Zdravá víra oči nepřivírá

Zdravá víra oči nepřivírá
Foto: pri
Uherské Hradiště Společnost 24 / 12 / 2012

Matka Tereza: Vánoce jsou všude tam, kde my nabízíme druhému člověku sdílení a pomoc.

V době, kdy jednotlivci či skupiny zásobovali lačná média informacemi s předzvěstí blížícího se konce světa, zašel jsem na kus řeči za děkanem uherskohradišťské farnosti P. Janem Turko.
?

Co mají tradiční Vánoce přinášet?

Nezačnu zvěstmi o konci, které se nyní s takovou oblibou šíří jako lavina. Advent je začátkem nového liturgického roku, do kterého máme vstoupit soustředěni, ale zároveň s radostnou přípravou, která se má ukončit dnem narození Páně. Advent proto křesťany nebo vůbec každého vybízí ke ztišení se, ke klidnějšímu životu spojenému s modlitbou a zamyšlením se. Rozhodně se člověk nemá uzavírat do sebe. Má přemýšlet nad Božím tajemstvím, které se týká narození Syna Božího.

Klíč k poctivému prožitku Vánoc?

První svátkem vánočním to pro mnohé jaksi končí. Spousta věcí se chce dneska uspěchat. Vánoce bereme jako záležitost v tom vnějším a ne v tom vnitřním směru. Matka Tereza říkala. „Vánoce jsou všude tam, kde my nabízíme druhému člověku sdílení a pomoc.“ Přichází znovu a znovu zvěst o tom, že láska je tím podstatným prvkem života člověka, kterým se pak projevuje v tom, že má vztah k druhému a s ním to sdílí.

Co pomáhá navodit atmosféru pro zjištění onoho tajemství?

Třeba ranní návštěva kostela. Když se podíváme do minulosti, tak doba adventu byla spojována se světlem a tmou. Mše se sloužily brzy zrána, vlastně za tmy, kdy pouze svíčka či lucerna prozařovala dříve neosvětlené kostely a pomáhala být blíže k uvědomění, že nežijeme ve tmě. Dále to byly zpěvy, které byly součástí mše. I když bude Boží život pro člověka vždy tajemstvím, navozuje touhu po niterném setkání.

Pasivní účast nestačí?

Ano, bez otevřeného srdce a mysli poznání není. Východní část církve se zaměřuje na prožitek srdcem. To, čemu říkají modlitba srdcem, to je opakování krátkých modlitebních formulí, které se několikrát po sobě opakují, aby člověk mohl poznat, že žije v Boží blízkosti. Jan Pavel II. nazval Východ a Západ společnými plícemi církve, díky které můžeme ono nepopsatelné tajemství prožívat. Západ do toho vnáší cestu rozumovou skrze Boží slovo, které určuje běh dějin života člověka s Bohem. I zpěv probouzí v člověku touhu hledání, nesmí ale zůstat stát a jenom poslouchat a vnímat vše jako třeba koncertní vystoupení. Je třeba zapojit se do děje aktivním zpíváním nebo zamýšlením se nad textem.

Je rozum dobrým rádcem?

Je známé z dějin, že víra se dá prožívat i rozumově, ale samozřejmě je důležitý prvek pokory. Bez ní to nelze. Kdyby si člověk myslel, že je dál než ostatní, může to vyvolat i skutečnosti, které vidíme teď kolem nás. Nějaký matematik, úzká skupina lidí si vymyslí a rozšiřuje informace o případném konci světa, aniž by vše zkoumali a mohli prokázat, proč takové tvrzení šíří. Učení křesťanské církve toto v žádném případě nepřipouští.

A proč? Setkal jsem se s tvrzením, že teologie je nejracionálnější věda.

Je to tak. Když se teologii učíme a poznáváme vědu o Pánu Bohu, tak zjišťujeme, že poznání se neustále vyvíjí. Není to stav, který se zastavil a zakonzervoval, proto neustále v každé nové době se přemýšlí nadále nad hloubkou onoho tajemství, které ukazuje nové hodnoty a smysl.

Prostí lidé ale nemají teologické znalosti...

Když začínal Rok víry, papežem byla připomenuta událost, která se stala před padesáti lety na II. vatikánském koncilu. Zmínil se, že střípky poznání jsou rozesety všude ve světě a záleží jen na lidech, jestli se tomuto poznání otevřou. To platí pro laika i odborníka, každý sám v sobě dokáže rozpoznat dobro či zlo, což napomáhá tomu, abychom život prožívali plněji.

Když se člověk rozhodne jít cestou víry, co je pro něj důležité?

Myslím si, že při hledání není dobré, aby byl člověk sám. Je vhodné, aby byl účasten nějakého společenství. V dějinách církve existovali tzv. poustevníci, jenže k nim lidé chodili se poradit a oni se před nimi neuzavírali. Církev se bere jako společenství. Pokud vezmeme slova Krista, tak tam, kde jsou dva nebo tři v Jeho jméně, tam On je uprostřed nich. Hlavním znakem v rozpoznání dobrého „pastýře“ je, že prožívá život způsobem radostným, skromným, avšak uvědomělým. Ten, kdo se setkal s Bohem, ví, že Bůh je jeho přítel.

Co dává člověku záruky?

Jedinou možnou zárukou je svědectví. Papež Benedikt XVI. připomenul věřícím, že základem poznání pro svět křesťanství je svědectví křesťanů samotných. Když to vezmeme od Krista, světce, přes obyčejné lidi až do dnešní doby, je svědectví nejpodstatnější. Křesťan má žít takový způsob, aby to druhé oslovovalo. Neuzavírá se před druhými, nebojí se, nežije ustrašeně v tom světě, ve kterém běžně žije, pracuje či tráví volný čas.

Je možné si omlouvat své slabosti?

Člověk je v podstatě slabý a hříšný. Ale křesťan, který chce vydávat svědectví, si uvědomuje tuto skutečnost, ale zároveň si uvědomuje, že Bůh mu pomáhá, aby se z toho dostal, aby se prostě ta jeho hříšnost nestala výmluvou na určité prohřešky, které opakovaně vědomě dělá. Nesmí se přivřít ani jedno oko.

Dnes stejně jako dříve je těžké ubránit se. Co pak?

Dnes jsou určitě svody lákavější a je o to náročnější odolávat. Je spousta lidí, kteří však odolali a snaží se žít ve víře. Někteří si ovšem své slabosti omlouvají, což pak na církev vrhá špatné světlo.

Co je toho příčinou?

Naše společnost hodně bojuje s vyrovnáním se s minulostí. Za doby komunismu mnozí lidé víru prožívali spíše jako plnění povinností. Nesmí to vést k myšlence: ostatní to tak dělají, tak to nechám bez povšimnutí a budu to dělat také. Pokud ale mohu hodnotit, tak u křesťanské mládeže během těch dvaceti let, kdy probíhají setkání mládeže, nastalo zlepšení.

Co je symbolikou pokorného člověka?

Je to jeho uvědomění, že to není on v tom všem, co dělá, protože za ním stojí Boží milost. Markantním projevem toho je, že si všímá života ostatních lidí a jejich potřeb bez ohledu na svůj život. Nemusí to být vůbec veřejné a viditelné a mohou to být i maličkosti.

Jak správně trávit čas adventu?

Adventní čas není nutné věnovat pouze sobě. Člověk by se neměl omezovat pouze na věci kolem kostela, ale měl by otevřeně ve společenství a společnosti očekávat narození Pána v radosti, proto jsou této době přisouzeny roráty. Společně po mši svaté jdeme na společnou snídani. Pokud se i přes den nabízí možnost kultivované zábavy v podobě kina, divadla, koncertu, proč ne. Vše je samozřejmě nutné vybírat uvážlivě a uvědoměle. Dnes jsem navštívil školku a podíval jsem se na jejich vystoupení. Dále je to setkání s nemocnými nebo v této době setkání s lidmi při svátosti smíření.

Je zpovídat vyčerpávající?

V tom množství zpovědí, které vypadají stejně, a to nechci prozrazovat zpovědní tajemství, se najde opravdu pár případů, že najednou vím, proč jsem tam měl být. Lidé pomoc potřebují a pokud se člověk v pokoře otevírá a neplní si jen svou povinnost a pokud kněz tuto práci nevnímá jen jako úřednickou práci, zpověď pomáhá. Jsem opravdu rád, když se právě někteří více otevřou a můžeme společně rozmlouvat na dané téma, které chtějí řešit. Samozřejmě všemu, co jsem řekl od úvodu této otázky, napomáhá modlitba.

Nejúčinnější modlitba?

Zase se vrátím k tomu Východu. Správná modlitba je každá, kterou naše srdce osobně naslouchá tomu, co řekne Bůh, a obráceně. Nemodlím se tak někdy pouze slovy, ale celou svou bytostí. Stranou samozřejmě nezůstávají ty nejzákladnější, jak se říká u nás v Polsku páteřní - Otčenáš, Zdrávas, Věřím a třeba Andělé boží. Hodně pomáhá i modlitba společná.

Čím vás modlitba obohacuje?

Je to čas, který já si udělám pro setkání s Bohem, ve společenství nebo sám. Vede mě to k poznání sebe, co bych měl změnit na sobě, a současně k Bohu jako příteli, který je se mnou a díky kterému nemusím vše řešit pouze sám, když si nevím rady. Modlitba je základním kamenem pro poznání víry, protože když se člověk modlí, uvědomuje si, že není na všechno sám. Současně to pak umožňuje hledat oporu reálnou v podobě druhých. Jedná se o projev lidské důstojnosti, upřímnosti společenství církve.

Jak třídit informace dnešního světa?

Osobně se nedívám v podstatě na žádné zprávy. Vnímám informace od lidí a dokážu si vybrat, co mě zajímá, a případně se podívám na internet, když mě zpráva opravdu zaujme. Nesleduji zprávy, které přinášejí média, nechci, aby se do mě dostaly informace, které nutně nepotřebuji a mohly by mě rozladit. Lidé se nechávají ovlivnit neustále se opakujícími negativními zprávami. Nevědomě je to pak vede ke špatným pocitům. Nejdůležitější jsou pro mě zprávy, které se týkají nejbližšího okolí. Vnímám svět i dále, ale nemyslím si, že by média podávala informace na sto procent.

Jakou byste doporučil literaturu?

Literatury je dost, vybral bych tedy papežovy knihy Ježíš Kristus, dnes již třetí díl. Je to kniha o velké teologii psaná jednoduchým způsobem a opravdu ji může číst každý. Dále by to byly knihy kardinála Špidlíka. Co se týká oblasti filmu, doporučil bych Cestu. Vypráví o vztahu otce a syna, který zemřel na poutní cestě, a otec jde pak místo něho a tak jej poznává. Oskarový film to asi nebude, ale rozhodně stojí za zhlédnutí.

Co vás čeká nezvyklého příští rok?

Mým koníčkem je jízda na kole. Příští rok pojedeme ze Soluně na Velehrad. Chceme tak oslavit významné výročí příchodu soluňských věrozvěstů na Moravu. Celá cesta je naplánována na dva týdny a každý den musíme ujet přes sto kilometrů. Tento rok jsme jeli do Říma. Já jsem dojel pouze do Padovy, která byla tisíc kilometrů, a zvládli jsme to za devět dní. Zase je to o společenství. Byla nás asi třicetičlenná parta a vše šlo. Podporovali jsme se navzájem a současně jsme každý každému nechávali jeho tempo. Příjezd je plánovaný na 4. července, kdy bychom měli přijet do Sadů na mši, a poté budeme pokračovat koncertem Dnů lidí dobré vůle.

Jaký je Štědrý večer v Polsku?

My Poláci máme zvyk mít při štědrovečerní večeři na stole dvanáct jídel. Je tam kromě polévky a hlavního jídla celkem dvanáct chodů třeba v podobě chleba, buchty atd. Prožíváme to jako při poslední večeři, které se účastnilo dvanáct apoštolů. Večeře bývá brána jako hostina a ne jako rychlý útěk ke stromečku nebo televizi. Samozřejmě následuje návštěva půlnoční mše svaté.

A co ten avizovaný konec?

Vůbec jsem se o to nezajímal. Písmo svaté říká jasně, že konec světa není podstatný. Záleží na tom, jak se na něj člověk připraví. Není důvod si proto nic nakupovat, pak už nic nebude. Lidé naplňující život v lásce se nemusejí znepokojovat. Pravda, média v tomto směru mohou hodně ovlivňovat. Vše ukáže čas a rozhodovat budou jistě naše skutky.

autor: Pavel Princ
TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace