Atletika dostala přednost před fotbalem, odměnou je účast na olympiádě v Paříži

Foto: Český olympijský svaz  /  Petr Meindlschmid se vzdal fotbalu, aby se naplno věnoval atletice. Svého rozhodnutí dnes určitě nelituje.

Hned ve dvou sportech to dotáhl až na reprezentační úroveň, aby stál před osudovým rozhodnutím. Pokračovat v dráze profesionálního fotbalisty, nebo upřednostnit dálkařský sektor. Teprve osmnáctiletý Petr Meindlschmid zvolil atletiku v dresu Slovácké Slavie Uherské Hradiště a udělal náramně dobře. Sladkou odměnou mu je účast na olympijských hrách v Paříži, do města nad Seinou odlétá ve čtvrtek 1. srpna.

Pocházíte ze sportovní rodiny, kde se mužská část věnovala výhradně fotbalu. Takže jablko nepadlo daleko od stromu...

Je to tak. Fotbal hráli otec, děda i strýc. Děda Josef Podešť před lety s Uherským Brodem vykopal poprvé v historii pro město divizi (rok 1971 - poznámka autora). Strýc hrál za uherskobrodský dorost a trénoval mládež v nedalekých Šumicích. Otec je původem z Chebu. S fotbalem se dostal na Moravu. Na vojně kopal za Hodonín. Takže nebýt fotbalu, nebyl bych ani já. Maminka je učitelkou tělesné výchovy na základní škole, kde se věnuje atletice. Takže předpoklady pro sport jsem měl určitě velké.

S fotbalem jste začínal v ČSK Uherský Brod, odkud jste přestoupil do ligového Slovácka. Atletika se mezitím stala vaším doplňkovým sportem. Dá se říct, že byla na vedlejší koleji?

Určitě ano. Fotbal byl pro mě sportem číslo jedna. Ale už na základní škole jsem se účastnil atletických závodů a navíc jsem hrál florbal. V atletice jsem vynikal především ve skoku do výšky. Dálku jsem začal brát vážně až po přestupu do Slovácké Slavie Uherské Hradiště.

Zásadní zlom nastal během jedné sezony. Pod trenérem Jiřím Brázdilem jste ve skoku do dálky zaznamenal velký výkonnostní progres. A nakonec je z toho účast na olympiádě, což je obdivuhodné...

Splnil se mi dětský sen, je to něco neuvěřitelného. K trenérovi Brázdilovi cítím velký respekt, ohromně si ho vážím. Nebýt jeho, nikdy nebudu na takové sportovní úrovni. Je to člověk, který dělá atletiku srdcem.

Jste čtvrtým Broďanem v historii královského města, který se kvalifikoval na olympijské hry. Před vámi se to povedlo triu - střelec Dušan Houdek, veslař Jakub Hanák a snowboardistka Šárka Pančochová. Měl jste možnost s někým z nich se potkat?

Věkově nejblíž mám k Šárce Pančochové, ale ta tráví většinu času v Americe. Takže jsem se nepotkal s nikým. Každopádně jsem nesmírně rád, že jsem se do takové společnosti dostal. Moc si toho vážím. Účast na olympiádě je pro každého sportovce obrovským úspěchem.

S jakým cílem poletíte na olympiádu do Paříže?

Chci udělat co nejlepší výsledek. Osobní rekord mám 803 cm. Každé zlepšení bude úspěchem. Je jasné, že pokud chci pomýšlet na finále, musím si zlepšit osobák. Jsem mladý a mám ještě spoustu technických nedostatků. Když nějaký z nich odstraním, může to přinést nějaké centimetry navíc. Udělám pro to maximum, aby se to povedlo.

Co se změnilo ve sportovním životě Petra Meindlschmida poté, co se kvalifikoval na olympiádu do Paříže?

Určitě jezdím víc do Prahy než dřív, takže je to pro mě náročnější na cestování. Zatímco před rokem jsem byl noname sportovec, teď mám instagram zahlcen gratulacemi. I na ulici se občas lidé za mnou otočí, požádají o podpis. Dá se říct, že jsem populární. (smích) Ale jako celebrita se rozhodně necítím.

Dlouho jste dělal fotbal i atletiku na vrcholové úrovni. Kdy nastal zlom, že nakonec dostala před fotbalem přednost atletika?

Na atletickém mítinku ve Slovinsku jsem si poranil ruku. Dva měsíce ji zdobila sádra, měl jsme možnost o všem přemýšlet. Po návratu na fotbalový trénink jsem navíc viděl, o kolik mi spoluhráči výkonnostně utekli. I když jsem manko nakonec dohnal, vnitřně mě to táhlo víc k atletice. Myslím, že jsem se rozhodl správně. Odměnou je pro mě účast na olympiádě.

Když srovnáte finanční ohodnocení profesionálního fotbalisty a vrcholového atleta. Kdo je na tom lépe?

Průměrný ligový fotbalista si vydělá daleko víc peněz než vrcholový atlet. Atletika se dělá především srdcem, ne pro peníze. V tom je hlavní rozdíl.

V čem vidíte ještě rozdíl mezi fotbalovým prostředím a atletikou?

Fotbal je kolektivní sport, ve kterém každý hráč bojuje o místo v sestavě na úkor spoluhráče. Mnohdy rozhodují ostré lokty. Atletika je v tomto směru jiná. V dálkařském sektoru jsme sice na mítinku soupeři, ale dokážeme ocenit i výkon protivníka. Ale neplatí to pro všechny atletické disciplíny, třeba sprinteři jsou v tomto směru stejní jako fotbalisté. Jdou si po krku.

Chtěl byste před odletem do Paříže vzkázat něco fanouškům?

Držte mi palce. Udělám maximum, abych vás nezklamal.