Josef Hamšík, kustod reprezentace ČR: Bedny tahá i Petr Čech

Josef Hamšík, kustod reprezentace ČR: Bedny tahá i Petr Čech
Foto: archiv Josefa Hamšíka
Sport 01 / 02 / 2015

Tento týden oslaví Josef Hamšík pětapadesát let a už téměř dvacet let je duší a motorem uherskobrodské kopané. Vedle starostí o druhý nejvýznamnější fotbalový klub v okrese a také velmi oblíbený brodský fotbalový areál s penzionem Lapač je velmi aktivní také v českém fotbale. Od roku 1987 jezdí s reprezentačními týmy všech věkových kategorií na nejvýznamnější akce jako technický vedoucí. V loňském roce dostal nabídku nejvyšší. Trenér reprezentačního týmu Pavel Vrba jej pozval do nově se rodícího realizačního týmu, a tak tento rodák z Krhova působí jako kustod národního týmu a svým způsobem jsou na něj odkázány současné největší hvězdy úspěšně probíhající kvalifikace na EURO 2016 ve Francii.
Josefe, jak vůbec přišla nabídka působit u národního týmu?
Zavolal mi Pavel Vrba a post kustoda mi nabídl. Jeho nabídku jsem pečlivě zvažoval, ale nakonec mě k rozhodnutí posunul on sám, když mi řekl: „Josef, neblázni. Tu práci umíš dělat řadu let, z působení u mládežnických reprezentací znáš vlastně všechny kluky a taková nabídka přijde jednou za život.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu, a tak jsem do toho šel.
Litujete toho?
Vůbec ne. Naopak. Jsem součástí něčeho, co se rodí, a zpočátku se to rodilo těžce, a navíc dělám práci, která mě baví a naplňuje.
Máte v týmu kolem sebe pomocníky?
Na materiální zabezpečení jsme v realizačním týmu dva a každý má svoji práci. Podobně pracuje celý realizační tým. Každý ví, co má dělat a za co odpovídá. Navíc jde o lidi, kteří se opírají o bohaté zkušenosti, takže fungujeme jako dobře namazaný stroj. Od nás kustodů, přes maséry, lékaře, fyzioterapeuty, trenéry až třeba po ochranku.
Přesto někdo musí dávat celému týmu směr a úkoly. Jak vůbec funguje koordinace?
Před každým srazem se sejdeme na schůzce s hlavním trenérem a manažerem a oni nám řeknou program srazu a co od nás v jeho rámci očekávají. Pak už pracujeme samostatně. Pro mě to znamená, že tři dny před začátkem srazu se nastěhuji do skladu a připravuji pro jednotlivé hráče vše potřebné. Tréninkové potřeby, zápasové věci, volnočasové a vycházkové oblečení, příp. společenské obleky. Vše si nachystám pro každého hráče do kufru, označím jej a každému hráči jej dáme na hotelový pokoj. Pak připravujeme věci do kabiny. Masérům stoly, jejich propriety, tejpy, masážní přípravky a řadu dalších věcí. Pomůcky pro trenéry jako třeba projektory, tabule a podobně. Je toho docela velká spousta. Naopak celý sraz pro mě končí dva dny po zápase. Musíme všechno stáhnout z kabiny, hotelu. Zajistit čistírnu, prádelnu. Pomůcky uložit do skladu…
V „nároďáku“ se protočí spousta hráčů. Dostáváte před srazem jejich velikosti? Co když za dobu mezi srazy hráč změní svoji velikost?
U nových kluků si samozřejmě velikosti zjistím, ale u těch, kteří jsou na srazech pravidelně, žádné nepotřebuji. Znám je opravdu dlouho, a tak je mám po prvním srazu jak se říká v oku. A pokud jste měl na mysli tou druhou otázkou, že by některý hráč třeba přibral, tak to nepřipadá v úvahu. Nezapomeňte, že to jsou všechno profesionálové, kteří velmi dobře vědí, jak se připravit. Takový problém za celou dobu, co jsem u nároďáku, nenastal. Jediný problém jsou někdy boty, protože velikosti jsou podle různých světových norem.
Váš den na srazu musí být hodně náročný. Kustodi a maséři většinou do kabiny první přicházejí a poslední odcházejí.
Máte pravdu. Den mi začíná zhruba v sedm hodin. Dám si sprchu, jdu na snídani a s ostatními, kteří chodívají zhruba v osm, se stihnu jen pozdravit. Pak odjíždím na stadion, kde chystám kabinu. Záleží samozřejmě, jestli je ten den na programu jeden trénink nebo dva, ale nachystáno musí být vedle oblečení také několik druhů pití, ovoce, vitamíny, oplatky, žvýkačky, prostě věci, na které jsou kluci zvyklí anebo které mají rádi. Zapomenout nesmím ani na balony, tréninkové či zápasové pomůcky pro maséry, lékaře, trenéry…. Prostě všechno, co k fotbalu patří. Pokud hrajeme večer, tak pro nás práce dřív jak po půlnoci nekončí.
V kabině má každý hráč své místo označené štítkem. Kdo rozesazení hráčů připravuje? To asi není jednoduchý úkol. Posadit sparťana vedle Plzeňáka by nemuselo dělat dobrotu.
(Smích) Tak to nehrozí. Všichni jsme na jedné lodi a veslujeme stejným směrem. Jinak, zasedací pořádek dělám skutečně sám. Jak jsem říkal, ty kluky znám pětadvacet let a vím, kdo má ke komu blíž, ať už z klubu, nebo i mimo něj. Vím také, že tento úkol je poměrně citlivý, protože na nás je, aby byla atmosféra v kabině pozitivní, a i takové maličkosti k tomu mohou přispět.
Akce kulový blesk musí začít po venkovním utkání, kdy musíte všechno uklidit, zabalit a ještě stihnout letadlo, které má naplánovaný přesný odlet, a navíc hráči pospíchají domů či do klubů.
Hráči jsou samozřejmě připravení k odjezdu dřív a na letiště odjíždějí autobusem před námi, byť i oni mají své pozápasové povinnosti: tiskovka, média atd. Tím se otevírá malý časový prostor pro nás. Na druhou stranu ale vezeme hráčům třeba fény, a tak nemůžeme uklízet kabinu, když tam ještě jsou, to bychom se motali jeden přes druhého. Za hráči a trenéry tak přijíždíme s dodávkou nebo kamionem na letiště. Je to náročné. Kabina po nás musí být „vyluxovaná“ a kulový blesk to trochu připomíná. Třeba při přeletu z Turecka do Kazachstánu jsme měli sedmadvacet beden, což nikdy v historii nebylo.
Jak se v těch bednách vyznáte?
Máme je popsané a v nich uložené věci: 1. trénink, 2. trénink, zápas atd, takže ten systém nám hodně pomůže.
Ty bedny taháte sami, nebo i v nároďáku platí fotbalové dělení na „staré a mladé“?
Žádné podobné dělení v týmu nefunguje. S bednami pomáhá každý. Každý z týmu CHCE pomoci! Třeba teď po Turecku vyfotili v Blesku s bednou Petra Čecha a divili se. Přitom je to v týmu normální.
Kustodi a maséři bývávají většinou tvůrci atmosféry v kabině. Z hokejového nároďáku jsou známé různé příběhy. Funguje to tak i ve fotbalové kabině?
Atmosféra je důležitá a protože jsme na stadionu první, tak jako první v kabině se také potkáváme s hráči a vítáme je. Samozřejmě při tom myslíme na pozitivní atmosféru. Specialistou na tvorbu takové atmosféry je masér Eda Poustka, který zná spoustu příběhů, vtipů, ptákovin. My už jsme přece jen starší a paměť nám tak neslouží (smích), ale různé průpovídky, srandičky jsou vždycky.
Mají vůbec fotbaloví reprezentanti svého maskota, jako měli třeba hokejisté slona?
Nemají. Možná, když se dostaneme na EURO a budeme spolu trávit víc času, tak nějaký takový maskot vznikne.
Pracujete s výraznými individualitami a určitě má řada z nich nějaké své speciální přání, požadavky. Vyžadují je po vás?
Samozřejmě každý z kluků je originál a má své zvyklosti, které musíme ctít a respektovat. My to ale děláme rádi, protože to patří také k té pozitivní atmosféře. Jsou to běžné věci, jako třeba, že chtějí pořád stejné boty, nějaké osobní věci apod. Jestli jste měl na mysli nějakou úchylku, tak nebojte, tu žádný z reprezentantů nemá. (smích) Všichni jsou to normální kluci. Možná má veřejnost díky médiím zkreslený obraz, ale já většinu znám skutečně řadu let, tak vím, o čem mluvím. Znám jejich nálady, požadavky… Na druhou stranu znají oni mě, takže v tomto směru jsem to měl při nástupu k áčku skutečně jednoduché.
S Pavlem Vrbou, ale i s vámi posílil v národním týmu „moravský prvek“. Je v kabině cítit? Říkáte třeba před zápasem: Hele hoši, pojďme na ně!, anebo: Kurňa hoši, jdeme do nich!      
Kurňa hoši, jdeme do toho! (smích) Kus moravštiny v kabině je. Přece jen tam dva Moraváci přišli a já doufám, že klimatu v kabině prospěli. Aspoň trenér Vrba si svůj realizační tým chválí, takže i to je pro mě ocenění práce. O to, kdo je Moravák a kdo Čech, v kabině ale vůbec nejde. Jsme všichni jeden NÁRODNÍ tým.
Národní tým se ale nerodil lehce. Mám na mysli ne příliš ideální výsledky v letní přípravě.
K týmu jsem přišel před zápasem s USA a ten se nevyvedl jen výsledkově. Samozřejmě byl cítit tlak z okolí, ale celý tým mu nepodlehl a teď se dostal na vlnu, při které se pracuje skvěle všem.
S fotbalem navštěvujete zajímavé země. To musí být krásný zážitek? Např. Astana…
Astanu jsem viděl jen z oken autobusu. Naším úkolem je postarat se o všechny a to nám naplní patnáct sedmnáct hodin denně. Upřímně řečeno mně ani nevadí, že města jako Astana jsem nepoznal. Dělám práci, která mě baví a naplňuje, a courat po městě, když vím, že musím zajistit věci pro Rosického, Kadlece, Čecha nebo Kadeřábka, by mě ani nenapadlo a ani nebavilo.

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace