Botek s Kameníkem na trenérském Olympu

Botek s Kameníkem na trenérském Olympu
Uherské Hradiště Sport 22 / 02 / 2015

Trenérský kádr 1.FC Slovácko dostal další dvě výrazné posily. Sice nepřišly nové tváře, ale sekretář mládeže a trenér U17 Jan Kameník a šéftrenér mládeže 1.FC Slovácko Zdeněk Botek završili své studium trenérské profilicence a získali tak nejvyšší fotbalové vzdělání, které jsou připraveni předávat rostoucím talentům slovácké fotbalové akademie.
Pánové, máte za sebou studium trenérské fotbalové licence nejvyššího stupně, které se FAČR snaží povýšit kvalitativně na úroveň vysokoškolského studia. Oba jste už vysokoškolský titul měli před zahájením studia licence. Dá se studium, které jste právě dokončili, svojí náročností a úrovní přirovnat k vysokoškolskému studiu? 
Zdeněk Botek (ZB): Vysokoškolské studium trvalo pět let a z větší části v něm byly věci, které mě nebavily. Fotbalové studium trvalo tři semestry a obohatil mě každý týden, který jsem absolvoval. Pokud jde o náročnost a odbornost ve fotbalovém oboru, tak to určitě srovnávat lze.
Jan Kameník (JK): Studium profilicence bylo podobné s vysokoškolským studiem v jeho formě. Hodně jsme museli pracovat samostatně, shánět si materiály. Náročnost byla také ve skloubení zaměstnání a přípravy na studium. To jsem při vysokoškolském studiu nezažil.
Jak moc vám při studiu pomohlo, že jste už ve fotbale měli přece jen něco za sebou? Mám na mysli především v práci s mládeží. Vy jste, Zdenku, spolupracoval s olomouckou Sigmou, teď vedete mládež na Slovácku. Honzo, vy máte zase trenérské zkušenosti jak z práce ve Slovácku, tak jako asistent u mládežnické reprezentace.
JK: Měli jsme výhodu, že jsme měli z vlastních zkušeností jakousi základnu, kterou jsme mohli obohacovat. Na druhou stranu - studovali s námi bývalí zkušení hráči, kteří měli hráčské zkušenosti jak z ligových klubů, tak třeba z reprezentace. Prostředí profesionálního fotbalu jim bylo bližší.
ZB: Na to, jestli jsou lepší zkušenosti z hráčské kariéry anebo z trenérské, existují protichůdné názory. Já bych je popsal příhodou, kterou jsme zažili: na závěr studia jsme si všichni sedli do kruhu, zhaslo se a jen uprostřed nás svítila svíčka. V té atmosféře jsme si začali povídat zkušenosti z vlastního nitra. My vysokoškoláci jsme říkali: Chybí nám zkušenosti a zážitky z ligové, příp. reprezentační kopané. Dáš góla, prožíváš emoce se zaplněným stadionem… Zkušenější „plejeři“ jako např. Tomáš Požár, Jirka Skála, Martin Svědík odpovídali: Hoši, my jsme sice velký fotbal hráli, ale ty prožitky vám po čase vymizí z paměti a do života nemáte nic. Vy díky vysoké škole umíte psát práce, diplomky, testy… Myslím, že oba pohledy mají svoji pravdu.
Při samotné práci už ale nebudou rozhodovat seminárky, diplomky, testy… Rozhodovat budou vaše schopnosti předat svoji vizi, ať už mladým, nebo dospělým fotbalistům. Co bylo pro vás k naplnění tohoto cíle ve studiu nejcennější? Nové poznatky, ověření svých metod…
JK: Pro nás bylo studium obrovským rozšířením poznatků směrem k praxi. Sice jsme měli nějaké poznatky a zkušenosti ze Slovácka, ale dostali jsme se do prostředí tak zkušených trenérů a metodiků, že nás každý jejich poznatek obohatil. A to nejen přednášející. Bylo tam dalších dvacet trenérů-studentů z Čech, a jeden i ze zahraničí, a my jsme si zpracovávali i jejich myšlenky a zkušenosti.
No a samozřejmě byli tady přednášející, kteří nám vsouvali další impulsy a nutili nás přemýšlet nad naší prací. Mnohdy z toho vzešla velice vášnivá, ale plodná diskuse. Je asi potřeba říci, že jsme studovali profilicenci pro dospělý fotbal, ale hodně jsme se věnovali i mládeži.
ZB: Doplnil bych, že studium nebylo o tom, jaké dělat s hráči cvičení. Těch je už celá řada a těžko vymyslí někdo něco nového, převratného. Šlo spíš o to, jak takové cvičení vést, jak koučovat, chovat se k jednotlivci, jak vést tým, což nám přednášeli skuteční odborníci jako třeba Marián Jelínek, hokejový trenér, Michal Ježdík, trenér basketbalu…
Oba jste ve Slovácku na různých pozicích. Vy, Zdenku, spíše na manažerské, vy, Honzo, spíše na trenérské… Zdenku, co ze studia použijete při manažerské práci?
ZB: Pracuji jako manažer, ale zároveň jsem i konzultant či oponent trenérům v naší akademii. K tomu potřebuji odborné znalosti. Navíc si myslím, že i trenéři vnímají jinak, když jednají s člověkem, který ví, o čem mluví. Za druhé mám možnost srovnání s ostatními trenéry v republice a můžu je porovnat s našimi.
Nedávno uveřejnil sportovní deník rozhovor s Jaroslavem Hřebíkem, ve kterém se zamýšlel nad prací s mládeží a vzpomínal tam fakt, že dnes se mládež musí učit fotbal, který se bude hrát za deset patnáct let. Co si o jeho názorech myslíte?
ZB: Co bude za deset let, je hypotéza, a myslím si, že to nemůže vědět ani pan Hřebík. My jsme se bavili o současných potřebách fotbalu. Pan Hřebík nám jednou přednášel, ale za sebe musím říci, že se s jeho konkrétními, odbornými názory na fotbal neztotožňuji.
JK: Mělo by tady ale zaznít, že jsme samozřejmě také sledovali trendy současného fotbalu. Řada analýz vycházela z uplynulého mistrovství světa anebo Ligy mistrů. Trenérská praxe, v rámci studia, vycházela z top utkání, ať už mistrovství světa nebo Ligy mistrů. Diskutovali jsme například, co bychom v roli trenérů udělali jinak a jaké bychom k tomu připravili cvičení. Souhlasím se Zdenkem, že co bude za deset let, je velká otázka. Na druhou stranu si myslím, že český fotbal i vzdělávání trenérů hodně pokročilo a určitým způsobem jsme najeli na vlnu vyspělých zemí, jako je Německo, Francie a další. Lidé z FAČRu dokáží nejdůležitější poznatky přinést k nám a vzdělávání i praxe se začíná přibližovat vzpomínaným vyspělým zemím. Domnívám se, že systém je nastaven tak, že dokážeme předvídat, kudy se fotbal bude ubírat, a na to hráče připravit.
Honzo, vy máte v současnosti obě nejvyšší licence. Pro mládež i dospělé. Kde vidíte oba svoji fotbalovou, trenérskou budoucnost? Bude to mládežnická reprezentace, nebo spíše ligová lavička s plnými ochozy za zády?
ZB: Pokud objektivně zhodnotím své současné kvality, tak si myslím, že můžu být dobrý trenér u dorostu nebo mladší mládeže. Na druhou stranu si dokážu představit, že bych někdy stál na ligové lavičce a kolem mě bouřily zaplněné ochozy.
JK: Já beru licenci jako předpoklad trénování na nejvyšší úrovni. Pokud vezmu aktuální cíle, tak ty mám u kategorie U17. Ve fotbale se ale věci tak rychle vyvíjí, že je to vždycky záležitost konkrétní nabídky, ať už od klubu nebo kterékoliv jiné nabídky, a po ní zhodnocení dané situace. Pokud bychom mluvili o ambicích, tak bych si velice rád jednou profesionální trenérský chleba zkusil. Ve skrytu duše ale mám i ambice práce u mládežnických reprezentací, protože práce u nich je zajímavá. Člověk se při tom dostane ke konfrontaci se zahraničím. Myslím, že to je ale otázka mého vývoje v několika příštích letech.
ZB: Možná ještě jedna poznámka na závěr. Hráči v dorosteneckém, či mládežnickém věku jsou mnohem více tvární, můžete je mnohem více naučit. A to je pro mě hodně lákavé.
 

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace