václav a Béďou Jarým v Četnických humoreskách se vepsal do srdcí diváků. S manželkou, herečkou Klárou Pollertovou, má čtyři syny - čtrnáctiletého Františka, třináctiletého Josefa, čtyřletého Antonína a dvouletého Václava. Už víte o kom je řeč? Padesátiletý herec Ivan Trojan přijel na Letní filmovou školu se svým Dejvickým divadlem, které se pro něj stalo srdcovým. Po odehrání divadelní inscenace Ucpaný systém ve Slováckém divadle se nechal vtáhnout do víru filmovkové atmosféry a při setkání působil uvolněně, stejně jako jeho kolegové z divadla. I když měl během svého pobytu doslova natřískaný program, našel si čas na rozhovor pro čtenáře DOBRÉHO DNE.

Jak se vám na filmovce líbí? Zaujala vás něčím jiným než festival v Karlových Varech, kde býváte častým hostem?
Hradiště je trochu uvolněnější a méně snobsky nablýskané. Jinak v tom nespatřuju žádný zásadní rozdíl. Oba festivaly mám rád už proto, že si návštěvníci mají možnost vybrat, co chtějí vidět a zažít. Můžou vidět skvělý doprovodný program se spoustou výborných kapel, výstav a hlavně filmů.

Dnes je Dejvické divadlo pojem. Můžete z vašeho pohledu popsat jeho atmosféru? Proč se stalo vaším srdcovým?    
Když jsem odešel do Dejvic, divadlo vznikalo z ničeho. Na základě nějakého hledání a poctivé práce se vytvořilo něco, co lidi zajímá. V počátcích to však hlavně zajímalo nás. V průběhu dalších let, kdy už to nabíralo nějaký smysl a rozšiřoval se soubor, hlavní podmínkou pro nově příchozí bylo zapadnutí do kolektivu. Zásadní spojnicí byl a je humor. Přes humor se totiž nejvíc ukáže, jestli to lidi spojuje, nebo ne. 

Je pravda, že vám tatínek řekl, že jdete ze zavedeného a uznávaného Divadla na Vinohradech do divadla loutkového?
Ano. (smích) Tehdy to byl risk a tak trochu rodinný stres, který se mi však  mnohonásobně vrátil...

Vyvádíte si s kolegy navzájem i nějaké legrácky?
O tom by se daly napsat knihy. Jeden z důvodů, proč jsem v našem ansámblu rád, je, že při každém představení mohu od sebe i od svých kolegů čekat nějaké překvapení. Na jevišti i v zákulisí musím být neustále ve střehu, nikdy nevíte, odkud co přiletí. No a to nás všechny neskonale baví.

Improvizujete rád, nebo spíš stojíte nohama na zemi s přesně daným textem?
Je o mně známo, že jsem perfekcionista, a to stejné čekám od ostatních. Na druhou stranu, i v poctivé práci se dokáže najít osvěžení. A tak se stává, že i věty, které nejdou změnit, dokážeme říct tak, aby na to ten druhý musel reagovat. Úplně nejlepší pak je, když nějaké představení děláme po delší pauze. Tady je podhoubí něčeho nečekaného - vypadnutí textu, zaškobrtnutí, selhání techniky. Na to všichni čekáme a jsme nadšení, když se něco stane. Okamžitě se tu situaci snažíme vtáhnout do hry. A tím se udržuje život i ve stokrát opakovaných představeních.

Hořící keř posbíral v loňském roce spoustu cen. Jak se vám spolupracovalo se Štěpánem Hulíkem - hradišťským rodákem?   
Obdivuji, že takový skvělý mladík dokázal sepsat něco takového. Hluboká poklona.

Národ si vás zamiloval díky Václavovi, Medvídkovi, Příběhům obyčejného šílenství, Jedna ruka netleská i Samotářům... Jste frajer, že jste v jednom roce dokázal věrohodně zahrát mírně retardovaného Václava i diplomata z Medvídka a na divadle desítky představení bratrů Karamazových. Která role vám dala nejvíc zabrat?      
Každá má něco do sebe, každá je jiná. K diplomatovi v Medvídku jsem musel odkoukat trochu víc inteligence. (smích) A u Václava jsem si nechal radit od své kamarádky psycholožky. Moc mi také pomohlo pozorování vlastních dětí a jejich náhlých změn nálady, která se vzdáleně podobá Václavově diagnóze.  Pak už vše záleželo na mé fantazii a invenci. Dokonce jsem si chůzi, mluvu a pohyby nacvičoval na chalupě v lese - nevím, jak by se někdo tvářil, kdyby mě potkal. Ale jak je známo, byl jsem tak vyčerpaný prací, že jsem při natáčení zkolaboval. Od té doby jsem zvolnil... Takže asi Václav.

Jste známý tím, že máte velmi blízko ke sportu. Co propojuje sport a divadlo?
Miluji okamžik, když mohu někomu přihrát poslepu - tomu se ve sportu i na divadle říká souhra. Dřív se fotbal hrál, protože to fotbalisty bavilo. Chtěli vyhrát, mít dobrý pocit ze hry a ještě udělat radost a zábavu divákům. Byla to obrovská energie. Tehdy ještě nešlo tak moc o peníze. No a u divadla je to podobné. Taky chci být dobrý, ale v rámci celku. Nesmím vynikat na úkor ostatních. Musí jít o společný výborný výkon fotbalového družstva nebo divadelní party. A v tom se skrývá spojení sportu s divadlem.

Jak jsou na tom vaši čtyři kluci? Jdou ve vašich basketbalových a fotbalových stopách, nebo se vydali na vodu po vzoru Lukáše Pollerta - bratra vaší ženy Kláry?
Starší kluci hrají florball i fotbal, všichni milujeme hory a lyžování. Ale uvidíme, co přinese čas...  

Láska k Bohemians 1905 se v rodině dědí?  
Mě táta na Bohemku do Ďolíčku začal brát, když mně byly tak tři čtyři roky. Už takhle malý si pamatuju Tondu Panenku. Měl štěstí v tom, že mě fotbal od začátku fakt bavil. Povahou jsem věrný typ, takže jsem u Bohemky zůstal a svým synům vštěpuji, že po otci se dědí příjmení a příslušnost ke klubu. Všichni moji kluci jsou tedy bohemáci.

Jste jedním z nejvytíženějších herců. Točíte filmy, hrajete na dvacet představení v měsíci... Vaše žena Klára vám vytváří zázemí - nelitovala nikdy, že se kvůli klukům vzdala své slibně rozjeté herecké kariéry?
Myslím si, že částečně ano. Sama si však v sobě po narození třetího syna utřídila smysl života a zjistila, že ji daleko více než neustálý boj - jak zvládnout divadlo, film a rodinu - naplňuje péče o děti. Bylo to zásadní a důležité rozhodnutí, do kterého jsem jí nijak nemluvil. Myslím si, že je zásadní a důležité, aby každý člověk našel svůj smysl života. A když ho najde, žije se mu mnohem snáz.  

Jak moc vám synové změnili život? Co jste se díky nim naučil?
První dva jsou od sebe rok a půl, ti dva mladší pak o dva a čtvrt roku. Máme to tedy rozdělené na dvojice. Tu první jsme vychovávali za běhu. U druhé jsme starší, máme větší nadhled i možnosti a hlavně víme, jak na to. Díky dětem jsem si uvědomil, že je pro mě rodina to nejpodstatnější na světě. Práce je důležitá, ale není na úplně prvním místě. Proto už pracovně brzdím a snažím se dětem a ženě věnovat, jak nejvíc to jde.   

Jak to vypadá na rodinných oslavách, když se sejdou všichni tři Trojanové a Pollertové? Je sranda, nebo se vášnivě debatuje o současném kulturním a sportovním dění?
Když to vezmu přes tu Trojanovic rodinu, můj bratr se vůbec nechce bavit o profesi, kterou děláme, já se o ní chci bavit tak napůl a táta, ten se o naši práci hodně zajímá, protože žije tím, co děláme. Ve své skromnosti jsou s mámou pyšní a spokojeni, že nás dobře vychovali, protože jsme se oba ve své profesi uplatnili. A u Pollertovic? Lukáš je lékařem, anesteziologem v motolské nemocnici a jako já hodně pracuje. Potkáváme se tedy velmi málo. Klárka se hodně přátelí s jeho ženou, naše děti s jejich pěti dětmi. A také s její sestrou, která má děti tři. Když se tedy všichni sejdeme, je to pořádná legrace.

autor: IVA PAŠKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace