Jak se zrodil Král Milan I. - 6. díl

Jak se zrodil Král Milan I. - 6. díl
Foto: 1.FC Slovácko  /  Po návratu Milana Petržely se před Slováckem otevřela spanilá jízda do fotbalové Evropy
Uherské Hradiště Sport 10 / 02 / 2024

Všude dobře, doma nejlépe

Milan Petržela se stal posledním ligovým zápasem kalendářního roku 2023 živou fotbalovou legendou, Králem Milanem I. Zápasem v Mladé Boleslavi završil pět stovek ligových startů, tedy hranici, o které si žádný z hráčů v padesátileté historii české kopané nemohl nechat ani zdát. V dnešním, závěrečném dílu uzavíráme jeho dosavadní fotbalový příběh, kdy se z hoštického rodáka stal nejrespektovanější hráč v české nejvyšší soutěži.

Odmítnutý fotbalový „vejminek“

Na Slovácko, které jej pro profesionální fotbal připravilo, se vracel Milan Petržela z Plzně, se kterou se dotknul fotbalového nebe. Návrat na rodný fotbalový trávník však v žádném případě nebral jako fotbalový „výminek“. „Sice jsem věděl, že asi na úspěchy Plzně nedosáhneme, ale přesto jsem chtěl všem dokázat, že se i se Slováckem dají odehrát velké zápasy a dosáhnout velké úspěchy. Slovácko je klub postavený na přátelských až rodinných vztazích a to mají s Plzní společné. Na nás zkušenějších pak bylo, abychom ostatním klukům v kabině ukázali, že nejsou o nic horší než kluci z Plzně či jakéhokoliv jiného klubu. Postupně jsme si před sebe kladli vždycky o kousíček vyšší cíle,“ popisuje Milan Petržela cestu Slovácka z průměrného, či spíše podprůměrného ligového týmu mezi kluby, se kterými musí vážně počítat pražská S i jeho bývalá Plzeň.

Razicí štít SPK

Spolu s Michalem Kadlecem a trenérem Martinem Svědíkem vznikl na Slovácku razicí štít SPK, který klestil cestu malému klubu z konce republiky až na fotbalový Olymp. Kabina uvěřila tomu, že Slovácko může zažít historické triumfy a vykouknout z malého regionu do fotbalové Evropy. „Když jsme přišli do kabiny s Michalem Kadlecem, kluci uvěřili tomu, že jsou plnohodnotní hráči proti jakémukoliv klubu v lize, a začali si více věřit. Zdravé sebevědomí, nastavení mysli, to je v dnešním fotbale klíčová věc. S trenérem Svědíkem jsme vytvořili jednolitý kolektiv, ve kterém nebyl nikdo ani na prvním a ani na posledním místě. Trenér pak celému našemu snažení a vůli něco dokázat dal správný směr, přísnost, bez které to nejde, a fotbalovost. S vedením klubu jsme pak mohli začít uvažovat o dříve nereálných snech,“ popisuje jedna ze součástí štítu SPK fotbalové obrození Slovácka.  

Slovácký MOL Cup nad hlavou

Po třech letech ve Slovácku si parta kolem Petržely a Kadlece dala před sebe smělý cíl. Zisk MOL Cupu. „Cesta k poháru nebyla jednoduchá. Už na podzim jsme doma zachraňovali postup přes Karvinou v posledních minutách, na jaře přišla čtvrtfinálová Olomouc, kde jsme postoupili přes penalty, a velmi těžké semifinále v Mladé Boleslavi proti Hradci, který jsme zlomili výhrou 1:0. Pak jsme si uvědomili, že ten sen je blízko a že by se dal zvládnout. Nakonec přišlo domácí finále se Spartou a naše zasloužené vítězství. Zažil jsem toho s fotbalem hodně, ale tento zápas a pozápasovou euforii mám v sobě hluboko uloženou,“ promítne se Milanu Petrželovi radost vyprodaného stadionu Miroslava Valenty v Uherském Hradišti, který slavil zisk první historické trofeje pro fotbalový klub na Slovácku.

Evropa objevila Slovácko

Euforie se však nezastavila českým pohárem. Slovácko dokázalo otevřít brány Evropské konferenční ligy a jestliže si cestu na Slovácko hledali složitě ve Stockholmu, Bělehradě, Nice a Kolíně nad Rýnem, jistě si tuto netradiční evropskou fotbalovou adresu od vzájemných zápasů dobře pamatují. „Přestože byl program konferenční ligy kvůli mistrovství světa stlačen do extrémně náročného kalendáře, my jsme se s tím vypořádali dobře, i když je nás v kabině pár starších ročníků. Regeneraci jsme zvládali a navíc trenér dokázal dobře vyvažovat a rotovat sestavou mezi ligou a Evropou. Myslím, že jsme ostudu slováckému, ale i českému fotbalu neudělali a naopak udělali radost našim fanouškům, když jsme jim přivezli pohárovou Evropu i silná mužstva na Slovácko.“

„Co děláš ve třetí lize?“

Svědík, Vrba, Koubek, Jarolím, … Jména významných trenérských osobností, se kterými se dnes čtyřicetiletý Milan Petržela na své fotbalové pouti setkal. Sám k nim ale přidává ještě jedno jméno, které koneckonců stálo také na začátku cesty Slovácka na fotbalové výsluní po návratu do ligy. „Určitě je to pan Mazura, který mě driloval v Drnovicích, když jsem začínal hrát třetí ligu, a pořád do mě „rval“, co dělám ve třetí lize, že mám hrát první,“ vzpomíná na svého dalšího osudového kouče Milan Petržela, který měl s každým trenérem speciální vztah. „Každému trenérovi jsme se toho navyváděli,“ směje vyhlášený smíšek kabiny a s vážnou tváří přidává: „Věděli jsme ale, kde jsou mantinely, za které nesmíme jít. A drtivá většina trenérů nás takhle taky brala.“

Pět set není konečná

Milan Petržela je skutečným a dnes i korunovaným králem ligových legend. Pět set startů v lize, která není v Evropě považována za nejsnazší, je číslo, před kterým každý smeká klobouk. Ne tak samotný Milan. „Na zápasy, které rámovaly stovku, dvoustovku startů si nepamatuji. Pamatuji si třístovku, protože tu jsme slavili spolu s Davidem Limberským v Plzni. To, že by z toho mohla být pětistovka, mě napadlo ve chvíli, kdy jsem překonal pana Šilhavého (Jaroslav Šilhavý - rekordman československé ligy se 465 starty) a říkal jsem si, že to bude hezká konečná. Ona však přišla docela rychle a vyloženě končit se mi nechce, takže uvidíme, kde ta číslovka opravdu skončí. Já ale tyto číslovky každopádně neberu jako svůj cíl. Je to pro mě spíše součást motivace, proč se pouštět stále a stále do náročné přípravy na jednotlivé sezóny, zápasy, procházet stále delší a delší regenerací… Hlavní slovo má ale samozřejmě vždycky zdraví a také rodina, protože i pro ni je můj fotbal obětí,“ nechce říct Milan Petržela konečné číslo, kdy oznámí konec kariéry. Každopádně už dnes má jeho fotbalový příběh desítky kapitol, stovky příběhů a významných momentů, kterými oprávněně sedí na českém ligovém trůně.

Milan Petržela očima Martin Svědíka: Vážím si vztahu s Milanem

Milan byl hned od svého příchodu do kabiny se svými zkušenostmi důležitým  článkem  naší mozaiky a také jednou z příčin, proč jsme se začali výkonnostně zvedat. Přinesl s sebou zkušenosti z Ligy mistrů, zisku mistrovských titulů, ze zahraničí… Navíc Milan si to k nám nepřišel jen „odehrát“, společnými silami se podařilo přesvědčit i všechny ostatní kluky v kabině, že i v takhle malém klubu se dají udělat velké věci. Ať je to zisk poháru či postup do Evropy. Na hřišti teď už možná není tak výrazně rozdílovým hráčem, ale stále dokáže ovlivnit zápas a „udělat“ jej. Je obdivuhodné, jak v sobě stále nachází motivaci, jak si dává formální milníky, mety…   

Pro mě je Milan strašně důležitý kluk, jak na hřišti, tak v kabině i mimo ni. Mám s ním velmi dobrý lidský vztah, čehož si velmi vážím. Říkávám mu, že jeho nálada i mentální nastavení strašně ovlivňuje náladu i atmosféru v týmu a jak funguje. Je vůdcem nejen na hřišti, ale i v kabině. Vím, že k fotbalovému životu, uvolnění, nastavení psychiky, pozitivní nálady, kterou dokáže přenést na celý tým, potřebuje občas „upustit páru“. Souhlasím s Pavlem Vrbou i panem Koubkem, že u něj někdy i rád přimhouřím oko. (úsměv) Myslím si, že Milanovi bude po skončení kariéry kabina chybět, proto dokud bude moci hrát, tak ať hraje. Přeji mu, aby mu sloužilo hlavně zdraví a pětistovka nebyla konečným číslem. O metu 555 zápasů se vůbec nebojím. Osobně si myslím, že cifra jeho odehraných zápasů může začínat číslicí 6. Samozřejmě je k tomu potřeba především zmiňované zdraví a držet si svoji výkonnost. U Milana si ale myslím, že bude platným hráčem, i kdyby jen do zápasu „doskakoval“ z lavičky.

Milan Petržela očima Michala Kadlece: „To mám véfuk z dézla“

Fotbalové cesty Michala Kadlece se s cestami Milana Petržely protínaly od mládí. První setkání proběhlo na tréninkovém hřišti v Drnovicích při zápase mládeže. „Já hrál tehdy za B-tým 1.FC SYNOT středního záložníka a Milan v dresu Drnovic. Už tehdy jsem si jej všimnul, když jsem viděl jeho felicii (Škoda felicie) s „vytuněným“ výfukem a Milan mně k tomu říkal: To mám véfuk z dézla. (smích) Znovu jsme se setkali v áčku Synotu u trenéra Jarolíma a protože jsme byli skoro stejný ročník, tak jsme drželi partu s dalšími mladíky. S Čoupkem, Šmahajem, Ordošem… Pak jsme se rozešli každý svojí fotbalovou cestou, ale na soustředěních jednadvacítky, nároďáku jsme spolu bývali na pokoji a to nám vydrželo vlastně tak nějak dodnes.

Když odcházel z Plzně, tak jsem ho lákali i s trenérem Svědíkem zpět na Slovácko, protože měl i jiné nabídky. V tu chvíli jsme ani jeden z nás nepředpokládali, že by z toho mohla být ještě jízda pohárem a vlastně i Evropou. Postupně se to ale krystalizovalo, trenér Svědík nás vedl k nějakému cíli, byl přísnější, ambicióznější, chtěl z mužstva vymáčknout maximum. Víc dokázal vymáčknout nejen z kluků, kteří byli se Slováckem zaškatulkovaní do průměru ligy, ale i z nás, kteří jsme přišli. Všechno si sedlo, v kabině byla parádní, rodinná atmosféra, což je podle mě nejdůležitější. Pochopili jsme i trenérovi taktické záměry a neslo to ovoce.

Milan byl a je neustále pozitivní, na hřišti mu nechybí rychlost i šikovnost s míčem, umí být pořád i „divočáček“ mimo hřiště. Oba máme ale rodiny, takže jsme už klidnější než za mlada. Na druhou stranu je škoda, že nám není o dvacet let víc, protože teď už jsme na hřišti v některých situacích chytřejší a to také pomůže. Naštěstí nám rychlost nechybí, protože fotbal se vyvíjí stále k větší a větší rychlosti. Navíc se hraje tříobráncový systém, což je pro rychlost krajních hráčů náročnější. Milan ale i tuhle roli stále zvládá excelentně a v jeho věku je potřeba skutečně smeknout klobouk.“

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist