Posiluje třicet čtyři let

Posiluje třicet čtyři let
Foto: archiv  /  Kulturista Jiří Němec.
Uherské Hradiště Sport 12 / 02 / 2009

Jiří Němec se řídí heslem: Zdraví, krása, síla, a to v každém věku

Nejstarším členem ankety o nejlepšího sportovce Uherskohradišťska je bezpochyby Jiří Němec. Třebaže loni oslavil půl století, leckterý mladík by mu mohl závidět jeho vypracované tělo. Padesátiletý kulturista se totiž zapsal do povědomí fanoušků jako jedna velká hrouda svalů. A ani přes narůstající věk neztrácí skvělou figuru. To dokázal na mistrovství České republiky Masters v Kunovicích, kde si fantastickou muskulaturou vybojoval čtvrté místo a potvrdil, že stále patří mezi tuzemskou elitu.
Umístění mezi naprostou českou špičkou svědčí o tom, že má Němec stále co nabídnout. Přesto když v roce 2007 získal bramborovou medaili z republiky, chtěl pověsit kulturistiku na chvíli na „odpočinkový hřebík“. „Když jsem v Bohumíně skončil těsně pod stupni vítězů, plánoval jsem závodní pauzu. Trénoval bych samozřejmě dále. Jen bez účasti na soutěžích,“ říká Němec. Čáru přes rozpočet mu ale udělal kolega a přítel v jedné osobě Tony Podškubka. „Jednoho dne mi zavolal, že v Kunovicích bude pořádat mistrovství Masters České republiky, a oznámil mi, že se mnou prostě počítá. Já nestačil říct ani slovo a bylo rozhodnuto. Takže co jsem mohl dělat?“ objasňuje nečekanou změnu. Že si zopakuje předešlou čtvrtou příčku, však nečekal. „Nová pravidla mě přehodila o kategorii výš. Sešlo se nás tam čtrnáct. Soupeřil jsem se samými bývalými republikovými mistry. Objevil se i šampión v silovém trojboji Pavel Valenta, který si odskočil mezi estetiky. Soutěžil i kamarád Tony a zúčastnili se i jiní Hradišťáci jako Milan Vanďurka a Imrich Oláh. Po velké bitvě, kde mě posuzovali všichni rozhodčí, jsem skončil opět čtvrtý,“ přibližuje Němec.
Začátky jeho dráhy se zrodily v sedmdesátých letech. První myšlenka přitom vznikla na chodníku. „Šel proti mně menší pán tak kolem čtyřicítky. Já měl tehdy něco pod osmnáct a doslova jsem na něm ustrnul pohledem, jak je v té košili pěkně namačkaný. Řekl jsem si, že bych chtěl jednou vypadat jako on,“ vysvětluje. A pouze u řečí nezůstalo. Mladičký chlapec proměnil slova ve skutečnost a navštívil posilovnu. „Uvítal mě předseda Jan Kohutič a hned si mě ověřil na silovém testu. Tehdy jsem na benchpressu uzvedl šedesát pět kilo, na dřepech se vypořádal s rovným metrákem a v mrtvých tazích zvládl sto třicet kilo,“ vrací se do minulosti muž, který drží na dřepech osobák dvakrát takový a na mrtvém tahu přihodil metrák. „Druhý z Kohutičových tehdy řekl, že mě berou, a od té doby se pohybuji mezi takovými jmény jako Novotný, Andrýsek, Planetka, Vaďurka, Bartas, Juríček a další,“ vyjmenovává celou škálu kolegů. Osud však neblaze zasáhl do skvělé party. Poslední z nich nečekaně zemřel a třiatřicetiletému Němcovi se vkradla do duše tíseň se smutkem. „Roku 1991 nás navždy opustil Mira Juríček a já od té doby nemohl závodit,“ smutní ještě dnes při vzpomínce na kamaráda. Soutěžní půst trval dlouhých dvanáct let. „Potom mě známí začali hecovat, ať to znovu zkusím. Já je poslechl a vrátil se zpátky šestým místem z republikového mistrovství,“ praví Němec, který se krom kulturistiky zabývá také opravou a servisem gastrozařízení a plynových spotřebičů.
Pevná postava a kopec svalů se nedostaví samy, pro mnohé znamenají hodiny tvrdé dřiny a také odříkání. A nejinak je tomu i u Jiřího Němce. „Trénuji třikrát týdně, ale pokud se chystám na závody, připravuji se už rok dopředu. Zvyšuji tréninky, hlídám stravu. Půl roku před startem mám týdně pět tréninků a poslední tři měsíce mě doprovází tvrdá dieta. S přibývajícím věkem už to není, jako bývalo, ale Josefu Krupovi je sedmdesát čtyři a Františku Zálešákovi šedesát osm let a stále závodí jako mladíci. Potvrzují mi mé heslo: Zdraví, krása, síla, a to v každém věku,“ smeká Němec, který působí v kulturistice třicet čtyři let. „Nejkurióznější na tom všem je, že ani po tak dlouhé době mi to rodiče nepovolili,“ usmívá se na závěr.

Z placu by mohl předvádět
Kolegou z branže a dobrým přítelem Jiřího Němce je Tony Podškubka, který si pamatuje kamarádovy začátky před více než třiceti lety.
„Setkali jsme se v roce sedmdesát pět. Tehdy ještě neměl osmnáct, když poprvé přišel cvičit. Já zastával funkci trenéra a po krátké době jsem v něm rozpoznal velký talent. Pořádaly se dorostenecké soutěže, v nichž se sešla mládež z Hodonínska, Hradišťska a Zlínska a měřila síly v trojskoku snožmo, přítazích na hrazdě, sedu-lehu a benchpressu. Jirka ve všem vynikal nad ostatní. Byl to takový štírek, který se neustále nespokojoval s tím, čeho na svůj věk dosáhl, a chtěl stále víc a víc. Někdy nás až zahlcoval dotazy a pídil se po nových poznatcích, které jsme na tehdejší poměry těžko získávali. A nedal se odbýt,“ směje se Podškubka. „Velmi tvrdě na sobě pracuje a dodržuje pravidla, která ostatní mnohdy poruší. Zatímco my, starší kolegové, si dáme jitrničku, on se jí ani nedotkne. Během roku by mohl v kteroukoliv dobu předvádět. Je to velký dříč a v tréninku nezná bratra. Když ho někdy někdo vyrušil, se zlou se potázal,“ neopouští Podškubku úsměv. „Nezkazí žádnou srandu, ale ví, kdy se má makat. Jako člověka si ho velmi vážím, protože dokázal to, v co se věřilo. Že sport oddaluje stáří,“ zakončuje.

Stojí to hodně odříkání
Velkou oporou muže „ze železa“ je jeho žena Blanka Němcová, která hraje nemalou roli při přípravě na závody.
„Jako manželce mi byl přidělen úkol chystat stravu. Přesně rok před závody u nás zazní pomyslný gong a výživa pro Jiřího dostává jinou podobu. Zvláště poslední tři měsíce drží přísnou dietu a musí se obzvlášť hlídat. V poslední fázi musí jít totiž s váhou o čtrnáct kilogramů dolů, což není jen tak samo sebou,“ nastiňuje situaci Němcová. „S ubývajícími kily stoupá napětí v celé rodině. Kulturistika je krásný sport, který se projeví jak ve zdraví, tak ve vzhledu člověka, ale také má druhou stranu mince. Je náročná, co se týče odříkání, a hlavně vyžaduje pevnou vůli. Nějakou dobu trvá, než se dostaví účinek. Není to otázka jednoho roku, ale několika let, než se objeví pořádný sval,“ tvrdí Němcová. Její manžel „koketuje“ s kulturistikou již přes třicet let, a tak se samozřejmostí přirostla k srdci i ostatním členům rodiny, kteří se snaží o povzbuzení. „S přibližující se soutěží se vždy dostavuje určitá nervozita, a proto psychicky i morálně podporujeme,“ říká.

Ne každý má takové štěstí
Přesně v sedmnácti letech začínal Němec s kulturistikou, sedmnáct je také jeho nejmladšímu synovi Janovi, který po otci podědil technické vlohy.
„Taťku hodnotím velmi kladně, protože si spolu dobře rozumíme. Hlavně v technice nacházíme mnohá témata a dokážeme se o nich dlouho bavit. Prozatím mám řidičák pro nižší skupinu a otec mi koupil terénní motorku, u níž trávíme hodně času. Různě ji spravujeme, vylepšujeme. Lehčí úpravy zvládnu sám, s těmi složitějšími mi pomáhá on, za což jsem mu velmi vděčný,“ pochvaluje si syn, jenž je přesvědčen o postoji otce. „Myslím, že se ve mně vidí, protože se zajímám o stejné věci jako on. Díky němu jsem také motivován k fyzickým aktivitám. Podporuje mě a je velmi rád, když se věnuji sportu nebo technice. Povahově je strašný kliďas, nikdy jsem ho neviděl nijak zvlášť vybouchnout. Ani neslyšel,“ vtipkuje Jan Němec. „Můžu být rád za takového otce, protože ne každý má takové štěstí,“ neváhá nejmladší potomek. 

autor: LENKA HORÁKOVÁ

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace