Jaroslav Balaštík: V cestě za zlepšením nás sráží pohodlnost

Jaroslav Balaštík: V cestě za zlepšením nás sráží pohodlnost
Foto: Sporťák  /  Jaroslav Balaštík, hokejový vicemistr světa
Uherské Hradiště Sport 16 / 02 / 2021

Jaroslav Balaštík - hokejista, vicemistr světa 2006, mistr Extraligy 2003/04, 2013/14. Dnes hokejový trenér a hráčský agent
Kluby: HC Uherské Hradiště, HC Zlín, HC Kometa Brno, HPK Hämeenlinna (Finsko), Columbus Blue Jackets (NHL), Syracuse Crunch, HV71 (Švédsko), BK Mladá Boleslav, Bílí Tygři Liberec.
Počet zápasů: Reprezentace ČR - 83, NHL - 74, Extraliga - 863.
Trojnásobný král střelců české Extraligy

Hokejové i životní zkušenosti sbíral Jaroslav Balaštík v Evropě i zámoří. Po skončení hokejové kariéry, která byla protkána mistrovskými úspěchy i korunami krále střelců, byla jeho volba jasná. Usadil se s rodinou v Uherském Hradišti a tady předává své zkušenosti, nabité tisícovkami hodin s bruslemi na nohou a hokejkou v ruce, od nejmenších až po dospělé.

Vaše hokejové začátky se váží k Uherskému Hradišti. Vzpomenete, kdo vám tehdy předával zkušenosti?

K hokeji mě na hradišťský zimák přivedl otec v šesti sedmi letech. Byl jsem ze Štěpnic, „sídlišťový“ kluk s klasickými sídlišťovými sporty. Mezi největšími kamarády byli všichni fotbalisté, ale otec trval, a dodnes nevím proč (úsměv), na hokeji. A tak zatímco kluci šli na fotbalový trénink, já šel sám na zimák. Tam se nám věnoval především pan Gášek s panem Jahodou. Josef Gášek byl hlavním trenérem a plnil roli toho „zlého“, zatímco pan Jahoda, který byl zapáleným tatínkem jednoho ze spoluhráčů, byl jeho opakem. Dá se říci, že to byl jednoduchý model „cukr-bič“. Pokud se využívá rozumným způsobem, tak je efektivní i dnes. Prvořadý je respekt, který si trenér vytvoří. Ten ale musí být přirozený a ne „vykřičený“ či „koupený“ úlevami.

Je momentální systém výchovy hokejistů u nás špatně nastavený, anebo hokej spíše doplácí na obecnější problémy společnosti? A teď nemám na mysli covid.

Od každého něco. Jasný je úbytek zájmu o hokej ještě podpořený demografickou křivkou. Pryč je doba, kdy do Hradiště přišlo na nábor přes padesát dětí a trenéři si mohli vybírat. Dnes přijde s bídou dvacet a všichni jsou rádi, že se aspoň poskládá tým. Pak je to otázka soutěží. Od čtrnáctého patnáctého roku hráčů, kdy už přichází na řadu tvrdá selekce sportů a krystalizuje se kvalita, chybí konkurenční prostředí. Dorosteneckou extraligu hraje 30 týmů a to je velký počet hráčů, kteří by v té době už měli být soustředěni v menším počtu klubů. I juniorská extraliga má dvacet týmů a to je zase strašně moc. Klidně by stačilo dvacet v dorostu a v juniorce čtrnáct týmů. Pak by se kluci museli o extraligy mnohem silněji bít, trénovat, pracovat na sobě...

Když vezmu hradišťský klub - z vaší generace vyšla do světa řada hráčů. Vyrůstají podobné talenty na Slovácku i dnes?

Systém výchovy hokejistů je u nás „zamrzlý“. A to není otázka hradišťského klubu, ale celého českého hokeje. Už nejsme hokejová velmoc, ale musíme se smiřovat s pozicí „šest“ za Kanadou, USA, Ruskem, Švédskem a Finskem. Pověstnou českou kreativitu, improvizaci na ledě už převzali Kanaďané a Američané, ale i severské země. Oni si k tomu ale uchovali jejich dravost, tvrdost, důraz a zarputilost. Navrch přidali rychlost a techniku a díky tomu se stali pro nás nedostižní. My totiž, než bychom přijali jejich přednosti, tak jsme se proti nim uzavřeli a bráníme se jim. Ono to má ale souvislost s obecnými rysy celé naší společnosti, kde si drží stále svoje místo pohodlnost.

S hokejkou jste prošel řadu zemí. Co jste si z jednotlivých zemí i kultur vzal pro hokejový i mimohokejový život? Měl jste možnost nahlédnout třeba do systému výchovy mládeže?

Možnost jsem asi měl, ale nevyužil ji, což mě dnes svým způsobem i mrzí. Děda mně vždycky říkával: Využij toho, že se ti otevřelo zahraničí. Měj všude otevřené oči. Poznávej a uč se. Jenže jinak vidíte život ve čtyřiceti a jinak v pětadvaceti. Samozřejmě ale třeba organizaci, strukturu těch klubů jsem poznal. V tom je zámoří naprosto dominantní a myslím, že to rozevírání nůžek se ještě nezastavilo.

Po skončení hráčské kariéry jste se mj. začal věnovat i trénování. Pomáháte Filipu Chytilovi, hokejistovi kanadsko-americké NHL, při individuální přípravě před každoročním startem kempů v NHL. Před hokejovým lockdownem u nás jste si vyzkoušel i trenérskou pozici u mužů Uherského Brodu. V projektu Nadačního fondu Sportovní agentura Slovácko Sporťák učíte bruslit předškoláky v mateřských školách. Která z těch trenérských činností vás nejvíce naplňovala? Práce s nejmenšími, individuální trénink, či týmový koučink?

To je široká otázka, která se ale točí kolem jednoho podstatného. Tím je hokej a brusle. Současně je to však práce s lidmi na různých úrovních i různého věku. Strašně rád si odskočím od manažerské činnosti na led k předškolákům, kde se jim snažím předat radost z bruslení. Cítím v nich pozitivní emoce, ale i negativní, když je nezaujmu… Všechno je pro mě sbíráním zkušeností. Každá schůzka je v něčem nová a každá mě někam posune, poučí, vyškolí… A o tom sbírání zkušeností je.

Pracujete na doplňování svých teoretických znalostí? Studujete nebo se připravujete na studium trenérské licence?

Jako reprezentant a extraligový hráč jsem získal automaticky licenci C. Dodělal jsem si „béčko“ a o „áčku“, což je už na úrovni vysokoškolského studia, zatím neuvažuji.

Když pracujete s malými dětmi, jaký je jejich vztah ke sportování a pohybu obecně? Vidíte rozdíly v porovnání s vaší generací?

Nemyslím si, že by mezi dnešními dětmi a v naší době byly rozdíly. Jde jen o to to z dětí vytáhnout, probudit v nich radost z pohybu… Se Sporťákem máme v mateřských školkách vlastně už dvouleté zkušenosti a za tu dobu u dětí vidím posun. Vidím to i u bruslení, které je učím. Když přišlo bruslení na řadu po obecné průpravě Jany Komrskové, fotbalu se Zdeňkem Šturmou, tak děti už byly ohebnější, atletičtější. Prostě víc připravené. Jejich progres v pohybu za krátkou dobu výrazně akceleroval.

Když vidíte v současnosti zavřené zimní stadiony i sportoviště obecně, nemáte obavu, že děti se budou ke sportování hůře vracet?

Mám strach, že ano. Vnímám to za hokej. Sedmi- osmiletí už nestihli loňský závěr sezóny, letos se od října znovu nedostali na led. Města rozpustila v rámci úspor ledové plochy. Kdo ví, jestli se na něj dostanou v letošní sezóně. To je už roční výpadek, který s největší pravděpodobností následky přinese.

   

Recept na úspěch Jaroslava Balaštíka 

Před každým z nás se v životě objeví nějaká šance. Nebojte se jí a pořádně ji uchopte. Nevzdávejte se po počátečních neúspěších, které k životu patří, a buďte při jejich překonávání nad věcí. Nezdar vás nesmí zlomit, ale motivovat. A když se vám postaví do cesty, neztrácejte úsměv na tváři.  

Příběh domova:

Každý máme v sobě pocit, kdy si uvědomujeme, kde jsme skutečně doma a kam patříme. Přestože Jaroslav Balaštík s hokejkou a bruslemi projel řadu zemí a svoji kariéru strávil s "báglem" výstroje navlečené na hokejce přes rameno, o místě ve svém srdci má jasno. "Mám v něm uložený pohled při výjezdu z Buchlovských hor na Uherské Hradiště a celé Slovácko. Přesně si vybavuji chvíli, kdy jsem se v šestnácti letech vracel po měsíčním tripu po Kanadě. V tom turné byly i Vánoce, které jsem tenkrát poprvé strávil mimo domov a bez svých blízkých. Z letiště mě vezli rodiče a já si při tom výjezdu z buchlovských lesů řekl: „Tady jsem doma a sem patřím!“ Ten pocit se mi vrací při každé mém návratu z cest a vždy si jej užívám," usmívá se při vybavení si pohledu na údolí Slovácka vicemistr světa v ledním hokeji Jaroslav Balaštík.

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace