Vloni na podzim oslavilo Slovácké divadlo 80. narozeniny a jen o půl roku později ho následuje se stejně významným jubileem osobnost, která je s hradišťskou scénou neodmyslitelně spjatá.

A to jeho emeritní ředitel, umělecký šéf a dlouholetý režisér Igor Stránský. Kulatého výročí se dočkal dnes, tedy ve středu 15. dubna. „Když si udělám rekapitulaci a otočím se o těch padesát i šedesát let zpátky, tak myslím, že jsem toho moc nepromarnil. Snažil jsme se vše dělat tak, jak jsem si to vymyslel, a dá se říct, že většina toho se mi i podařila,“ říká s úsměvem.

99 režií

K režii směřoval Igor Stránský už v době, kdy studoval na JAMU herectví. „Když jsem končil, věděl jsem, že si stejně udělám postgraduál režie. Už tehdy tam ten červík byl,“ říká. Sen se mu splnil vrchovatě, na svém kontě má celkem 99 režijních prací. A přiznává, že tohle číslo by rád zakulatil. „Mám na papíře vypsaných ještě asi patnáct titulů, které bych rád uskutečnil. Takže kdybych byl osloven, měl bych i já co nabídnout,“ dodává. Jako většina divadelníků se ošívá při otázkách na ty své „nej“ inscenace. „Tato otázka mi byla kladena mnohokrát. Kdybych tři jmenoval, pěti bych ublížil. A proto rád odpovídám, že je to ta poslední. Ta vás osloví, tím žijete a pak čekáte na novou knihu života,“ dodává s tím, že onou zatím poslední inscenací byla Hostina dravců, kterou ve Slováckém divadle nastudoval přesně před dvěma lety.

Nejsem srab, abych necestoval

O Igoru Stránském se ví, že divadlo miluje, jednou ho dokonce nazval svou „milenkou“, o které ale manželka velmi dobře ví. Už méně je ale známo, že se neustále udržuje ve fyzické i mentální kondici díky svým koníčkům. „Hlavně cestování! Ještě nejsem takový srab, abych někam každý rok nevyjel. Zrovna nedávno jsem se vrátil z lyžování z Francie. Pohyb, turistika, to je důležité. No a potom je tady zahrada, takže se tak rýpu v zemi a řežu dříví, u toho si něco přečtu a užívám si života.“ Jeden cestovatelský sen ve svém srdci stále ještě nosí. „Chodit po Novém Zélandu. To už se mi ale nesplní. To je totiž aspoň na tři čtyři týdny a já bych nejraději přecházel po svých a něco najezdil autem. To už je náročné, manželka už na to moc není a sám bych to nezvládl. Musel bych hledat jinou společnost, a to nebudu,“ prozrazuje Igor Stránský.

Oslavu u příležitosti svých významných kulatin plánuje, i když nic velkého. „Oslava bude rodinná a pár kamarádů. Žádné, proboha, vystupování a žádné průvody na počest Stránského. S kamarády si sedneme, ťukneme a dáme si dobrého vínka. Tak mi to vyhovuje. Intimní oslava s těmi nejmilejšími, se kterými si rozumím,“ uzavírá Igor Stránský.

Co jste o Igoru Stránském nevěděli

Na svět přišel 15. dubna 1946 v Opočně jako Igor Miroslav Steinlauf. „Když jsem si nechal udělat rodokmen, jméno Steinlauf se tam vyskytlo už v roce 1710 a taky se hodně toulalo po Evropě. Po válce v roce 1947 moji rodiče z radosti, že jsme svobodní a zbavili jsme se německého jha, požádali o změnu. A příjemní Stránský bylo velmi významné v rodině od babičky z tátovy strany,“ vysvětluje emeritní ředitel.

Nejslavnější inscenace režiséra Igora Stránského

Příběh koně: Vyprávění o životních osudech grošovaného valacha, který pro svou jinakost zažívá slávu i kruté týrání. Inscenace měla premiéru v roce 1988 a byla tak výjimečná, že zvítězila na tenkrát prestižním Festivalu Aktualit. A představitel hlavní role Ladislav Kolář získal cenu za nejlepší mužský herecký výkon.

Harold a Maude: Příběh osmdesátileté hraběnky a jejího mladého přítele přivedl na jeviště hradišťského divadla v roce 2010 legendární herečku Květu Fialovou a Josefa Kubáníka. Strhující výkon vynesl oblíbené herečce Cenu Thálie a inscenace se stala jednou z nejhranějších  v celé historii divadla.

Přelet nad kukaččím hnízdem: V inscenaci z roku 2019 vytvořili hlavní role Tomáš Šulaj a Pavlína Hejcmanová. Diváci oceňovali silný příběh, psychologicky propracované postavy a vzkaz režiséra, který připomínal potřebu svobody a nikdy nekončícího boje za ni.

„Strašně moc jsem se od něj naučil,“ říká Radek Balaš

Radek Balaš, který ve Slováckém divadle aktuálně připravuje hudební komedii S tebou mě baví svět, se řadí mezi nejúspěšnější muzikálové režiséry u nás. A jak rád říká, velkou zásluhu na tom má právě Slovácké divadlo a Igor Stránský. Poprvé se setkali v roce 1987.

„Už v té době patřilo Slovácké divadlo k absolutní špičce oblastních divadel a já Igorovi nepřestanu být vděčný, že mi tehdy dal mou první režijní příležitost a i v následujících letech mě do Slováckého divadla pravidelně zval. Mimo jiné měl totiž obrovsky šťastnou ruku při formování uměleckého souboru, právě díky němu přišli všichni ti Hejcmani, Vaculíci nebo Trčálci,“ říká s úsměvem. „Nikdy jsem mu to neřekl osobně, tak doufám, že si to aspoň přečte – strašně moc jsem se od něj naučil a tyhle řemeslné dovednosti rád využívám dodnes,“ svěřuje se. „Přeju mu především, aby byl stále v tak dobré kondici, jako je teď. Sice při našem posledním rozhovoru naznačoval něco o stáří, ale připomněl jsem mu, že jsem jen nedávno spolupracoval s Jiřinou Bohdalovou nebo panem Suchým, těm je oběma přes devadesát a proti nim je pořád mladík! Přeju mu, aby ho bavil život, a aby měl dost všeho, co jeho srdce naplňuje,“ uzavírá Radek Balaš.

Co přejí Igoru Stránskému herci?

Zdeněk Trčálek: „S Igorem Stránským se mi jako první vybaví ta poslední inscenace, kterou jsme spolu dělali, Hostina dravců. A hned pak Přelet nad kukaččím hnízdem, ta byla výjimečná pro nás všechny a podle reakcí diváků i pro ně. A co bych mu popřál k narozeninám? Vím, že je velký lyžař, tak ať mu to sviští ještě spoustu dalších let!“

Jitka Hlaváčová: Igor Stránský je divadelník tělem i duší. Co všechno se u divadla navyváděl, jak moc ho bavilo a co všechno pro něj znamenali diváci – to je věc naprosto nevídaná. Při tom všem byl ale i přísný, nikdy nedovolil, aby se z divadla stala kůlnička na dříví a aby si v něm každý dělal, co ho napadlo. A já mu přeju, aby byl pořád zdravý, aby si užíval jeho milované cestování a aby mu návštěvy ve Slováckém divadle dělaly radost.

Josef Kubáník: Igorovi vděčím za to, že mě vzal do hereckého souboru, aniž by mě viděl hrát. To tenkrát byla velká odvaha. Ale když jemu zrovna z divadla odešlo hodně lidí a já jsem zůstal bez angažmá, tak slovo dalo slovo… A pamatuju si na jednu jeho radu: „Nemusíš mít, Jožko, pořád všechno dokonalé. Někdy si dej jen tak nohy na stůl a ono to nějak dopadne.” Po nějaké době přišel ke mně do kanceláře, já jsem měl nohy na stole a on na to, že takhle pracuju? Když jsem mu připomněl, že je to jeho vlastní rada, tak jsme se tomu oba zasmáli. A přál bych mu, aby se měl pořád čemu smát a aby ho pořád bavil život. Protože Igor Stránský je i v osmdesáti letech neuvěřitelný kluk.