Ve sto letech plný elánu
Foto: pri / Stoletý Jaroslav Macháček na snímku vpravo
Jaroslav Macháček: Ať se děje cokoliv, musíte to brát tak, jak to je
Když hosté jedné restaurace v Mařaticích viděli vstupovat starostu města Uherské Hradiště Květoslava Tichavského, nepodivovali se. Když záhy vstoupila jeho družina nesoucí kytici, dárkový koš a pamětní knihu, ihned se ohlédli do přilehlého salonku. Na první pohled běžná oslava. Při bližším zkoumání nejužší rodinný kruh oslavoval sté narozeniny Jaroslava Macháčka, který se narodil 26. března 1914. Sám se přiznám, že když jsem jubilanta spatřil, nechtěl jsem věřit, že tak vitální a usměvavý pán pamatuje Masaryka, II. světovou válku, vývoj automobilového průmyslu a mnohé další dějinné milníky. Všichni souhlasně přikývli: Ano, nikdo by mu stovku netipoval.
Před naším kratinkým povídáním mě zdvořile upozornil: Musíte mluvit hlasitě a pomalu. Poté pokračoval: Každý mi říká, že na stovku nevypadám. Všem povídám, že tak to je a tak to musíme brát. Když mi bylo 80, říkal jsem si: ještě chvilku, a stejně i při devadesátce, rozesmál se Macháček při své verzi vysvětlení, čím to je, že právě on slaví sto let. Co mám ale říkat, když je mně sto? ptal se sám sebe. Víte, už je to vachrlaté, ale určitě ještě chvilku vydržím, dodal. Hlupý ještě nejsu, chutná mně, tak zatím žiju, nehledal žádné složitosti na tom, v čem tkví jeho dlouhověkost. Mám dobré zázemí, celou rodinu, po všech stránkách, sdělil mírně zjihlým hlasem a se slzičkou v oku. Narodil jsem se v Derfli, ale teď žiju u pravnučky v Mařaticích. A mám se tam dobře! zdůraznil Macháček.
Dlouhověkost je možné hledat v rodových genech. Otec zemřel v 98. Sestra možná brzy - v 65. Oba bráchové v 87 letech. Máme dobrý rodinný kořen, bez zadrhnutí a zaváhání si pomohl drobnou statistikou.
S rodinou často vzpomínají, jaké to bylo, když se slavily Vánoce bez stromečku a dárečků, jak zažil pohřeb Masaryka, ... I když se nechtěl bavit o politice, tak přeci jen vzpomněl: Za světového politika považuji Gorbačova. Ten to rozhýbal, aby se to vše rozpadlo, protože okupace byla dlouhá. V roce 1946 jsem se totiž osamostatnil a pořídili jsme si živnost na opravu a prodej automobilů. Užili jsme si toho 14 let a šmytec, posteskl si nad slibnou budoucností, která se mu v padesátých letech otevírala. Od oslavencovy vnučky Pavlíny jsem se dozvěděl: Vše bral tak, jak to přišlo. Věci moc neřeší a i z toho špatného si vezme raději to dobré. Jí vše, i štamprlku si dá, ale jídlo musí být na minutu přesně a večeře nejpozději v šest. Po své životní lásce a manželce Boženě měl nejvíce v oblibě auta, resp. svoje embéčko, víno a holuby, prozradila na svého dědu.
Aby nebylo vše jen veselé, ze vzpomínek vybral jako nejhorší roky 1932 až 1936. Tehdy jsem dospíval, bylo mně něco přes 18 a vše mě bavilo. Chtěl jsem se někam podívat, užit si, ale neměl jsem ani korunu. Byl jsem mladý, zdravý a nebylo absolutně možné zavadit o práci. Přes zimu jsem si přivydělával jako ledař pro Jarošovský pivovar, dodal Macháček, který si od plic po předání dárků zazpíval živijó.