Uherské Hradiště vždy bylo a je středobodem mého světa

Foto: Martina Gogolová  /  Anna Stránská jako manažerka Letní filmové školy

Dlouho očekávané rozhodnutí o obsazení ředitelského postu Klubu kultury Uherské Hradiště, který čeká od 1. ledna 2026 sloučení s Městskými kiny Uherské Hradiště, padlo v pondělí 20. října 2025 na Radě města jakožto zřizovatele. Hradišťská rodačka, kulturní manažerka, muzeoložka a divadelnice Anna Stránská vzešla z výběrového řízení, přičemž ji jednomyslně doporučila výběrová komise. Jako první přinášíme rozhovor s čerstvě jmenovanou ředitelkou.

Jaký je to pocit, stát se ředitelkou instituce, která hraje tak klíčovou roli v kulturním životě města?

Je to pro mě obrovská čest i závazek. Uherské Hradiště vždy bylo a je středobodem mého světa. Vyrostla jsem tady a kulturní život města dlouhodobě sama zažívám – jako divačka, účastnice, organizátorka i spolupracovnice. Teď mám možnost podílet se na jeho směřování ještě z jiné perspektivy – a s velkou pokorou i radostí tuto roli přijímám.

Zároveň jsem typ člověka, který přirozeně rád lidi propojuje, věci organizuje, analyzuje, promýšlí a tvoří – tedy toto prostředí je mi vlastní. Jsem podnikavá, ale život už řadu let zasvěcuji poli kultury, umění, kulturnímu dědictví a vzdělávání, protože tyto oblasti považuji za zásadní a péče o ně mně osobně dává ze všeho největší smysl. Taky jsem ale člověk, kterého zajímá ohromná spousta témat – potřebuju pestrost.

Od ledna dojde ke sloučení Klubu kultury s Městskými kiny. Jak se tato změna projeví v praxi?

Půjde teď o znovupromyšlení fungování jednotlivých pracovišť a nalezení bodů pro synergii, spolupráci. Čistě prakticky, od nového roku vznikne nová organizační struktura jedné společné organizace a se zaměstnanci a spolupracovníky budeme ladit co nejlepší možný systém fungování. Změna pro mě neznamená, že vše musí být hned jinak. Vyznávám postupné, promyšlené transformování a otevřenost novým pohledům.

Ke kinu Hvězda máte blízko, patříte k dlouholetým spolupracovnicím Letní filmové školy. Máte pro kino už nějaké konkrétní nápady?

Těch je spousta – o nápady u mě není nouze. Ale umím kloubit snění s realitou, což platí i v případě programových plánů, ať už pro kino, nebo další prostory Klubu. Bude pro mě zásadní vytvářet a udržovat dobrou kulturní infrastrukturu – otevřené pole pro všechny aktéry kultury, kteří mají zájem a potřebu působit ve veřejném prostoru.

V kině bych ale například konkrétně ráda rozvíjela práci s archivními filmy – nejen se „zlatým fondem“ kinematografie, ale i s tematickými cykly, pracovně řekněme třeba „Dějiny ve filmu“. Například jednou měsíčně projekce filmů jako Cesta do pravěku, Trója nebo Vlny – vždy s krátkým úvodem a kontextualizací.

Nabízí se i nějakým způsobem zkusit těžit z archivu Studia amatérského filmu, což byl poměrně nebývalý hradišťský fenomén. Přemýšlím i o odlehčených akcích vyloženě pro radost, třeba blešák a swap ve foyer a po něm projekce filmu Ďábel nosí Pradu. Hlavně bych ale chtěla více zjistit, co si přejí samotní Hradišťané – proto plánuji realizovat divácký průzkum.

Jaký bude podle vás Klub kultury pod vaším vedením?

Chtěla bych Klub kultury vést jako organizaci s férovými podmínkami a tvořivou atmosférou. Byla bych ráda, kdybychom se za rok mohli společně ohlédnout a kromě viditelných programových a komunikačních změn viděli především instituci, kde mají lidé ze své práce víc radosti než starostí.

Pro mě je klíčová důvěra, dialog a sdílená odpovědnost. Bez naplnění těchto předpokladů nelze kulturu tvořit udržitelně, ani smysluplně.

Prvním krokem je dořešení právních a ekonomických aspektů organizace. Následovat bude společná práce na redefinici vize a mise, do níž chci zapojit celý tým. Zásadní je péče o dramaturgii a revize programových plánů, pronájmů i spoluprací, stejně jako posílení marketingu, komunikace a práce s publikem. Chci naslouchat, vyhodnocovat a společně hledat nové cesty, jak oslovit různorodé publikum.

Když zůstaneme u širšího pohledu – jak vlastně vnímáte kulturní život v Uherském Hradišti jako celek?

Uherské Hradiště je z mého pohledu skutečná kulturní velmoc – a nejde jen o folklor a lidovou kulturu. Město má mimořádně bohaté kulturní dědictví, vysoký kreativní potenciál a neuvěřitelně hustou síť aktivních lidí, spolků a institucí. Od Slováckého divadla, galerie, muzea či knihovny přes Letní filmovou školu, Park Rochus nebo umprumku až po zavedené soubory a menší iniciativy – to všechno vytváří živý ekosystém, který má přesah daleko za hranice regionu. Navíc zde vzniká nová instituce – muzeum v bývalé věznici.

Velkou hodnotou Hradiště je, že kultura tu není jen záležitostí institucí, ale přirozenou součástí života. Děti od malička vyrůstají s hudbou, tancem, folklorem i výtvarnou tvorbou – a to se promítá do atmosféry města. Sama jsem jako malá prošla na ZUŠ všemi obory: výtvarkou, dramaťákem, baletem, hudebkou (umím hrát na příčnou flétnu), i tehdy novým oborem fotografie. Jsem vděčná všem, kteří mě v životě něco naučili!

Cítím, že místní lidé mají vztah k tradici, ale zároveň otevřenost novým formám a tématům. Právě v takovém prostředí má smysl přemýšlet o kultuře jako o živém organismu, který propojuje lidi, generace i hodnoty. Jako úkol Klubu kultury vidím tuto rozmanitost podporovat, kultivovat a propojovat – aby kultura v Hradišti byla nejen bohatá, ale i přístupná, současná a srozumitelná.

Vaše odpovědi ukazují silný vztah k Hradišti. Jak se vaše osobní historie spojená s městem promítá do profesního života?

V mé výchově hrála velkou roli i zážitková pedagogika a důraz na pobyt v přírodě – to jsou vklady mého táty Michala a jeho táty, dědy Boba. Jednu část rodiny mám vyloženě městskou. Můj prapraděda byl poslancem Národního shromáždění za Československou živnostensko-obchodnickou stranu středostavovskou. Byl významným hradišťským živnostníkem, lakýrníkem a natěračem, podílel se na organizaci národopisné a hospodářské Výstavy Slovácka 1937 – to jsem zjistila teprve nedávno a velmi mě to potěšilo.

Narodila jsem se do domu v centru Hradiště, hrávala jsem si se stříbrnými příbory, když mně to babička dovolila. Mimochodem, babička Marie byla ekonomkou Klubu kultury až do svého odchodu do důchodu začátkem devadesátých let. V dětství byl pro mě téměř mytickou postavou strýc John – bytostný demokrat, armádní kuchař u námořnictva, Američan s československými kořeny, který za námi do Hradiště pravidelně jednou za čas jezdil – a posílal nádherné americké pohlednice, se třpytkami, jednorožci a tak podobně, což v devadesátých letech bylo pro malou holku něco neuvěřitelného. Děda z Vysočiny zase přinesl do rodiny zkušenost skromnosti, odolnosti a silného sociálního cítění. Byl vedoucím mládežnických oddílů a tábornickým náčelníkem, za normalizace pak organizátorem výprav do hor a za splouváním řek, kde se nezapomínalo ani na další aktivní program. Ve stáří se pak kromě mládeže věnoval také svým vrstevníkům seniorům. Měl svou klubovnu a už jako malá jsem mu pomáhala „úřadovat“. S ním jsem se ve své podstatě naučila základním manažerským dovednostem. A taky tomu, že závěr každého správného výletu je v hospodě.

Máte pocit, že právě z těchto rodinných zkušeností pramení i váš vztah ke kultuře a organizaci?

Rozhodně ano. Od dětství jsem vnímala kulturu jako něco, co se přirozeně tvoří kolem – literatura, divadlo, hudba, výlety, výstavy, lidé, kteří něco dělají pro ostatní. To všechno se stalo mojí přirozeností.

A co druhá část rodiny?

Rodová větev mámy Karly pochází z Ostrožské Nové Vsi, což je mé další blízké teritorium. Štěrk, mlékárna, hody, hřbitov, kostel, regulacko, … Jsem vděčná, že vím i něco o tom, co je vesnický život – krmení slepic, okopávání pole. A taky, dnešními slovy, absolutní „reuse a upcycling“ čehokoliv – v tom je geniální babička Anna. Ve vzpomínkách mám historky typu, jak stará „babka“ házela u voleb v minulém režimu tajně pod vlňákem propašovaný prázdný kus papíru místo hlasovacího lístku a jak „stařa“ u zpovědi prosila za odpuštění, že nadává slepicím, a tak podobně. Z této části rodiny mám příbuzné i v Argentině a ve Vídni. Sama to mám tak, že s pevnými slováckými kořeny jsem zároveň kosmopolitní člověk.

Spoustu času jsem v dětství strávila na kunovickém letišti, protože část rodiny se točila a stále točí kolem létání, parašutismu a výroby letadel. Jako dítě jsem se tam, byť s bratrancem a sestřenicí, spíš docela nudila. Ale dodnes ve mně zůstává ten pocit svobody a úžasu nad světem, když člověk letí malým letadlem a dívá se na krajinu z nadhledu. Nebo při skoku padákem – ale mluvím až o té druhé části po volném pádu.

Nedávno se mi navíc stala pěkná věc na závěr mé práce v HaDivadle – do nové sezony jsme fotili podklady pro vizuální komunikaci právě v „naganském expresu“, který je zde v Kunovicích v muzeu. Naši herci měli na sobě kostýmy s různými typy křídel a část dne tak chodili po letišti. Myslím, že dědové v nebi, kteří byli oba s letištěm spjatí, se museli dobře bavit. Pilotka ze mě sice není, ale řízení jakékoliv organizace je svým způsobem pilotování také.

Odkud čerpáte při práci inspiraci, motivaci a energii?

Mé inspirační zdroje jsou rozsáhlé a bohaté. Velmi ráda cestuji a objevuji – tak dokážu propojit příjemné s užitečným. Je to pro mě nejvyšší mentální relax, zároveň během cest na spoustu věcí přijdu, uvědomím si je. Někdy stačí den ve Vídni po galeriích a veřejném prostoru a jsem intelektuálně saturovaná na několik týdnů.

Čím dál tím víc ale miluji pobývat i v blízkých městech a vesnicích. Ze vzdálenějších míst už řadu let systematicky zkoumám Velkou Británii. Britové mají skvělý veřejný prostor i kulturní instituce a podporu kultury a umění. V posledních letech jsem si obzvlášť oblíbila Skotsko – krajinu, hory, jezera, městečka, kulturu. Jsem dodnes vděčná přátelům, kteří mě do Skotska kdysi poprvé vzali.

Z kulturních institucí mě nedávno uchvátila knihovna Oodi v Helsinkách. Není to jen knihovna, ale interdisciplinární kulturní centrum nového typu – místo pro setkávání, tvoření i odpočinek pro všechny věkové kategorie, s dětmi i dospívajícími se zde automaticky počítá. Člověk si tam může půjčit nejen knihy, ale i hudební nástroje, využít šicí stroje, 3D tiskárny či nahrávací studio. A současně tam probíhá řada veřejných událostí a je to i architektonicky velmi příjemné místo. Byla jsem tam letos v srpnu a týden předtím jsem navštívila na pozvání kolegů archeologů Krétu. Místo minojské civilizace, která měla tolik věcí, včetně kulturního fungování společnosti, opravdu skvěle promyšlených. I to pro mě byla silná dávka inspirace. Vedle cestování pak často chodím pro inspiraci a promýšlení věcí právě do minulosti – vzdálené i té blízké.

Vedle práce v kultuře a kreativních odvětvích jste dlouholetou předsedkyní spolku Memoria – Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti…

Je to už více než polovina mého dosavadního života, kdy se naší věznicí zaobírám v podstatě každý den. Je to dobrovolnická činnost, měla jsem i několik momentů, kdy jsem měla chuť to vzdát – ale díky podpoře okolí jsem to neudělala a už to nevzdám, dokud v části věznice nebude fungující památník.

Nyní je celý projekt na velmi dobré cestě a věci je třeba dotáhnout. Zhruba za rok už půjde celý objekt do rekonstrukce a stavebních prací. Roku 2030 byl měl být otevřen Národní památník Věznice Uherské Hradiště. Bude zde muzeum zabývající se nespravedlností, zlem, ale i dobrem, odvahou a statečností, zneužitím moci, autoritářskými a totalitními režimy, i velkými a malými dějinami každodennosti, lidstvím a humanitou. A hlavně tím, o co v životě přece jde nejvíc – jak každý sám za sebe, ale zároveň i všichni společně, dobře žít.