Muzikant Ivan Hlas, čerstvý sedmdesátník, bez nadsázky patří k nejvýraznějším hudebním osobnostem u nás. Kdo by neznal jeho Malagelo, Karlín, Aranku nebo Hanspaul City? Nebo taky Zemi vzdálenou: hit Kamila Střihavky, k němuž napsal poetický text. Dostal dvě Grammy, Českého lva za hudbu k filmu Šakalí léta, napsal několik knížek…

V posledních letech si Ivan Hlas dělá radost koncertováním v triu s Olinem Nejezchlebou (violoncello) a Norbim Kovácsem (zpěv, kytara). Přijďte si je poslechnout 13. března na Malou scénu ve Zlíně.

Nemůžeme se hned na úvod nezeptat na vaše loňské jubileum. Jak se žije 70letému Ivanu Hlasovi? Co vám dělá největší radost?

Děkuji za optání, je to v pohodě. Po překonání pár větších i menších neduhů opravdu ano. A radosti mám plno. Velkou rodinu, která úžasně funguje, vnoučata a pravnouče jako věčnou inspiraci. A hlavně muziku, skvělé kolegy a kamarády. Ve dvaceti mě fakt nenapadlo, že budu hrát po sedmdesátce, a ještě to navíc bude lidi bavit. To je velká radost.

Vaše muzikantská dráha je opravdu bohatá, hrál jste s řadou „vlastních“ i spřátelených skupin. Čím to, že zrovna Ivan Hlas Trio odolalo času a vystupujete spolu už přes 20 let, vlastně nejdéle ze všech vašich kapel?  

Bylo to štěstí, náhodně jsme se potkali s Norbim Kovácsem, zahráli si a už jsme spolu zůstali. Olin Nejezchleba už mi předtím hrál na pár deskách jako host, a tak jsme ho oslovili. Byl zrovna náhodou volný, tak do toho šel. Vznikla kapela Růžový brejle, ještě s basistou Martinem Štecem a bubeníkem Davidem Landštofem. Natočili jsme i krásnou desku Utek mi pes, ale doba nám nepřála. Na to jsem zvyklej, je to pořád nahoru dolů. A tak jsme zůstali tři a ve třech se to lépe táhne. Myslím, že nám doba už přes dvacet let přeje. A to považuji za velké štěstí. Navíc to prý těm našim písničkám takhle nejvíc sluší.

Píšete nejen pro sebe, ale otextoval jste i spoustu skladeb pro jiné interprety, vedle Země vzdálené třeba legendární Karvinou pro YoYo Band... Co u vás bývá dřív: hudba, nebo text?

U mě, od první chvíle, kdy jsem začal v pubertě psát, byla vždycky napřed hudba. Ta mi dávala ten pocit, obrázek, příběh, o čem by to asi mohlo být. A hezky vázala frázování a přízvuky a všechno, co má písnička mít. Takže pro mě to byla velká výhoda, když jsem dělal text pro někoho jiného. A to ještě navíc většinou pro kamarády a kamarádky zvučných jmen.

Píše se mi nejlépe na hotovou melodii. Dá mi většinou jasnou představu o náladě slov. Když ne, tak ji vyhodím, protože by s ní bylo jenom trápení. Je jich takových docela dost.

Než jste se začal „živit“ muzikou, prošel jste si před rokem 1989 pestrou škálou profesí. Je některá, na kterou s odstupem vzpomínáte opravdu rád? A ke které byste se určitě nevrátil?

Je pravda, že vším, čím jsem byl, jsem úplně rád nebyl. Ale člověk něco dělat musel, zvlášť já. Se závazky. To víte, děti a tak. Nechtěl bych už lepit krabice v papírnách, dělat se sbíječkou jako stavební dělník, nebo prodávat zeleninu. Těch profesí, které už bych nechtěl dělat, bylo docela dost. Ale zase jsem poznal plno různých lidí a životů a názorů, to bych asi v jednom zaměstnání nenabral. A pro tvorbu se to hodí. Ale nejvíc mě bavilo být knihkupcem. Tím vlastně jsem vyučen.

Jako knihkupec jste pracoval sedm let. Jak to po letech vidíte? Čte se podle vás dostatečně?

To je na dlouhé povídání. Prostě jsou jiné technologie, lidi pořád někam spěchaj. Až podle mě předběhli sami sebe. A to je neštěstí. Většinou už si neumí sednout s knížkou a vytvořit si podle ní třeba vlastní film. Nebo svět. Ubylo fantazie a klidu. Ale s tím asi nic nenadělám. U nás v rodině čtou i malé děti a zjevně je to baví. Tak co si stěžuju. To jenom jako knihkupec…

Váš koncertní kalendář je nabitý, chystáte se i na letní festivaly?

Hrajeme s radostí všude, kam nás pozvou. A že je ta radost nakažlivá, nám dávají lidé opravdu znát. Moc se těšíme na muziku u vás a přejeme hodně štěstí.