Miroslav Kadlec další hvězdou v Síni slávy

Miroslav Kadlec další hvězdou v Síni slávy
Foto: FAČR  /  Miroslav Kadlec byl uveden do Síně slávy FAČR.
Uherské Hradiště Sport 26 / 03 / 2024

Miroslav Kadlec se dočkal nejvyšší fotbalové pocty u nás.

Sbor vybraných trenérů, hráčů i funkcionářů navrhl uherskohradišťského odchovance výkonnému výboru FAČR a ten rozhodl, že třiadvacátá hvězda v Síni slávy českého fotbalu připadne právě kapitánovi vicemistrů Evropy z roku 1996.

Vaše jméno bylo do Síně slávy uvedeno na pondělním vyhlášení Fotbalisty roku. Kdy jste se informaci o vaší nominaci dozvěděl?

Zhruba před třemi týdny mně volal novinář a člen komise historie a statistiky FAČR Václav Tichý, kterého znám celou svoji fotbalovou kariéru, a informoval mě, že mě FAČR chce uvést do Síně slávy. Zároveň mě požádal, abych tuto informaci zatím nešířil mimo svoji rodinu.

Jaká byla vaše první reakce? Byl to pro vás blesk z čistého nebe?

No upřímně, snad půl minuty jsem lapal po dechu a nebyl schopen žádného slova. V tu chvíli mně probleskly hlavou nejvýznamnější okamžiky mé kariéry.

O vašem podpisu smlouvy s bundesligovým Kaiserslauternem po čtvrtfinálovém zápase na mistrovství světa 1990 i o evropském finále ve Wembley o šest let později už bylo napsáno mnohé. Byl pro vás v kariéře klíčovým ještě nějaký další okamžik?

Určitě to byl můj přestup do prvoligových Vítkovic. Tehdy jsem hrál skoro jako dorostenec divizi za Slováckou Slávii a po sezóně jsem dostal povolávací rozkaz do tehdy třetiligového VTJ Tachov. Vítkovičtí funkcionáři mě ale přemluvili, abych zkusil studium na vysoké škole a taky ligu ve Vítkovicích. Složil jsem zkoušky na vysokou a hned v první sezóně zapsal pětadvacet ligových startů. Ten skok z divize rovnou do ligového týmu by už v dnešních podmínkách nebyl možný.  Po roce jsem přece jen šel na vojnu, ale bylo to do Chebu, do ligového týmu, a když jsem se vracel, tak jsem po třech letech měl na svém kontě přes osmdesát ligových zápasů a také zápasy za reprezentační jednadvacítku.

Nejste zrovna rád středem pozornosti. V pondělí jste ale musel vystoupat na pódium a před televizní kamery v přímém přenosu. Jak jste se v ten okamžik cítil? Dá se to přirovnat třeba k představování vašeho týmu ve Wembley anglické královně?

Máte pravdu, že veřejné akce příliš nevyhledávám. Srovnávat oba okamžiky je těžké a asi to ani nejde. Tehdy jsem byl mladý a ponořený do fotbalu. Teď už mám za sebou přece jen jiné životní zkušenosti.  Každopádně v pondělí na pódiu jsem cítil nervozitu, ale zároveň silný pocit radosti a hrdosti.

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist