Před 15 lety opuštěl křeslo ředitele Klubu kultury v Uherském Hradišti po 15 letech. Setkali jsme se naposledy na "Ledovci", aby se Jaroslav Zapletal stal součástí našeho projektu Slovácký GEN.
Zavzpomínejte s námi na jedinečného člověka, bojovníka s nelehkým životem.

Svoji cestu do křesla ředitele Klubu kultury v Uh. Hradišti si musel doslova vydláždit. S koncem roku, po patnácti letech, tento post v největším kulturním stánku ve městě opouští. Duch a vliv filozofa, historika a spisovatele Jaroslava Zapletala bude však dál cítit jak v srdci Slovácka, tak na poli krajském.

„Dohodl jsem se s městem, že nějakým způsobem budu pokračovat v projektu Slováckých slavností vína a v redakční radě publikace k 750. výročí založení města Uh. Hradiště,“ říká Jaroslav Zapletal, nadále šéfredaktor časopisu ZVUK Zlínského kraje, člen komise pro kulturu Zlínského kraje a Výboru pro kulturu a památky Zastupitelstva Zlínského kraje. „Vedle toho mám dost věcí, které celý život odkládám. Chtěl bych se věnovat ediční činnosti v literatuře a filozofii. Nehodlám sedět doma, ani okopávat zahrádku. Velice se taky těším, že budu víc se svou ženou, syny a vnuky.“

Archeolog, nikoliv filozof

Už na základní škole v rodném městě Strážnici ho fascinovala historie. „Náš úžasný pan učitel Skácel, významný regionální historik, dokázal pro historii nadchnout,“ vzpomíná na dobu, kdy s několika kamarády chodili po polích a sbírali různé archeologické artefakty. „Od sedmé třídy jsem byl přesvědčen, že se stanu archeologem. Zájem u mne přetrvával i na střední škole, proto jsem si dal přihlášku na filozofickou fakultu, obor archeologie.“ Tenkrát se do přihlášek vypisovaly alternativní obory. Napsal dějepis a češtinu. Při přijímacích pohovorech však na něj, nezralého mladíka, ušili boudu. Poslali ho do posluchárny ke komisi pro studijní obor filozofii. To nevadí, pohovor uděláte a pak přejdete, sdělil mu zkoušející. „Ve své mladické naivitě jsem jim uvěřil,“ přiznává. Zkoušky udělal a na začátku studia zopakoval své přání stát se archeologem. „Na konci prvního ročníku jsem si uvědomil, že mě filozofie začala fascinovat, tak jsem svůj životní záměr obrátil, a dodneška toho nelituju! Nikdy jsem se jí profesionálně neživil, i když jsem nabídky měl.“

Archeologie ho nepřestala zajímat nikdy. Když se se svými vnuky vydává na procházky, pořád jeho pohled směřuje k zemi, stále hledá.

Objevitel několika pokladů

Pár set metrů za Strážnicí směrem na Vnorovy je dnes již asanovaná skládka odpadu. V tehdejším pískovcovém lomu, který sloužil jako střelnice, našel na konci padesátých let svůj první poklad. „Unikátní obsidiánový pěstní klín... Opravdu kapitální kousek,“ popisuje první velký úspěch. Věnoval ho místnímu muzeu, kterému šéfoval právě jeho učitel Skácel. „Kolikrát jsem uvažoval, kde asi dneska skončil,“ přemítá rozpačitě. Stejnou otázku si položil i u dalšího objevu, na který nemůže zapomenout.

Chodil do sedmé třídy, když pod okny protějšího domu, ve kterém bydlel jeho velký kamarád, folklorista a tanečník Hradišťanu Petr Jelínek, opravovali chodník. „Dláždili ho velkými placatými pískovcovými kameny. My, ranění archeologií, jsme byli zvědaví, jak ty kameny vypadají z druhé strany. Obrátil jsem jeden kámen a objevil něco fantastického. Byl na něm velký reliéf, výjev dvou rytířů v klání s nějakým gotickým písmem, kterému jsme nerozuměli,“ popisuje událost, jejíž cílovou stanicí bylo opět místní, dobou zbídačelé, muzeum.

Další významný poklad našel Jaroslav Zapletal jako student strážnického gymnázia. To už nebyl sám. „Utvořila se zde skupinka nadšenců, ke kterým patřil i nynější doktor stomatologie Slavíček z Velké nad Veličkou, který se mnou nejčastěji absolvoval archeologické exkurze,“ říká a vzpomíná na studijní exkurzi v Čertoryjích (mezi Petrovem a Sudoměřicemi). „Tady jsme dokonce kopali a našli hrobku a velmi zajímavou minci, která skončila v muzeu ve Skalici.“

Tehdy studentský exces, dnes nevinná klukovina

Jeho dětství překrývají temná padesátá léta. Přesto před nimi svítí světlým bodem vzpomínka na osvobozování Strážnice. Byly mu dva. „Dodnes si pamatuju, jak mne maminka držela v náručí a šla se podívat na ochoz domu. Rusové postupovali ke Strážnici od Radějova a já jsem viděl, jak se kulky zarývaly do zdi. Byl to nádherný den, svítilo slunce,“ líčí podrobnost z útlého dětství, jejíž pravdivost mu s údivem máma potvrdila.

Jakmile přerostl rodičům přes hlavu, začal zlobit, toulat se… Fascinoval ho Elvis Presley, rock´n´roll, jeho známky z mravů byly díky studentským recesím sníženy. Dostal nálepku chuligán.

Skočil do puberty v době, kterou známe z filmu Šakalí léta. Manšestrové kalhoty se zipem, boty na vysokých podrážkách… Takto přijít do školy bylo velmi riskantní. Nebál se, rád provokoval. Společně s dalšími na kolonu do tanečních zavolal rokenrolovou kapelu. „Životním stylem jsme dávali najevo, že máme jiný pohled na svět. Učitelé nás kárali a umravňovali, my jsme na druhou stranu cítili, že to tak vážně nemyslí. Nebylo to hrdinství, byla to puberta.“

Životní revolta na vysoké škole nabrala intelektuálnější rozměr. „Fascinovaly nás věci jako abstraktní umění, surrealismus, američtí beatníci, muzika, poezie... Nepotřebovali jsme k životu žádné drogy, jak se traduje, mariánka ještě tak nerostla, stačilo nám pivo!“

Od Budějic zpět na Slovácko

Vojenská služba ho zavála do vesničky nedaleko Tábora. Ten patřil do spádové oblasti Českých Budějovic. „Jel jsem jako dozor s vojáky do Budějovic k lékaři na rentgen a byl jsem zvědav na nové zaměstnání. Umístěnku mi dali právě do Budějovic na gymnázium. Šel jsem se informoval na krajský úřad. Paní na odboru školství málem padla do mdlob, když uviděla ten kousek papíru, neboť gymnázium, kde jsem měl po vojně nastoupit, se ještě nezačalo stavět.“ Takovýto nepořádek a absence zaměstnání zavály četaře Zapletala poprvé do Uh. Hradiště na Okresní osvětový dům. „Byl to zvláštní okamžik, souhra osudových okolností, začal jsem dělat to, čím se živím dodnes,“ uvažuje nad vstupem do kulturního dění v Uh. Hradišti. „Dostal jsem to místo tak trochu díky mému vysokoškolskému učiteli Vladimíru Blažkovi, který sem byl kdysi za trest poslán z Brna.“

Spolu s kroužkem kamarádů se podíleli na hradišťských ozvucích pražského jara, které tu vyústily v autonomii kultury a vznik odboru kultury ONV. Zároveň na sebe upozornil místní komunistické konzervativce a po srpnu 1968 byl na chvíli „uklizen“ do Galerie Slováckého muzea jako historik umění. „Dostal jsem od mocipánů několikrát šanci. Rok po mně chtěli písemné vyjádření, že jsem byl pomýlený, a jména těch, kdo nás ideologicky nakazili a řídili, a zejména že to s tou okupací přece nebylo tak špatné. Kategoricky jsem odpovídal, že okupace je okupace.“

Z galerie se stalo v srpnu 1968 ilegální pracoviště, kde vznikaly letáky, které byly kolportovány přímo mezi sovětské vojáky. Zapletal patřil mezi hlavní exponenty kontrarevoluce. Proto se ocitl na silnici, a to doslova. Dvacet let je stavěl. S revolucí se podruhé vrátil do Uh. Hradiště. Vyhrál výběrové řízení na ředitele Sdruženého klubu pracujících a pokračoval v tom, co po vojně započal. Po patnácti ředitelských letech se rozhodl na konci tohoto roku odejít. Minulé úterý oznámila Rada města Uh. Hradiště jméno jeho nástupce...

Doktor cestářem, vinařem a folkloristou

Co to udělá s intelektuálem, když přijde do světa manuální práce, který patří dělníkům, a mezi nimi, jako všude jinde, se občas najde i pár patologických jedinců? Takovou otázku si musel položit v listopadu 1970.

„V prvních dnech jsem byl v hlubokém šoku,“ přiznává. „Nesměl jsem dělat kvalifikovanou práci, ani pracovat v okrese Uh. Hradiště. Domů jsem mohl jezdit jen na víkendy a svátky.“ Jako většina ostatních „kontrarevolucionářů“ dostal limit na výdělek.

Nejprve pracoval v Hovoranech. Volné večery trávil se spolupracovníky silničáři po vinných sklepech v okolí. Tak absolvoval tu nejlepší vinařskou školu. „I můj hluboký vztah k folkloru vznikal touto přirozenou cestou. Můj strýc Miloš Zapletal byl prvním režisérem a dramaturgem strážnických slavností, přesto jsem na vysoké škole žil rokenrolem. Tenkrát byl folklor strašně deformován politickým systémem, vnucovali mu formy častušek o kolektivizaci apod. Nedokázal jsem vnímat to, jaká úžasná hodnota se skrývá pod touto falešnou slupkou.“

Postupem času se díky staršímu příteli „Fajovi“ Postavovi dostal na asfaltový finišer. Udělal si státní strojnické zkoušky. Jenomže stranická organizace se usnesla, že společně vytvořili jakousi buňku, tak je „rozesadili“. Naskytla se příležitost odejít k Silničnímu vývoji Brno, na realizační pracoviště, kde se v praxi ověřovaly technologické novinky. „Ve skutečnosti jsme dělali od rána do noci silnice. Jenom jsme občas přisypali síru a použili nápady, které byly vesměs vykradené z amerických odborných časopisů,“ nastavuje obraz tehdejších doby.

Výlet s ministrem vnitra

Bydlel v Brně-Tuřanech, v likusácích, v areálu bývalé obalovny. Jeho noví kolegové byli vesměs z Vysočiny. „Hrál jsem s nimi mariáš, naučil jsem se zajímat o fotbal,“ vyjmenovává nové zájmy. Na oplátku jim Doktor, jak Zapletalovi přezdívali, radil s úředními dopisy, vyřízením osobních věci... „Dělal jsem takového sekretáře z lidu,“ potutelně se usmívá... Ve zbytku volného času studoval, udělal si doktorát a začal intenzivněji psát. Od roku 1985 působil v redakci brněnské verze samizdatu Střední Evropa. „Při jedné výroční schůzi mi sám ministr vnitra, v jehož rezortu byl náš podnik, nabídl, že mne sveze, kam potřebuji. Nechal jsem se vysadit na Hrnčířské, před redakci samizdatu. Půvabný zážitek.“

Co mu dalo dvacet let u silnic? „Naučil jsem se pořádně pracovat, což řadě bohémských intelektuálů dělá problémy. Jako filozof a nevěřící jsem našel vztah k víře, k duchovním křesťanským hodnotám.“

Ještě dnes, když křižuje moravské silnice, si neodpustí vzpomínku na lidi a situace, které jsou s daným úsekem svázané... „Těch silnic, které jsem za tu dobu udělal, je spousta. Jak tady, tak kolem Brna. Když po nich jedu, nemůžu se vyhnout vzpomínkám: Tady jsem dělal, ale povrch už je jiný, toto tady kupodivu zůstalo z té doby.“

Vaculka jako otec nebo bratr

„Když jsem přijel do Uh. Hradiště, nikoho jsem tady neznal. Vladislav a Ida Vaculkovi byli první lidé, s kterými jsem se seznámil. Od prvního okamžiku jsme k sobě cítili víc než přátelství. Byli jsme jako rodina,“ vzpomíná na přátele svérázných politických a osobních názorů. Bylo jen málo lidí, se kterými si mohl povídat o umění, filozofii, víře. „Měl jsem z Vaculky takový pocit, jaký máte z bratra nebo otce. Uznáváte, že je v něčem nad vámi, ale v některých věcech vám připadá jako mladší.“
Ve Vaculkově díle našel i cestu k pochopení skrytých věčných hodnot folkloru. „Měl úžasný analytický přístup, kladení barev, komponování, rytmus, obsah... opačný postup, než kterým šel Uprka, který celý výjev dovedl pojmout jen jako úžasnou barvitou událost, která má smysl ve svém celku.“

Prostřednictvím Vaculky se seznámil s jeho žákem Otmarem Olivou. „Pamatuju si ho jako nenápadného a tichého studenta. Skamarádili jsme se, až když se vrátil z kriminálu. Musím říct, že v přátelství s Olivou do jisté míry cítím něco podobného jako tenkrát s Vaculkou,“ vyznává se člověk, který na jakémkoliv odlévání u Olivů v jeho Velehradských slévárnách nemůže chybět.

Tenkrát to ovšem nebyl jenom Vaculka, ale i Antonín Sobek, Jiří Rohel, Jan Gogola st., Tomáš Měšťánek, Ida a Betyna Vaculkovy, Pavel Vavrys a další. Tvořili uměleckou skupinu, vydávali samizdatové almanachy a setkávali se buďto u Vaculků, v bytě Zapletalových na zámku v Buchlovicích, nebo na tamější faře u teologa a básníka P. Aloise Honka. Sem jezdili i profesor Petrusek, Ludvík Vaculík, Přemek Rut, někdy Vodňanský a Skoumal...

„Po roce 1989 se naše kamarádské vztahy rozvolnily, každý si našel svůj životní program a v některých případech se naše cesty rozešly. V otevřené společnosti to tak bývá.“

Svobodně dýchám!

V době, kdy i řidiči buldozérů, tahačů či jeřábů raději museli být ve straně, dělali silnici ve Střílkách. Tehdy měl nezapomenutelný rozhovor s jedním zemitým buldozeristou.

„Tvrdil mi, že není všecko špatné. To si prý nepamatuju, jak se dřív žilo… A pak pokračoval: Vy mladí chlapci, vás je mně líto. Vy už sa k ničemu nikdy nedostanete! Blesklo mně hlavou, že kdybych se dožil svobody, rád budu dělat cokoliv. A to, co mě baví, třeba zadarmo.“

Přišel rok 89. Zapletala zastihl ještě v Brně. Ihned na pracovišti založil Občanské fórum. „Ovšem spolupracovníci mne již předtím zvolili do Rady pracujících. První věc, kterou jsem se tam snažil prosadit, byla, že když nebudou splněny naše požadavky, budeme stávkovat.“ Šokoval tím kolem sebe řadu nasazených estébáků. „Od osmdesátého šestého jsem vysvěloval, jak funguje tržní ekonomika, jak se má podnikat. Strašně mě proto potěšilo, že jedním z prvních úspěšných podniků, který dnes dělá silnice, je ten, kde jsem pracoval.“

V březnu 1990 se Zapletal vrátil do Uh. Hradiště, stal se jedním z mluvčích OF a po jeho rozdělení prvním předsedou oblastního sdružení ODS. Věnovat se věcem veřejným nadále pokládá za svou životní nezbytnost.