Slovácko byla moje nejlepší léta!

Slovácko byla moje nejlepší léta!
Foto: sal
Uherské Hradiště Sport 12 / 05 / 2016

Dnešní utkání je prolnuté myšlenkou loučení. Zápas s Olomoucí je rozlučkou Martina Kuncla a Svatopluka Habance se Slováckem, ale také, a to možná hlavně, rozlučkou Libora Doška s fotbalovou kariérou. Libor se se 406 starty stává skutečnou fotbalovou legendou a pro Slovácko může být velkou ctí, že svůj fotbalový život zakončí autor sto pětadvaceti ligových branek v modrobílém dresu.

Libore, víš, kolikátou právě končíš ligovou sezónu?

No věříš, že přesně ani nevím?

Osmnáctou sezónu, a tak jsi vlastně na prahu fotbalové dospělosti. Pojďme tedy pěkně popořádku k tvému kojenectví v ligových vodách.

(smích) Začínáš hezky. Mé ligové dětství? To už je pěkně dávno a uteklo to velmi rychle. Vím, že jsem začínal s ligou v Blšanech, kam si mě trenér Beránek vytáhl z tehdy druholigového Starého Města.

Zapomněl jsi ale na ligový porod, dva starty v dresu Zbojovky v roce 1998.

To bylo jen střídání na pár minut. To neberu vážně. To si ani nevzpomenu. Pravidelně jsem ligu začal hrát skutečně až v Blšanech.

Blšany tenkrát vlastnil předseda fotbalového svazu František Chvalovský. Byl to tedy takový dnešní Jablonec?

Tak bych to neřekl. Bylo to ale zvláštní. Blšany… Vesnice… Krásný areál… Bydlel jsem v Praze, mladý kluk, měl jsem služební auto, ke všemu ještě svobodný… Užil jsem si svobody. I fotbalové. Byl tam Roman Hogen, přišel mladý Petr Čech, byl tam taky Béda Vrabec, Günter Bittengel, zkušení frajeři. Já jsem byl mladý vyjukaný kluk a pro mě velká škola a byl jsem za ni rád.

Pak přišlo období fotbalového dětství doma v Brně. Hrál jsi coby odchovanec už tenkrát v jednadvaceti letech pod tlakem?

Když se dařilo, tak tlak nebyl. Ona ale celá kariéra byla pod tlakem. Fanoušci mě moc rádi neměli. Co si budeme povídat. Když se nedařilo, tak jsem to často schytával v první linii. S tím se ale člověk musí poprat. Tak to je. Horší to ale bylo pro rodinu. Máma dělala na stadionu, táta chodil na fotbaly. Oni to určitě vnímali víc, než když jsem hrál v Liberci nebo na Spartě. Že bych si z toho ale nic nedělal, tak takový člověk zase nejsem. Pomohla mi ale rodina, táta, později manželka. Když přišly děti, tak to bylo zase o něčem úplně jiném.

Přišly děti, ale fotbalově jsi šel teprve do puberty. Nejprve to byl Liberec a později Sparta. Dají se tyto dva kluby srovnávat?

Asi ne. I když Liberec byl tenkrát už hodně ambiciózní. Byl tam Honza Polák a z Brna to byl zase stupínek nahoru. Slovan měl pohárové ambice. Člověk po letech vzpomíná na to hezké.

Pak přišel návrat do Prahy a oblečení sparťanského dresu. To už byl Libor Došek ženatý a o užívání svobody
asi nebylo řeči.
Ne, ne. V červenci jsem přestoupil a v srpnu se nám narodil první syn, takže to bylo do hypermarketu pro plínky a jiné starosti. (smích)

Ze Sparty sis odskočil do Řecka na jediné tvoje zahraniční angažmá.

Ve Spartě jsem tolik nehrával, tak přišla nabídka do řeckého Xanthi. Tam to byla fotbalová dovolená. Životní styl Řeků je trochu jiný než náš. Oni nikam nespěchají. Pohodička, kafíčko… Bylo to příjemné.

Jakou fotbalovou úroveň měla tehdejší řecká liga? Dnes její reputace trochu trpí, kluby se v evropských pohárech neprosazují…

Bylo tam takových šest klubů z Atén a ze Soluně, které byly nahoře, a s nimi to byly velké zápasy. Měly ve svých týmech hodně cizinců, plné stadiony, hezké zážitky. Ostatní byly na stejné úrovni jako u nás.

Teď sám nevím, do které kategorie zařadit Teplice. Ligová puberta, nebo už dospělost…?

Asi přechod mezi pubertou a dospělostí… (smích)

A přišlo Slovácko. To už je věk fotbalové dospělosti, zralosti a vlastně i důchodu.

No za těch pět let asi ano. Co jsem zažil na Slovácku, pokud jde o fanoušky a vůbec všechno kolem kopané. Dal jsem tady nejvíce gólů v jednom klubu a dnes už to jsou krásné vzpomínky…

V ligovém zápisníku máš 406 ligových startů. Vzpomeneš si na ten úplně první?

Jo, jasně že jo. Blšany proti Teplicím, vyhráli jsme 3:2, prohrávali jsme 2:0. Dal jsem gól levačkou z vápna, neuvěřitelnou „obalovačkou“. Před tím jsem ale při rohu nepohlídal Diveckého, který nám dal gól. Naštěstí jsme ale vyhráli, takže ty vzpomínky jsou příjemné. Já nepočítám těch pět minut v dresu Zbrojovky proti Opavě. Vždycky jsem říkal, že za první start považuji start v základu a celých devadesát minut.

Prohlížel jsem si tvoje fotky na internetu a porovnal jsem si tvoje fotky při příchodu do Slovácka a dnes - a ty jsi hodně zestárl...

No tak po pětatřicítce to jde asi rychle. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat po čtyřicítce. (smích)

Narážím také na tvoji současnou image a la Ibrahimovič… Viděl jsem na fotkách ale více tvých fotbalových podob. Krátký sestřih, dokonce „na milimetr“… Liboval sis v těchto změnách?

To zase ne, ale je fakt, že mě sem tam něco napadlo. Nikdy jsem ale svoji image moc neřešil. Nebyl jsem nikdy na žádné gelování a podobně. Je pravda, že jsem na milimetr byl. Asi jsem chtěl být rychlejší. No vidíš, stejně to nepomohlo. (smích)

V knize Pavla Horvátha jsem četl, jak jste si oba přitakávali nad nejnemožnější otázkou novinářů: Jak jste viděl ten gól…

No to je úplně nejfantastičtější otázka, když v televizním utkání při odchodu do kabin na poločasovou přestávku se vás reportér zeptá: Můžete nám popsat, jak jste viděl ten gól? Přišla mně vždycky naprosto zbytečná. Co mám komu popisovat, když ten gól viděl na vlastní oči a ještě zpomaleně a z několika úhlů pohledu. Na druhou stranu - ty naše odpovědi také nejsou někdy na Oskara, takže to chápu.

Jak jsi vůbec vycházel s novináři a sedmou velmocí obecně? Já tě pamatuji jako lehce odtažitého, přitom o tobě jde pověst z kabiny, že jsi lídr všeho. I srandy.

Kabina je specifický organismus, kde jsou jenom hráči a srandičky jsou na denním pořádku. Někdo se naveze do mě, já se navezu do dalšího. Tak to musí být. Když ale bylo potřeba, tak jsem k novinářům vždycky zašel, i když párkrát jsem náladu neměl a odmítl jsem. To musím přiznat. Pro mě bylo důležité, aby napsal to, co jsem skutečně řekl, a nevytahoval to z kontextu.

Záři reflektorů a světla ramp jsi ale nevyhledával?

To ne. Jsem spíše uzavřený a nepotřeboval jsem se nikde ukazovat. Ale vím, že novináři k fotbalu patří.

Našel jsem také jednu krásnou fotku, na které se díváš v dresu pražské Sparty ze své dvoumetrové výšky na Tomáše Polácha, který na tebe hledí pěkně zespodu, a evidentně si o společné dovolené nepovídáte. Napadlo mě při tom, jestli jsi měl v lize hráče, se kterým sis opravdu nerozuměl a se kterým to skutečně nešlo. A tím vůbec nechci naznačit, že by jím mohl být Tomáš Polách.

Všechny hráče samozřejmě po lidské stránce znát nemůžeš, ale na hřišti seš ve velkém napětí, ať už z tlaku diváků, někdy rozhodčích. Nadávat si, kopat se v zápalu boje, to k fotbalu patří. Když zápas skončí, tak si stejně podáme ruku. Je to hra, která trvá jen devadesát minut. Pokud by mě někdo chtěl vyloženě zákeřně zranit, tak to by bylo asi něco jiného, ale na to si opravdu nevzpomínám.

Když jsem procházel tvé statistiky, tak jsem neobjevil delší období, které by si musel vynechat kvůli zranění. Vyhýbaly se ti skutečně morové fotbalové rány, jako jsou vazy atd.?

Musím to zaklepat, že jsem měl jen dvakrát koleno. Jednou v Brně a teď tady v Hradišti. Nešlo ale o plastiku vazů, takže z toho nebyl extrémně dlouhý výpadek.

Ať tvůj fotbalový kruh uzavřeme. Skončili jsme ve Slovácku a bude ještě nějaké pokračovaní na fotbalový důchod? Třeba „Liga proti kilogramům“?

Táta má projekt „Menšíkovy jedenáctky“, tak když bude čas a chuť, tak si rád zahraju.

Pojďme zpět ke statistikám. 406 zápasů a jediná červená.

Tu si pamatuji naprosto přesně. Bylo to na Žižkově, někdy v patnácté sedmnácté minutě. Hráli jsme tam 1:1. Dostal jsem za ni velkou pokutu od trenéra Večeři, a to jsem v tom byl úplně nevinně, protože toho kluka jsem se ani nedotkl a rozhodčí napsal za udeření loktem. Bylo to v roce, kdy pak Žižkov smetla korupční aféra.

Jsme u rozhodčích. Zeptám se na věc, která mně vrtá hlavou. Kolik bylo za faul na tebe odpískáno penalt?

(dlouze přemýšlí…) Jednu si pamatuji tady z Hradiště, tuším proti Bohemce. Pak možná ještě jedna, ale určitě to bylo do pěti penalt.

Maximálně pět penalt na koncového útočníka operujícího v šestnáctce, o kterém trenéři soupeře říkají, že čistě bránit nejde, to je skutečně ze 406 zápasů až směšné číslo. S rozhodčími to byla permanentní válka?

Asi jsem neuměl padat.

To tě muselo neskutečně vytáčet. Kdy jsi diskuse s rozhodčími na to téma vzdal a zjistil, že jsou naprosto zbytečné?

Já to asi nevzdal nikdy. Hádám se s nimi pořád, ale asi to patří ke hře. Někdy to nevidí, někdy to vidí a nepískne to, ale je fakt, že jsem také nebyl svatý. Myslel jsem, že když budu starší, tak mně to tak nebude vadit, ale asi jsem v tom taky „pacient“. Víc mně vadilo, že mi pískali fauly, které vyplynuly z mé výšky, a z toho se odvinula fáma, že hraju zákeřně. To mě mrzelo víc než neodpískané penalty.

V kariéře jsi viděl 81 žlutých karet. Kolik z nich bylo za diskuse z rozhodčími?

Dost. Řekl bych, že třetina. Bylo v tom ale i nesportovní chování. Zakopnutí míče apod.

Po posledním zápase na Slavii ses přátelsky objal s Martinem Latkou a při tom mě napadlo: Kolik máš vůbec z ligových fotbalistů opravdových kamarádů?

To je těžké. Prošel jsem více klubů a kluci se tak měnili. Spíše jsme jako spolupracovníci. Manželka mi to také kdysi připomínala, že moc kamarádů nemám. Vím, že spousta kluků to tak má, ale to jsou jiné povahy. Já na to potřebuji asi delší čas. Spřátelil jsem se až s Honzou Trousilem a teď jezdíme spolu i na dovolené.

A stačí ti jen Honza?

No, mohlo by jich být víc, ale já jsem prostě taková povaha.

Ve tvém fotbalovém CV bychom neměli minout kapitolu s názvem „Reprezentace“. Sice jeden start máš, ale paradoxně nejblíže jsi měl k opravdovému startu až za svého působení ve Slovácku.

Asi na tom něco bude. Za trenéra Brücknera tam byli samí bombarďáci. Honza Koller a řada dalších. Nebudu si nic nalhávat, zase tak dobrý fotbalista jsem nebyl. Jednou jsem skutečně nakoukl a paradoxně až v „důchodu“ jsem k tomu měl nejblíže. Reprezentační dres jsem si ale nechal, takže památku mám. (smích)

Neublížil sis i tím, že navenek jsi možnost nominace odmítal s odkazem na svůj věk?

Já myslím, že se stejně o té mé tehdejší případné nominaci více psalo v novinách, než byla realita. Říkal jsem to všude, že to beru spíše jako novinářskou hru. Mně nikdo nevolal a kdyby někdo zavolal, tak by to bylo asi něco jiného.

V kabinách ses stihl potkat ještě s generací zlatého šestadevadesátého roku.

Jo, ve Spartě například s Karlem Poborským, což byla obrovská persona na hřišti i v kabině, a dostal jsem od něj velkou školu a doufám, že jsem se od něj i něco naučil. Byli to super hráči, před kterými nezbývá než smeknout klobouk.

Rozhodnutí ukončit hráčskou kariéru v tobě zrálo hodně dlouho. Kdy ale přišel ten klíčový moment, kdy jsi řekl: Dost, konec!

Těžká odpověď. Říkal jsem, že uvidím po zimní přípravě, protože ta je vždycky těžká, ale já ji zvládl překvapivě lehce. Postupem času ale přibývalo dní, kdy jsem jen těžce slézal z postele a složitě rozhýbával tělo, které už hodně bolí. Možná to ale bylo o hlavě, která byla nastavená na skutečně poslední sezónu. Mládí jde ale dopředu a fotbal je stále rychlejší a já bych nechtěl, abych v něm zaostával a bylo to jen o nějakém dohrávání. Já bych to možná ještě půl roku vydržel a vydržel bych i trénink, ale paběrkovat bych určitě nechtěl.

Před tebou je poslední zápas před vlastními fanoušky v kariéře. Asi je zbytečné ptát se, jaký by sis přál výsledek, ale já se zeptám, jaký pocit by sis z tohoto utkání nejraději odnesl?

Určitě chci vyhrát. A jaký z něj chci mít pocit? Já ani nevím. Zatím mi to nějak nedochází a ani si neumím představit, že na tomto stadionu už nebudu nikdy hrát a že to je poslední ligový zápas doma. Pořád jedu v zajetých, ligových kolejích… A fakt nedokážu říci, co se mně bude honit hlavou…

autor: Aleš Mazúrek

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace