Zpívající lékařka, léčící zpěvačka Marcela Laiferová

Zpívající lékařka, léčící zpěvačka Marcela Laiferová
Foto: leš
Uherské Hradiště Společnost 28 / 02 / 2020

Za období 1969-2006 nahrála 13 alb, z toho 10 je profilových, a 70 singlů

Letos to bude neskutečných padesát let, co zazářila Marcela Laiferová na Bratislavské lyře. V roce 1970 vystoupala strmě na nebe hvězd populární hudby a vedle nejprestižnějšího československého festivalu vozila ocenění z dalších festivalů v polských Sopotech či brazilského Rio de Janeira. Dnes už sice neplní stránky bulvárních titulů, ale svoje publikum stále má a o vystoupení nemá nouzi. Vedle hudby je i sběratelkou výtvarného umění a tato její záliba ji přivedla v uplynulých dnech na Slovácko, kde obdivovala Galerii Joži Úprky.

Sama maluji zvláštní technikou vpalování barevné pasty speciální žehličkou, která se nazývá enkaustika a kořeny má ve starověkém Egyptě. Je to pro mě forma odpočinku. Jen když nějaký obraz dokončím, tak mi jej vždy někdo vezme. Doma nemám momentálně ani jeden. (smích)

Setkáváte se svými fanoušky stále na koncertních pódiích?

Mám hodně hitů, a tak to mám jednoduché a mívám vždy vyprodané. Navíc já jsem se nebála nikdy zpívat v řadě žánrů. Proto možná tvoří můj početný fanklub i mladí lidé. Mám je i přesto, že dnešní generace fanoušků je jiná. Možná si sám vzpomenete, že tehdejší hudba byla pro všechny generace. Dnešní mladí lidé vyznávají každý svůj vyhraněný žánr, kterých je nepřeberně. Já jsem milovala celou hudbu. Zbožňuji operu, folk, jazz, dokonce jej zpívám. Hudba a umění obecně je nádherná věc, a pokud rodiče vedou své děti k jakémukoliv uměleckému směru, tak v nich tím rozvinou city, emoce a tím z nich vychovají lepší, bohatší jedince a pomohou jim být v životě úspěšnějším člověkem.

Hned v začátcích své kariéry jste kralovala na řadě těch nejprestižnějších festivalů v Evropě i ve světě. Dnes už tyto festivaly zanikly, či ztratily svůj význam. Není to škoda?

Samozřejmě. Na těchto festivalech se scházeli nejvýznamnější zpěváci své doby. V Riu de Janeiru byl například Little Richard. V porotě byl Paul Simon, Ray Conniff. Úroveň byla neskutečně vysoká, ale zároveň vysoké byly i náklady a umění se postupem času dostalo na druhou kolej a všechno dění ovládl byznys. Banky, developeři atd.

Dnes se vydávají fanoušci za svými idoly do hudebních klubů, menších sálů, velkých hal anebo na letní festivaly pod širou oblohu. Kde se s nimi nejraději setkáváte vy?

Nevybírám si pódia, na kterých se s fanoušky setkávám. Tři a půl roku jsem dělala například šansonové programy a ty jsme připravovali pro malé klubové sály, kde jsem zakládala šansonový klub. V malém sále jde o mimiku, gesta… Je to do značné míry herecká práce. Stadiony ale také miluji, jen pro ně musíte připravit jiný repertoár.

Na stadionech na rozdíl od klubové scény nevidíte přímé reakce v tvářích diváků. Naučila jste se přesto si jich všímat a pracujete s nimi při svém projevu?

Absolutně. Dokonce se mně stává, že některé obličeje z těch deseti-, možná statisíců, pro které zpívám, si zapamatuji a na ulici potom zdravím neznámé a nezdravím známé. Prostě se mně pletou. Každý koncert rozšiřuje okruh mých přátel a známých a za to jsem ráda. (úsměv)

Lidé vás znají jako úspěšnou zpěvačku, ale vy jste vystudovala i medicínu. Minul vás profesně v životě tento obor?

Vůbec ne. Na jedné z mých veřejných besed mě oslovil rektor, ať se o svoje názory podělím na akademické půdě, a tak vyučují na lékařské univerzitě na Slovensku předmět Medicína a umění. Je to postgraduální studium pro primáře, ředitele nemocnic či jiné vedoucí pracovníky ve zdravotnictví. Je totiž dokázáno, že pozitivní emoce přináší posílení imunity. Například návštěva Galerie Joži Úprky i s výkladem pana doktora Vašáta byla pro mě obrovsky pozitivním zážitkem, a tak věřím, že se mi posílila imunita a žádný koronavirus mě neohrozí. (smích) Ale vážně. Velmi si vážím lidí, kteří zasvětí celý svůj život, aby mohli druhým připravit takový nádherný zážitek.

Znala jste před vaší návštěvou Slovácko? Co vám o něm prozradily obrazy Joži Úprky?
Samozřejmě znám Slovácko dlouhou dobu a Úprkovy obrazy mně jen potvrdily, že stejně jako u nás, jsou i na Slovácku věřící lidé. Lidé věřící především v dobro. Potvrdily mně, že na Slovácku žijí a vždy žili pracovití lidé. Ukázaly mi lásku žen k dětem a žena má milovat rodinu, děti… Vytvářet krásnou domácnost. Říkám to přesto, že nejsem vyloženě domácím typem, který by stál jen u plotny. Nicméně přesto miluji vaření a v neděli musí přijít mé děti ke mně na oběd. Přestože jsem ve svém životě získala velké množství různých cen, i zahraničních, které při stěhování většinou ztratím (smích), tak si uvědomuji, že ceny nejsou pro život to zásadní. Nejdůležitější jsou moje děti, rodina, přátelé. Pravidelně se u mě setkává okruh mých přátel. Baví mě spojovat lidi různých profesí, kteří se navzájem osobně neznají a mohou se znát třeba jen z médií. Velké párty dělávám čtyřikrát ročně a menší s přáteli častěji. Vždy mně udělá velkou radost, když se mě sami ptají, kdy bude další setkání.

Svůj život jste ale neplánovala do záře reflektorů. Vaším cílem bylo pomáhat a léčit lidi.

Od mala jsem chtěla být lékařkou a léčit především děti. Byla jsem dokonce přijata na pediatrii, ale ve druhém ročníku mě můj nebohý manžel MUDr. Laifer vzal na dětskou kliniku, a když jsem viděla dětské utrpení, tak jsem z toho byla týden psychicky zruinovaná. Manžel mně tehdy řekl, že nemůžu zůstat na pediatrii, protože bych zemřela dřív než moji pacienti (úsměv), a přemluvil mě na všeobecné lékařství, a tak jsem pracovala na interní klinice. Dodnes mám bohatou knihovnu, kterou studuji, a momentálně mě nejvíce zajímá způsob myšlení, vnitřní život a jeho vliv na vznik různých nemocí. Lidé si neuvědomují, jak škodí svému tělu svojí zlostí, nenávistí, hádkami a závistí, které je poškozují. Lidé nedokáží zapomenout na křivdu, přitom ta je přirozenou součástí života a poučení. Tyto negativní emoce se jednoho dne na některém z orgánů projeví. V medicíně tomu říkáme locus minoris resistentiae.

V běžné populaci se začínají vyskytovat čím dál častěji nemoci dětí, například autismus, u kterých jen stěží hledáme příčiny. Myslíte, že i tyto nemoci mohou mít základ v negativních emocích?

Určitě ano. Žena se má v těhotenství radovat. Dnes mnohdy pracuje v obrovském napětí, neustále sleduje hodinky... Práce a s ní spojená emancipace do určité míry ženám ublížila. A to vůbec nehovořím o vlivech vnějšího prostředí na ženu v době těhotenství. Jídlo, ovzduší... Tedy faktory, které mnohdy nedokážeme okamžitě změnit. Nejdůležitější je uvědomit si, že každá nemoc začíná v hlavě. S hlavou se ale dá pracovat a naučit se nenechat na sebe působit lítost, strach, negativní emoce... Potýkala jsem se s tím i já a pochopila jsem, že se musím změnit. Pomohlo mně v tom i studium dějin hudby na filozofické fakultě, působení v umění a samozřejmě ve spojení s medicínou. Jsem za studium vděčná, protože mně hodně rozšířilo obzory.

Marcela Laiferová
Ocenění
1970 Zlatá Bratislavská lýra - za píseň Slová
1970 Sopoty (hudební festival)
1970 Zlatý kohout Rio de Janeiro (hudební festival)
1971 Drážďany - 3. cena - (hudební festival)
1971 Zlatý Orfeus - cena TV - (hudební festival)
1972 Oravské synkopy - 3. cena - (hudební festival) za pieseň Dve lásky mám
1973 Bratislavská lýra - čestné uznání ministra kultúry Slovenska Miroslava Válka
1981 Bronzová Bratislavská lýra - za píseň Na cestu
1982 Malta - 1. cena - (hudební festival) za pieseň Bozk
1998 Slávik 98 - 3. místo ve slovenské obdobě Zlatého slavíka

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace