Žádnou práci si nezprotivuji

Žádnou práci si nezprotivuji
Foto: tym  /  Takřka osmdesátiletá Anna Pohunková z Mařatic.
Mařatice Společnost 11 / 02 / 2009

Děvčice, řekněte ve čtvrtek, že chcete jít na hody, a v sobotu budete mít hotový kroj

Mnoho mařatických i souborových krojů pochází z dílny takřka osmdesátileté Anny Pohunkové, která je jednou z nejvýznamnějších krojových švadlen našeho regionu. Právě pro její um si Národní ústav lidové kultury ve Strážnici vybral k natáčení dokumentu právě ji. Anna vyrostla v chudobném prostředí. Tatínek, který celou válku pracoval v německém Hannoveru, od rodiny po válce odešel a maminka, posluhovačka, se starala o dvě děti sama. „To víte, válka… kolik ta rozdvojila lidí!“ smutně vzpomíná na dětství Pohunková.
Chtěla studovat na gymnáziu, ale kvůli zavřeným školám se šla učit dámskou krejčovou. Po vyučení hned nastoupila do družstva Slovač, kde ji naštěstí práce bavila. Pak jí osud zamotal životem. Bratrova manželka onemocněla tuberkulózou a mladá Anna si v necelých dvaceti letech k sobě na pět let vzala jejího malého syna Milana.
Ze začátku se snažila skloubit péči o synovce s prací. Střídala se s maminkou, ale pak to bylo nad jejich síly a Anna musela z práce odejít a zůstat s malým synovcem doma.
„Představte si hlavní hradišťskou křižovatku, kde dříve stával Slovač. Maminka šla z posluhy a já jí cestou do práce na křižovatce malého Milánka předala, odpoledne jsem šla z práce, maminka do posluhy a na křižovatce jsme si kluka předaly opět,“ popisuje těžký život Anna, která se brzy nato vdala a narodili se jí tři synové. „Díky tomu, že jsem odešla z práce, abych se mohla starat o synovce, nedostala jsem žádnou mateřskou a s mužem jsme to museli zvládat všelijak,“ popisuje Anna. S manželem prožila šťastný život. „Zrovna včera jsem měla výročí svatby, osmapadesát let, ale jsem už sama,“ skrývá slzu.
Do Slovače se po odrostení synů nakonec vrátila a dostala se i na slavnou krojovou dílnu. „Mě kroje vždycky přitahovaly. Maminka chodila po sedlcky a když jsem na hody viděla děvčice, jak chodí krásně oblečené, řekla jsem si - kruťa faja, to bych se chtěla naučit,“ směje se Anna, která se nakonec krok po kroku naučila kroje šít, vrapit i plisovat a stala se také specialistkou ve svém oboru.
K folkloru měla blízko i díky tomu, že chodila do Slováckého krúžku a hrála na harmoniku. Nakonec i jejich tři synové Jiří, Tonda a Jan prošli folklorními soubory. Vnučky ale lásku ke krojům nezdědily. „Ale vždycky jim říkám - děvčice, řekněte ve čtvrtek, že chcete jít na hody, a v sobotu budete mít hotový kroj,“ směje se Anna, která jako babička slibuje nadlidský výkon, pokud by vnučky přece jen přehodnotily postoj a na hody v kroji vyrazily.
A natáčení? „Ze začátku jsem strach vůbec neměla, pak mě ale znervóznily řeči ostatních,“ přiznává Anna. „Šmarja, to budeš mít nervy v kýblu, záběry se budou určitě vracet, filmaři ti do toho budou pořád mluvit,“ říkali známí. „...Nic takového se ale neděje, televizní štáb je velmi příjemný a milý. Do ničeho mě nikdo netlačí a ještě u šití děláme legraci,“ říká hlavní postava natáčení.
„Celý život se držím hesla, co jsem se naučila ve Slovači: žádnou práci si nesmím zprotivovat - stejně se udělat musí,“ usmívá se na závěr Anna Pohunková. 

autor: IVA TYMROVÁ
TOPlist