Z Partičky vykoukl fotograf

Z Partičky vykoukl fotograf
Foto: pri  /  Igor Chmela
Uherské Hradiště Společnost 21 / 08 / 2013

Galerie Slováckého muzea a její návštěvníci v pátek zažili netradiční zpestření již zpřístupněné výstavy. Autor samotný 18. června, kdy byla zahájena, kvůli pracovnímu tempu nemohl být účasten. S měsíčním zpožděním nakonec ovšem přijel a jako malou náplast přislíbil komentovanou prohlídku svých fotografií. A kdo že to v galerijním sále vystavuje? Znáte jej z pořadu Partička anebo ze seriálu Cesty domů. Autorem fotografií je herec, komik, otec rodiny a v neposlední řadě také muž experimentující s fotoaparáty Igor Chmela. Tedy pokud se jeho magickým, podomácku vyrobených či upraveným fotografickým krabičkám (camera obscura) takto vlastně může ještě říkat. Výstava 313 snímků mapuje čtyři oblasti. První a nejpočetnější je zákulisí Divadla Na Zábradlí, dále život města a lidi, film a také pár snímků z rodinného archivu. Zpřístupněna bude do 15. září a právě nyní si můžete přečíst exkluzivní rozhovor, který Igor Chmela poskytl pro DOBRÝ DEN S KURÝREM.

Od kdy se mapují vaše fotografické začátky?
Táta fotografoval, takže jsem to nejspíš okoukal po něm. Můj první fotoaparát, který jsem dostal ve 14 letech, byla Exakta a druhý snad německý Pentagon. V té době to byla frajeřina, výjimečnost, že jsem si tu fotku mohl udělat, ale dlouho jsem u toho nevydržel.

Proč jste tento koníček opustil?

Vůbec nevím. Neměl jsem tu trpělivost a nevěděl jsem, jak si je sám udělat. Po x letech jsem našel negativy vyvolané a ani nevím, kdo je dal vyvolat.

Kdy proběhl comeback?
Návrat byl asi kolem třicítky. Pořídil jsem si digitální kompakt a nějak mě to začalo zajímat. Zachycování okamžiků, krajiny, momentek. Vzápětí nato mě chytla analogová fotografie - proces vzniku a zázrak té samotné fotografie v temné komoře, když se vám klube před rukama. Jsem trochu hračička a baví mě, že si mohu snímek udělat.

Jak často berete fotoaparát do ruky?
Mám takový jeden kompakt kinofilmový v kapse neustále. Mám období, kdy bez foťáku nevylezu, a vzápětí klidně měsíc leží doma ve skříni.

Zmínil jste se, že fotografování vás uklidňuje. Čím to je?
Rozhodně jsem fotografování jako záměr relaxace nehledal, ale vlastně se pak dostavila. Jak jste pořád mezi lidmi a mluvíte a mluvíte, tak jsem zjistil, že focení probíhá v klidu a tichu. Protože častokrát fotím na dlouhý čas, objekt nebo osoba, kterou fotím, se nemůže hýbat. Musím trpělivě čekat a při tom moc nemluvit, protože bych mohl dotyčné rozesmívat. Focení je jiné než v mých začátcích.

Dlouhé expozice, toť vaše doména. Jaká byla nejdelší?

Můj nejdelší experiment bylo focení v Divadle Na Zábradlí, kdy jsem to nechal otevřený asi 6 hodin. Je to fotka baru, kdy na fotce je pozoruhodné, že i když tam muselo během otevřené závěrky projít x lidí, tak tam není zaznamenaná ani jedna osoba. Což je takový hezký. Ukazuje to na lidskou pomíjivost života. Když se tak někdo rychle hejbe, tak prostě není vidět, ale hlubší filozofickou myšlenku v tom nehledejme.

Kde rád fotíte?
Je to pel-mel. Fotím rád, ale když budu vybírat, tak nejraději fotím momentky lidí z natáčení, ze zákulisí divadla a obecně lidi. Architekturu zřídkakdy. Někdy mám ale úchylku focení míst, které nejsou zas vůbec třeba hezké, např. kus odpadkového koše, starou nástěnku pracovního úřadu v Šumperku.

Máte nějakou metu?
Žádnou si nedávám, je to opravdu koníček a nemám ve fotografování žádné vysoké ambice. Asi by mě bavilo cestovat a fotit, ale jsem herec a možnosti mi to moc nedovolují. Byl jsem na Sahaře a klidně bych se tam rád vrátil a opět něco nafotil. Není to meta, ale takovej sen.

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace