Po delší nemoci odešel ve čtvrtek ráno 15. října 2015 Josef Kiesewetter, muzejník, skvělý kreslíř, grafik a malíř, bohém a milovník života, náš kolega a přítel, „Pepa“.
Josef Kiesewetter pocházel z Valašska (8. února 1934 v Novém Jičíně), kde prožil dětství, ale téměř celý jeho život je svázán s Uherskohradišťskem. Do metropole Slovácka se vypravil hned po vyučení v roce 1954, když byl přijat ke studiu na „umprumku“.  Studentská léta, i když byla prožita v období totality, byla nádherná. „Umprumka“, její profesoři a zvláště studenti, tvořili specifické společenství, které vždycky mělo v hradišťském povědomí zvláštní postavení. Iniciovali a organizovali zajímavé výstavy, kulturní a společenské akce, např. oblíbené studentské majálesy (J. Kiesewetter byl v době studií dokonce zvolen králem). Mezi spolužáky vznikala pouta a přátelství uzavíraná často na celý život. Slovácko a zvláště Uherské Hradiště Pepovi učarovalo svou atmosférou a stalo se místem, s nímž spojil další život, profesní i osobní. Oženil se (s herečkou Slováckého divadla a později také muzejnicí Zdenkou Minaříkovou), založil rodinu (dcera Kateřina). Na začátku šedesátých let 20. století nastoupil do propagace jako výtvarník Domu osvěty. O pár let později, v roce 1966, ho láska k lidovým tradicím přivedla do Slováckého muzea. V té době dělal Josef Kiesewetter vše, co bylo potřeba, i nad rámec svého zaměření, bez ohledu na čas a pracovní dobu, včetně objíždění archeologických výzkumů, protože byl v muzeu jediný mobilní (nejprve na motocyklu, později autem). A samozřejmě řešil výtvarné úkoly vyplývající z potřeb a chodu kulturní instituce, zahrnující na jedné straně tvorbu z oblasti grafického designu (dodnes užívaná loga), dokumentární a vědecké kresby a ilustrace (vycházející z potřeb jednotlivých odborných oddělení) a na straně druhé práci z oboru výstavnictví a expozičních prezentací. Volnou kreslířskou a malířskou tvorbou se v té době zabýval spíše okrajově, jak mu dovolil čas, plně se jí začal věnovat až v době normalizace, po vynuceném odchodu ze Slováckého muzea v polovině sedmdesátých let 20. století. Stal se výtvarníkem „na volné noze“ a musel se o sebe i rodinu starat sám.
V životě Josefa Kiesewettera po celou dobu vedle sebe přetrvávaly, souzněly a doplňovaly se dvě hlavní lásky (kromě rodiny), malování a příroda. Na své zahradě na Stříbrnických pasekách, o niž neustále pečoval, byl nejšťastnější, proměňoval ji v malé arboretum vzácných keřů, stromů a rostlin. Zdejší ateliér a zahrada pro něj znamenaly azyl pro práci, útočiště s vzácnými chvílemi samoty a tvůrčího soustředění na straně jedné, a na druhé se stávaly prostředím s velmi  rušným společenským životem, místem setkání výtvarníků a přátel, mnoha diskuzí, večírků a nezapomenutelných neformálních výstav, na něž se sjížděly desítky až stovky lidí z celé republiky (zejména na konci osmdesátých let). Tady také vznikala většina jeho obrazů a kreseb, které jsme obdivovali a máme stále rádi. Byl básníkem palety a bytostný lyrik. Do obrazů a kreseb promítal své pocity, sny, iluze, příběhy, idylické krajiny. Dveře jeho ateliéru byly vždycky otevřené, a to nejen přátelům. Byl příjemný společník a věrný přítel, ochoten pomoci, když se člověk dostal do problémů. Bude nám chybět. Čest jeho památce.