I když mi zakážou zpívat, budu dělat něco pro lidi

Znáte někoho, kdo začne rekonstruovat hospodu, když se ostatní kvůli pandemii zavírají? Kdo zachraňuje divadlo, když se nemůže hrát? Kdo pomáhá na všech stranách a ještě úžasně zpívá?

Řeč je o mnohanásobné zlaté slavici Lucii Bílé, která si s námi povídala před emotivním recitálem, na kterém ji doprovázel životní hudební souputník Petr Malásek.

 

Vaše recitály - koncerty jsou nabité lidstvím a profesionalitou. Záleží vám na každém koncertu, fanouškovi... ˇČím to, že z vás vyzařuje něco, čemu lidé uvěří?

Asi je to tím, že jsem se pro toto povolání nerozhodla, ale narodila. Dělat něco pro lidi mě velmi naplňuje, protože je mám upřímně ráda. Díky pandemii, která nám zakázala zpívat a vystupovat, jsem si naplno uvědomila, že ať se děje, co se děje, budu dál dělat věci „pro lidi“. Proto ty roušky, andělé, nakupování invalidních vozíků a pomoc mé rodné obci. Ono by se za ta léta poznalo, kdybych to na lidi jen hrála... 

Neztratila jste dobrotou a „lidumilstvím“ soukromí?

Nastavila jsme si to tak, že doma je moje království, tam jen tak někoho nepustím a klidně neotevřu ani dveře, když někdo zvoní. Ale jakmile vyjdu ze dveří, už jsem zase „všech“.

Lidé se mně často omlouvají, že mě zdržují či obtěžují. Říkám jim, že bude daleko horší, až o mě nikdo nebude stát... (smích)   

Radost i bolest, kterou prožíváte, se promítá i do vašich písní. Byly okamžiky, kdy jste se na pódiu chtěla radostí „rozskočit“, nebo se vám naopak srdce tak sevřelo, že jste nemohla zpívat?  

Zažila jsem oba extrémy. Bolestné okamžiky, kdy jsem si myslela, že to nepřežiji a uteču z jeviště. Bylo to v období, kdy mi odcházela maminka. Ale i chvíle, kdy se mi srdce tetelilo láskou a radostí. Obrovský nával štěstí jsem cítila právě po té dlouhé covidové pauze. Byla jsem opravdu šťastná, že opět můžu vidět do očí diváků v plném sále..

Na vrcholu jste přes třicet let. Je těžké se udržet? Nebo vám to jde samo sebou?

Každým rokem je těžší a těžší ten vrchol obhájit a hledat cesty, jak se dostat do srdcí fanoušků. Myslím však, že kultura všeobecně dostává v posledních dvou letech pěkně na frak. Ale jsem jako voda, dostanu se všude. Když mi zakážou zpívat, otevřu hospodu. Když zakážou hospodu, otevřu okénko. Když zavřeli divadla, otevřela jsem obchůdek. A když zavřeli obchody, zřídila jsem internetový e-shop... Potřebuji být užitečná, ale nemusím být slavná. Shrnula bych to písničkou Dobrý kafe..., láska je pro mě určitě víc než lesk, sláva a trofeje. K životu přistupuji s láskou a pokorně. Přijímám všechny výzvy, které mi přijdou do cesty.

V životě jste zažila spoustu osobních karambolů, které se přetřásaly v médích. Popularita vám vzala svobodu, soukromí, klidný život. Nechtěla jste být ve chvílích beznaděje obyčejnou švadlenkou Haničkou?

Ale švadlenkou Haničkou já uvnitř stále jsem. Je pravdou, že zvláštní válka s médii je tvrdým oříškem. Zkoušela jsem různé varianty, mlčet, hádat se anebo trochu je krmit, ale zjistila jsem, že nejlepší je hlídat si sám sebe, své kroky a skutky a co si s tím média udělají, je jejich svědomí. Já ho mám čisté. 

Vrací vám „karma“ vaši neúnavnou pomoc pro potřebné ve formě „korálkování“? 

Nedělám věci proto, aby se mi vrátily. Dělám dobro, protože to potřebuji a věřím, že někomu udělám radost. Neočekávám vděk a ovace, protože díky tomu je šťastná uvnitř moje duše...

Lidi kolem sebe neměníte jako boty. Čtvrt století máte stejného manažera, s klavíristou Petrem Maláskem také spolupracujete dlouhá léta. Máte „čuch“ na lidi, nebo jste měla na dobré spolupracovníky prostě štěstí?

Mám štěstí, že jsem včas přišla na to, kam patřím... a to je na jeviště. Mám štěstí ukecat lidi, aby šli stejným směrem a chápali, že potřebuji pořád něco zachraňovat a budovat.

Měla jsem štěstí na skvělý tým, který vnímám jako svou rodinu. Když najdu někoho skvělého, tak si ho hýčkám a rozmazluji. Oni to se mnou mají občas těžké, protože od svého týmu vyžaduji nasazení a ochotu. Mnohonásobně jim to pak ale vynahradím.

Za ta léta jsem se ale také naučila říct „zítra už nechoď“, pokud někdo nefunguje anebo nám kazí naši snahu.

Vy jste však vzkřísila i divadlo. Kdo se vám o něj stará? To přece nemůžete všechno stíhat! 

Mám famózního bratra, který je provozním ředitelem našeho divadla, mám skvělého technika, kterému jsem svědčila na svatbě, mám úžasnou produkční... tým lidí, kteří smýšlí stejně jako já - když něco prostě nejde, tak udělám vše pro to, aby se to podařilo. A pokud to opravdu nejde, začnu dělat něco jiného. Nemůžu-li zpívat, šiji roušky, vytvářím anděly nebo píšu knihu. Chybí-li v hospodě kuchař, nemám problém jít umývat nádobí nebo obalovat řízky. A tohle vyžaduji od ostatních - aby přiložili ruku k dílu tam, kde je potřeba.

Petr Malásek vás provází na recitálech a hudebně vám kryje záda přes dvacet let. Překvapil nebo zaskočil vás někdy?  

To je můj životní parťák. Vždycky se o něj strašně bojím, když po koncertech jezdí domů, zatímco já odpočívám v hotelu. Nedokážu si představit, kdyby se mu něco stalo. Na jevišti jsme siamská dvojčata - stačí gesto, pohled a oba víme. Bezmezně věřím jeho intuici a hudebnímu úsudku. Jezdíme spolu jak recitály, tak obklopeni jeho kapelou a vím, že když jdu vystupovat s Peťou Maláskem, nikdy se nemusím bát.

Osud vám do cesty přivál partnera Radka Filipiho, díky kterému doslova záříte. Se synem Filipem máte také krásný vztah - co jste ve svém životě změnila, že je kolem vás tolik pozitivní energie?

Mnohokrát jsem přemýšlela, proč jsem dala některým lidem tolik energie, když mi tolik komplikovali život. Zjistila jsem, že jsem je vždycky chtěla vidět lepší, než ve skutečnosti jsou. Naučila jsem se to vychytat. Už nikomu nedovolím, aby na mě štípal dříví.

A pak mi do života vešel jako rytíř Ráďa a můj život se rozzářil jako slunce.

Byl to osud?

Vždycky jsem cítila, že někde takový člověk musí být. Když jsem ho pak potkala, celou mě rozzářil. Myslela jsem, že už mi není přáno. Ale po roce jeho snažení jsem si dovolila přijmout ho do svého života a být s ním šťastná. Jsem vděčná za jeho trpělivost, že se tak dlouho snažil a nenechal se odehnat. Navíc skvěle vychází se synem Filipem a obohatil naši rodinu o další prima příbuzné. 

S partnerem se hodně nasmějete. Sedl vám jeho styl humoru?

Je to jako déjà vu. Můj táta byl nesmírně vtipný a přesně takový je i Radek. Radek všechno zlehčuje, je okolo něj pořád veselo, nepřipouští si žádné starosti, protože nám prý stačí ty moje. (smích) Cítím se vedle něj jako princezna. Je to chlap za odměnu. Náš vztah je neobyčejně obyčejný. Máme jasně rozdělené role a jsme skvěle sehraný tým. Vadí nám jedině, když musíme být chvíli od sebe.

Říká o vás, že jste „tryskomyška“, která musí neustále něco dělat. Dokážete si užít obyčejný den na vesnici nebo tzv. pyžamový den, kdy nevylezete z postele?

Jako zpěvačka, hospodská, principálka, majitelka obchůdku s mými šperky i kávou apod. si to moc nemůžu dovolit. Ale volno si opravdu umíme užít. Jsme spolu každý den a je nám pracovně i soukromě fakt krásně. Po všech stránkách mi to vyhovuje.  

O svém rodišti Otvovicích mluvíte vždy s láskou a v superlativech. Se spolužačkami udržujete přátelství, osobně se realizujete jak v záchraně kulturního domu, který provozujete, tak v přilehlé restauraci. V Otvovicích i bydlíte. Myslíte, že by vše fungovalo, i kdybyste nebyla slavná?

Fungovalo by to stejně, protože jsme parta holek už od školky a máme se rády. Každá má jiné povolání. Jedna je ředitelka školky, druhá architektka, třetí žena v domácnosti, dvě pracují u mě ve fan-shopu, jedna mi dělá administrativu... Jsou to kamarádky, který nevyměníte. Každá je jiná a skvělá. V partě bych byla i jako švadlenka, učitelka nebo zpěvačka.

Co vás drží nad vodou ve chvílích nejtěžších?

Rodina, láska a přátelství. Neříkám, že vždycky bylo všechno růžové, ale mám naštěstí povahu, že se dokážu rychle zvednout ze dna, oprášit se a vyrazit vstříc novým cílům.

Ale někdy, když se podívám na staré fotky, je mně občas líto sama sebe. Vidím vytřeštěné oči, zvláštní smutek..., ale naštěstí v posledních letech mám uvnitř obrovský klid.

Díky pandemii jste spoustu věcí přehodnotila, rozjela nové projekty. Do jaké míry se radíte o nových „počinech“ s partnerem a synem?  

(smích) O některých projektech se dozvědí, až když už jsou hotové. Často zachraňuju věci, nad kterými by kdekdo zlomil hůl, a moji nejbližší mají o mě strach. Když jsem koupila zchátraný kulturák, tatínek se mnou týden nemluvil, protože se bál, že ztratím zbytečně spoustu energie. Ale teď tam rád chodí do hospůdky i na představení špiček kulturní scény,

O tom, že jsem koupila starý dům, který chci přebudovat na polyfunkční dům služeb, který v Otvovicích zoufale chybí, jsem Radkovi raději také řekla se zpožděním. (smích) Viděl by hlavně čas, který mně to sebere. Radím se s bráchou, který mé nápady přijme a pomáhá realizovat, protože říká, že „statistika káže, že mi to vychází“.

Prožíváte šťastné období, jako zpěvačka, podnikatelka, žena i máma... ke všem projektům přistupujete s odhodláním a pokorou.

Já jsem vždycky měla srdce na dlani. Není to ani o osudu a karmě, ale o slušném chování, desateru Božích přikázání. Když se slušně chováte, vrací se vám tolik, kolik do toho dáváte...

Jak se srovnáváte se zpovykanou společností, která je zvyklá víc brát, než dávat?

Neříkám, že mně z některých věcí není smutno, ale rozhodla jsem se, že už nebudu věci a události komentovat. Přeji si, aby byli lidé na mých sociálních sítích v bezpečí a věděli, že nebudou řešit konflikty. Nejsem slaboch a ani se nebojím. Jen mám chuť dělat věci, které lidi spojují a ne je rozdělují.

Často se obracíte k Bohu... Pomáhá vám víra překonat těžkosti?

Věřím v anděly, věřím v desatero, modlím se, když je ouvej i když je mi hezky, a věřím, že Bůh je láska. Já jsem motivována láskou a to je můj hnací motor...

Máte svého anděla strážného?

Myslím, že jich mám hned několik. Řekla bych, že to během života se mnou neměli moc lehké... Ale věřím, že to nejhorší už máme za sebou. Z uragána jsem vyrostla ve vyklidněnou, pokornou holku. Vždycky jsem chtěla všechno a hned, ale zjistila jsem, že to vůbec není cesta k naplnění.

Máte nějaký sen, který byste chtěla zrealizovat?

Moc bych si přála pro všechny, aby se už nevracely šoky a pauzy, které nás bohužel postihly i letos. Každý z nás dostal nějakým způsobem pořádně zabrat. 

Přála bych si, aby naše divadlo, které jsme před rokem zrekonstruovali a otevřeli, praskalo ve švech a mělo úspěch a dlouhý život. Byla bych moc ráda, aby se k nám lidi vždy rádi vraceli.   

Jak budete prožívat Vánoce? Dodržujete nějaké vlastní rituály?

Od konce listopadu mám v domě i před ním vánoční výzdobu, kterou chci naladit nás i naše sousedy. Naštěstí mám kamarádky, které se o mě starají, tudíž mám doma vždycky napečeno a navařeno. Společně si pak zazpíváme a popřejeme v naší otvovické kapličce.  

Na Štědrý den si rozdáme dárky, které už od září schraňuji a mezi svátky budeme s Petrem Maláskem v našem divadle pořádat sváteční recitály. 

Co byste přála lidem do nového roku?

Každému přeji pouze zdraví a lásku, které jsou v současné době nejdůležitější.