Druhé návštěvy u stárek jsem využil k povídání s jejich prarodiči. Zajímalo mě, jak je možné, že hodařům poskytli v průběhu 24 let šestkrát azyl. Víte, já jsem chtěla jít za stárku, ale moji rodiče mi to nedovolili. Nesměla jsem. Chtěla jsem to svým dětem vynahradit, přiznala Eva Zichová, a v jejích očích bylo vidět, že jsou to pořád smutné vzpomínky. Od malička vedu svoje děti k tradici, která patří k tomuto kraji. V kroji se objevují od tří let a když byla maminka vnuček za stárku v roce 1990, v kočárku jsme vozili nejmladšího Víťu, řekla a ukázala na syna. Což asi neměla dělat. Po chvilce padla další otázka, jestli je možné, že chasa u nich není naposledy. Vnučka nebo vnuk, co bydlí v dědině, ti možou. Já taky ještě možu, vpletl se do rozhovoru Víťa. Ty už dost! okřikla ho maminka. Za staršího by mohl, ale už to není jak dřív. Všechno něco stojí, musel by přispět. Slíbil jsem to vnučce a za pomoci rodičů se přidala i druhá. Hotovo. Ale když udělá školu, bude starší stárek, prohlásil Ladislav a Eva jen spráskla ruce.