Ve Vřesovicích byste jen těžko hledali někoho, kdo by neznal jméno Miroslava Vaculíka. Už takřka čtvrt století stojí za turistickými akcemi, které spojují celé rodiny. Má radost ze života a jiskřičky v očích, díky kterým se snaží prožít každý den naplno...

Energie má na rozdávání – jako předseda místního Klubu českých turistů stále něco vymýšlí a organizuje. Jak sám říká, největší odměnou je pro něj radost lidí a vědomí, že to, co dělá, má smysl. Zároveň se věnuje včelaření a zpracovávání ovoce na pálenku. Za obojí získal řadu ocenění.

Ve Vřesovicích jste se narodil a prožil celý dosavadní život, který čítá 71 let. Žádnou z aktivit byste nemohl dělat naplno bez pochopení a podpory vašich nejbližších. Kde jste se vlastně potkal se svojí ženou?

Moje žena Anička mě podporuje od samého začátku. S rodiči bydlela na samotě kousek nad naším domem. Chodívala okolo našeho domu a zakoukali jsme se do sebe. Zjistili jsme, že máme podobné zájmy a lásku k přírodě, a už 49 let spolu prožíváme hezký život. Vychovali jsme syna a dceru a užíváme si se třemi vnučkami a jedním vnukem.    

Anička se postupně zapojila i do výboru našeho klubu, takže není na výšlapech jen doprovod, ale aktivně pomáhá s organizací akcí, registracemi účastníků, přípravou tras a vším, co k tomu patří. Díky ní je celá práce v klubu daleko snazší a radostnější.

Pracoval jste až do odchodu do penze ve sklárnách?

Po škole jsem se šel učit strojníkem sklářských automatů v Kyjově. Pracoval jsem tam prakticky celý život. Po 25 letech jsem měl pracovní úraz a už jsem nemohl dělat strojníka. Pokračoval jsem však v přípravně a údržbě dílen skláren Moravia Kyjov, které dnes vlastní Švýcaři.

Co vás tehdy vedlo k založení místního odboru Klubu českých turistů a jak se od té doby vyvíjel?

Byla to láska k přírodě. Díky rodičům jsem od malička rád chodil po horách. Už jako pětiletý kluk jsem vyšlápnul na Bradlo, 543 metrů!  Později mě bavilo chodit na různé turistické pochody – do Brna, Bučovic, Adamova, Uherského Hradiště… A když mi v Brně nabídli, abych založil klub českých turistů u nás ve Vřesovicích, které obklopuje nádherná příroda, tak jsem to zkusil.

Na začátku jsme potřebovali deset lidí, přihlásilo se jich ale dvacet, a každý rok se počet členů postupně zvyšoval. Dnes máme asi 55 registrovaných členů se 7členným výborem a je vidět, že nadšení pořád funguje. Máme za sebou spoustu pochodů, výletů, zájezdů a hlavně spoustu přátelství, co při tom vznikla.

Na vaše akce chodí celé rodiny. Co vás osobně nejvíc těší, když vidíte lidi ve Vřesovicích na výletech?

Že se zastaví, usmějí, popovídají si. Dneska je doba hodně uspěchaná, a když pak vidím rodiny, jak jdou spolu, děti běhají po lese a rodiče si v klidu povídají, říkám si: Jo, tohle má smysl. Jsem velmi rád, že nás naše obec a všichni v mikroregionu ochotně podporují.

Máte na trasách výšlapu své srdcové místo?

Mám rád každé místo, ale asi nejvíc je to Bradlo a svatý Klimentek, kam jsem chodíval s rodiči na poutě. Když tam člověk stojí a kouká do krajiny, je to nádhera. Tam se vždycky nadechnu a říkám si, že tohle je ten pravý domov.

K turistice se přidalo i včelaření, ve kterém sklízíte úspěchy. Jak jste se stal včelařem?

Včelařem jsem se stal až ve čtyřiceti letech. Nejprve jsem byl ambiciózním a úspěšným chovatelem andulek a papoušků. K včelám mě přivedl můj tchán, Cyril Martínek, který měl 100 včelstev. Když jsem mu se včelařením začal pomáhat, úplně mě to chytlo za srdce. On mě naučil vytáčet med, starat se a kontrolovat úly… a až jsem to uměl, daroval mi osm včelstev. Dnes jich mám kolem třiceti a věnuji se tomu s velkou vášní. Odměnou mi je nejen med, ale i účast v soutěžích, kde porovnávám kvalitu svého medu s ostatními. A musím říct – pořád mě to baví a naplňuje stejně, jako mě naplňuje turistika, houbaření a výlety s mojí ženou Aničkou.

Kdy jsi poprvé ochutnal med?

Ochutnal jsem ho poprvé už asi v pěti letech. Když jsem byl kluk, naši sousedé byli včelaři a vždy nám nosili skleničku medu. Bylo to takové milé „učení“ – když tě píchla včela, dostal jsi med jako odměnu. Já pak postupně začal dávat med i sousedům, jako takovou malou pozornost – kilo medu za „žihadlo“, jak říkám.

Čím je podle vás váš med výjimečný?

Řekl bych, že hlavně tím, že je od srdce. Mám úly na krásném místě u lesa, kde je spousta druhů rostlin, takže med má bohatou chuť. A pak je v něm asi i kus toho, že mě včely opravdu baví – není to jen práce, je to radost.

Za skoro 30 let včelaření jste určitě zažil i těžší chvíle. Co byste poradil začínajícím včelařům?
Aby byli trpěliví. Včely se nedají uspěchat. A aby se nebáli zeptat zkušenějších, protože i po tolika letech pořád objevuju něco nového.

Včely jsou dnes k nemocem mnohem náchylnější než dříve. Proč tomu tak je?

Bohužel se sem zavlekly choroby z Asie. Největší pozornost musíme věnovat varióze – je to parazit, který oslabuje včelstva. Vše se musí pečlivě hlídat a včely pravidelně léčit a to mnozí „rádoby včelaři“ zanedbávají. Hned když med vytočíme, začíná léčba. Od včelařské organizace dostáváme speciální léčiva, která je nutné poctivě aplikovat. Léčba není jednoduchá. Kdo zanedbá péči, riskuje, že včelstvo onemocní a může nakazit i sousední včely. Proto je důležité vše dělat pečlivě.

Vyhrál jste první místo za nejlepší hruškovici na koštu Rudolfa Jelinka ve Vizovicích. Máte nějaký grif na pálenky, když jsou umístěny na předních příčkách koštů?

Dobrý kvas se musí dělat taky s láskou. Ovoce musí být čisté, bez stopek a kvas se musí hlídat a opečovávat. Vítězná hruškovice byla z hrušky Williamsovy.

Kde berete energii a motivaci dál organizovat akce a starat se o včely?

Prostě včeličky mě tak nabíjí. A taky lidi. Když vidím, že mají radost, mám nesmírnou radost i já. Ten smích, nadšení dětí i rodičů – „Tati, pojďme! Mami, vyrazme do lesa!“ – je nepopsatelné. Vidět, jak si všichni užívají trasy, baví se a těší se, že přijdou znovu, to mi dává obrovskou energii. Stejně tak u včel – když sklízíme med a vidím výsledky naší práce, cítím, že všechno, co děláme, má smysl.

Jste stále v pohybu. Umíte si vůbec někdy odpočinout?

(smích) Umím, ale neumím sedět. Už od mládí jsem hrával fotbal a byl jsem velmi aktivní. Můj odpočinek je, že jdu do lesa, podívám se ke včelám, nebo jdu na zahradu. Strašně rád chodím na houby. Když bych měl celý den jen sedět, tak bych z toho onemocněl.

Co na vaše aktivity říká rodina?

(smích) Někdy si klepou na čelo, že pořád něco vymýšlím. Ale jinak mě podporují. Bez rodiny by to ani nešlo – a já jsem jim za to moc vděčný.

Je něco, co vás v poslední době opravdu potěšilo?

O dovolené většinou objevujeme krásy naší země. Nedávno mě nadchnul Kunštát, kam jsme organizovali zájezd. Prohlédli jsme si tam zámek, kde byly vystavené korunovační klenoty. Po prohlídce jsme se přesunuli do areálu v Rudce u Kunštátu, který je nádherný a rozlehlý. Ohromila nás smyslová zahrada, rozhledna a jeskyně Blanických rytířů, vysekaná do pískovce.

Máte ještě nějaký nesplněný sen?

Asi už žádný velký. Já si přeju hlavně zdraví, abych mohl dál chodit, starat se o včely a organizovat akce. A jestli se podaří ještě pár hezkých výletů a dobrých medů, budu spokojený.