Ocenění pro trenéry a funkcionáře

Ocenění pro trenéry a funkcionáře
Slovácko Sport 10 / 03 / 2010

OV ČSTV se za rok 2009 rozhodl ocenit hned čtveřici trenérů a funkcionářů

Zdeněk Ogrodník, volejbalista tělem i duší
Bojkovická Základní škola T. G. Masaryka už léta vychovává mladé volejbalisty. Největší podíl na této záslužné činnosti má určitě ředitel školy Zdeněk Ogrodník, kterého se letos okresní výbor Českého svazu tělesné výchovy rozhodl ocenit za dlouholetou trenérskou činnost. Nestor bojkovického volejbalu Zdeněk Ogrodník se tomuto sportu věnuje prakticky od dětství. „Celý život jsem zasvětil volejbalu, dokonce jsem vystudoval i tělocvik, ale už musím pomalu myslet na odpočinek. Jsem, jak se říká, na sklonku tvůrčího života,“ doplňuje s úsměvem na tváři čtyřiašedesátiletý Ogrodník, který se od roku 1969 věnuje nepřetržitě trénování mládeže, konkrétně žákovských kategorií.
I jeho zásluhou patří dnes bojkovická škola v rámci České republiky do devatenáctičlenné rodiny, která se věnuje volejbalu. „Se sportovními třídami jsme začali před dvanácti lety. Za tu dobu prošlo našimi speciálními volejbalovými třídami na tisíc dvě sta dětí. Ty nejtalentovanější posíláme na sportovní gymnázium do Zlína, které pak dodává hráče extraligovému týmu Fatra Napajedla. Takto máme v mládežnických týmech v současné době tři chlapce a dvě děvčata,“ má se čím pochlubit ředitel Ogrodník. Zájem dětí a jejich rodičů o zápis do sportovního střediska zaměřeného na olympijský sport, jak se od loňského roku sportovní třídy jmenují, je rok od roku větší. „Děti přijímáme nejen na základě talentu, ale i prospěchu a samozřejmě se souhlasem rodičů,“ doplňuje.
K největším úspěchům, kterých dosáhli svěřenci Zdeňka Ogrodníka, patří i žákovský titul mistra České republiky ve smíšeném volejbale, tedy tři kluci a tři dívky, který získali třikrát po sobě v letech 2007, 2008 a 2009. „K těm starším úspěchům jistě patří i titul mistrů republiky starších žáků. Bojkovický žákovský volejbal má v celé republice dobré jméno,“ dodává úspěšný trenér. V rámci Zlínského kraje je specializace na volejbal pouze na škole v Bojkovicích a ve Zlíně. „V rámci škol šlapeme na paty i atletům sportovní školy v Uherském Hradišti, neboť naši žáci se věnují i atletice, která je u nás ale pouze doplňkovým sportem, dalším je kopaná, tu provozuje většina chlapců sportovního střediska. Za rok uspořádáme ve škole kolem pětatřiceti sportovních soutěží,“ uzavírá Zdeněk Ogrodník, kterému zdatně v jeho činnosti pomáhá nejen rodina v podobě syna a synovce, ale spousta pro volejbal zapálených trenérů.

Karel Kopeček vychoval spousty fotbalistů
Karel Kopeček starší zasvětil celý svůj život fotbalu v Uherském Brodě. Nejprve za Uherský Brod hrál od žáčků až po muže, později se začal věnovat trenérské dráze převážně u mládeže. Až na pár let, kdy trénoval v sousedním Újezdci, je jeho jméno spjato s Uherským Brodem. „Sice jsem oficiálně s trénováním skončil, ale nedokážu doma jen tak sedět, takže vypomáhám buď s přípravami na turnaje, nebo při výběru mladých fotbalistů za Brodsko do týmu okresního fotbalového svazu. K tomu mám ještě nějaké funkce jak na okresním, tak na krajském fotbalovém svazu,“ vyjmenovává své aktivity Karel Kopeček, který letos oslaví životní jubileum.
Během jeho dlouhé trenérské kariéry u mládeže mu prošly rukama desítky fotbalistů, kteří se následně prosadili ve světě velkého fotbalu. „Na některé hráče si už ani nevzpomenu, ale z těch známějších třeba Mirek a Franta Ondrůškovi, Radek Zálešák, který hrával ve Slavii, Lubomír Blaha, Dušan Tesařík z Teplic, nebo Jiří Studeník. Prostě za tu dobu to byly spousty fotbalistů,“ dodává Kopeček.
Trenér Kopeček se snažil svým svěřencům vymyslet vždy něco originálního v podobě soustředění či táborů. Třeba po roce 1989 vyrazili na velký mezinárodní žákovský turnaj do Francie. „Jezdily tam samé věhlasné kluby a turnaj dosahoval velké úrovně. Nás tam zprvu měli za exoty, ale když jsme dvakrát vyhráli, už z nás měli respekt. A mladí kluci mohli poznávat krásy Francie,“ vzpomíná na turnaj ve Francii. Trenér Karel Kopeček ale stále žije fotbalem. „Rád vsázím, třeba ve vašich novinách Slováckou sedmu, ale ještě nikdy jsem nic nevyhrál. Spíš to dělám pro zábavu. Ale jinak fotbal sleduji od první ligy až po základní třídy. Samozřejmě na prvním místě je stále divizní Brod, což je především zásluhou prezidenta klubu Hamšíka,“ dodává Kopeček, který jinak fandí i pražské Spartě. „Doma s otcem jsme byli slávisti, ale jednou mě, už ani nevím za co, pořádně zliskal, tak abych ho naštval, začal jsem fandit Spartě a už mi to zůstalo,“ uzavírá s úsměvem na tváři Karel Kopeček, který většinu své trenérské kariéry spolupracoval s Miroslavem Krieslem.

Květoslav Tichavský měl atletické předpoklady
Jméno Květoslava Tichavského je neodmyslitelně spjato s atletikou a Uherským Hradištěm. Dětství prožil v Hodoníně a s atletikou, které zasvětil téměř celý život, začínal až v patnácti letech. „Jako kluk jsem zkusil téměř všechny sporty, většinou přes Sokol, ale poté, co se u mě projevily určité rychlostní předpoklady, to vyhrála atletika. Ale definitivní to bylo až po přestěhování do Uherského Hradiště.
Nejprve jsem se chodil jen dívat na atletický stadion, kde se v té době věnoval atletice můj starší bratr. Při jedné takové návštěvě mě vyzval tehdejší předseda atletického klubu Miroslav Elis, ať jen tak nesedím za plotem a jdu si s ostatními zaběhat,“ vzpomíná na své atletické začátky Květoslav Tichavský, jehož se letos okresní výbor Českého svazu tělesné výchovy rozhodl ocenit v kategorii trenér, cvičitel a funkcionář za rok 2009.
Od patnácti  let tak Tichavský závodil a dokonce na závody žáků ve Velkém Meziříčí už odjel poprvé i v roli vedoucího družstva. „Od této doby se datuje, že kromě sportu se věnuji ve všech funkcích i chodu klubu,“ říká Tichavský, který s aktivní kariérou atleta skončil ve svých šestatřiceti letech a začal se plně věnovat jak trénování, tak posléze i vedoucím pozicím v klubu, ve kterém od roku 1997 působí jako předseda.
Dosáhl také nejvyššího trenérského a rozhodcovského vzdělání. Stal se masérem, vedoucím družstev oddílu  i kraje, řídícím soutěže a byl díky svým svěřencům i členem reprezentačního realizačního týmu.
Dále působí jako předseda krajského atletického svazu ve Zlíně už od jeho založení, a v neposlední řadě má od roku 1998 na starosti sport  jako místostarosta města Uherské Hradiště.
V roce 1974 stál u založení sportovních tříd v Uherském Hradišti, které za dobu svého působení vychovaly řadu sportovních talentů, reprezentantů i rekordmanů a to nejen v atletice. „Například mezi ně patří i současní trenéři klubu Bělošek, Vlček, Sklenář či Tichavská, kteří dnes vedou mladé atlety. Velký zlom v mé trenérské kariéře přišel po  vstupu do komunální politiky v roce 1998. Od té doby se trénování věnuji sporadicky, spíše se snažím sportu ve městě pomáhat s celým zastupitelstvem našeho města, což si myslím, že se daří. Důkazem je  například výstavba a modernizace městského sportovního areálu, rekonstrukce zimního stadionu, plaveckého areálu atd. V současné době pracujeme na nové koncepci sportu ve městě a chystáme nové projekty, které podporují růst mladých talentů. Jen mě mrzí dvě věci, malý zájem mládeže o sport obecně, a to, že při práci už nemám čas se trénování věnovat naplno,“ uzavírá Květoslav Tichavský.

Miroslav Záhorovský stál u zrodu lyžařského klubu

Historie lyžování na Uherskobrodsku, konkrétně oblasti kolem Mikulčina vrchu, je spjata se jménem Miroslava Záhorovského. Tento dlouholetý funkcionář a jeden ze zakládajících členů lyžařského klubu se letos dožívá sedmdesáti let. „Už jako malý kluk jsem jezdil lyžovat na Mikulčin vrch, na Myšačku a Lopatu. Byla tam velká louka, která k lyžování přímo vybízela. I přesto, že jsem lyžoval spíše rekreačně, jsem nemohl chybět, když se v roce 1957 zakládal lyžařský oddíl a následně budoval i první vlek. Vše se tehdy vyrábělo ve Slováckých strojírnácha ve Zbrojovce. Sice nebyl moc moderní, ale lyžaři s ním byli spokojeni,“ vzpomíná na začátky provozu na Mikulčině vrchu Záhorovský.
O to víc ho mrzí, že v dnešní době nepatří areál na Mikulčině vrchu ke špičkovým zimním střediskům. „Na počátku se vytvořila výborná parta kolem pana Mlýnka. Lidé se o areál starali. Lopeník i Mikulčák mezi lyžaři pojmem. Svahy jsou totiž výborné, jenom zařízení postupem času zastaralo. Dnes tam chybí modernější vybavení. A zájem lidí také opadl. Když dnes téměř v každé obci, která má nějaký kopec, vyroste sjezdovka, není se ani čemu divit. A mladí raději jedou lyžovat do Rakouska. Když si vzpomenu, že my jsme byli rádi za zájezd do Tater, ale na druhou stranu, kam jinam jsme mohli, že?“ polemizuje nad současným stavem dřívější místopředseda lyžařského klubu.
A jaké že byly začátky lyžařského areálu na Mikulčině vrchu? „Všechno se dělalo brigádnicky. Přijelo se většinou v sobotu po obědě, protože v sobotu se normálně pracovalo. Přespalo se na chatě Jana a celou neděli pak byla brigáda. Byla chuť něco vybudovat. Dnes už je to ale všechno jinak. Bez pořádné dotace na modernizaci to vidím špatně. Brigádně se dnes už nedá toto středisko kvalitně zajišťovat. Na výboru klubu je toho moc, i když jeho členové pracují dobře dle svých možností, včetně většiny členů klubu,“ uzavírá Miroslav Záhorovský

autor: RADEK SALAQUARDA

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace