„Stačilo vydržet ještě pět minut a Dukla rezignovala“

„Stačilo vydržet ještě pět minut a Dukla rezignovala“
Foto: sal
Uherské Hradiště Sport 10 / 04 / 2020

„Kdybychom zvýšili na 4:1, Dukla by rezignovala, což mi při podepisování zápisu přiznal i její kapitán Pavel Korejčík. I když to nakonec dopadlo všechno jinak, je to příjemné vzpomínání,“ svěřil se v exkluzivním rozhovoru pro DOBRÝ DEN šedesátiletý Jiří Flašar, kapitán Slovácké Slavie Uherské Hradiště, která před třiceti lety (11. dubna 1990) sahala po senzačním vítězství v Českém poháru.

Slovácká šla krůček po krůčku, bez jakýchkoliv ambicí. Je to tak?

Zpočátku určitě. Dnes se týmy do poháru přihlašují, tenkrát to bylo jaksi povinné. Ale nikdo z hráčů si nestěžoval, místo středečního tréninku jsme si zahráli fotbal, což bylo určitě příjemnější. Ambice jsme opravdu zpočátku žádné neměli, vše ze změnilo, až když jsme postoupili přes KP Brno do pátého kola, kde nás čekal Baník Ostrava.

Ale s Královopolskou jste měli namále…

To tedy. Ještě deset nebo dvanáct minut před koncem jsme prohrávali 0:3. Zápas jsme ale dotáhli do penaltového rozstřelu, ve kterém jsme byli šťastnější.

Čtvrtou překážkou byl prvoligový Baník Ostrava, který byl jasným favoritem. Jaké jste si dávali šance?

Nikdo neměl hlavu v oblacích, ale pro všechny to byla výzva. Měli jsme kvalitní tým, který chtěl zjistit, jak na tom fotbalově doopravdy jsme. A k překvapení všech to vyšlo, jediný gól zápasu dal minutu před koncem Eda Chudárek. Baník měl sice převahu, ale nevzpomínám si, že bychom byli pod obrovským tlakem, že by nás přišpendlil před vlastní šestnáctku. Vítězstvím jsme se dostali do jarní fáze soutěže.

Ve čtvrtfinále přijel do Uherského Hradiště druholigový Chomutov, který koučoval Miroslav Koubek (později kouč Baníku Ostrava, pražské Slavie nebo Plzně). Opět rozhodl jediný gól, který nesl váš podpis…

Hrálo se na těžkém terénu, tuším pršelo. Krátce po přestávce jsme zahrávali rohový kop, který jsem hlavou poslal do sítě. Vyhráli jsme zaslouženě, byli jsme o ten gól lepší. V kabině jsme si už s klukama dělali srandu, že jsme dva krůčky od Poháru UEFA. A když v něm třeba dostaneme soupeře z Malty, může jít i do druhého kola… (smích)

 

Do souboje s pražskými Bohemians už jste tedy šli s cílem postoupit do finále, které navíc bylo na programu v nedalekém Hodoníně?
Chtěli jsme to zkusit, taková šance se neopakuje každou sezonu. Zápas se vyvíjel podle našich představ, vedli jsme 4:1, ale pak nás soupeř zamknul, posledních deset minut jsme se už vůbec nedostali za půlku, a kdyby se hrálo ještě o pět minut déle, asi prohrajeme. Měli jsme toho plné zuby. Zápas jsme ubojovali i zásluhou tří tisíc fanoušků, kteří byli fantastičtí.

Finále Českého poháru bylo pro většinu hráčů vrcholem kariéry, který už nepřekonali. Nejde rychlý gól Dukly na vrub nervozity? Vždyť na tribunách bylo sedm tisíc fanoušků.

Jestli byl někdo nervózní, tak po nástupu na hřiště to z něj spadlo. Ale ani to si nemyslím. Kouč Ladislav Janský byl totiž vynikající psycholog, nastavil nás tak, že jsme si šli zápas užít, protože jsme už něčeho dosáhli. Hráli jsme naprosto uvolněně. A úvodní gól? Zkušenější brankář by jej možná nedostal, ale Roman Švec nás v dalších fázích zápasu zase několikrát podržel. A navíc branka ani neměla platit...

Proč?
Bittengel, který si připsal asistenci, byl v jasném ofsajdu. Rozhodčí Růžička na čáře však praporek nezvedl. Ale nehledal bych v tom úmysl, prostě to přehlédl.

Do přestávky jste přesto otočili na 2:1. Jaké pokyny udílel trenér Janský v kabině?

Ať nedivočíme a stáhneme se. Ale před plným stadionem, který nás hnal kupředu, to prostě nešlo. Byli jsme v tranzu, věřili jsme, že přidáme ještě čtvrtý gól a vyhrajeme. Z pozice stopera jsem na kluky občas řval, ať se stáhnou, ale marně. I mě to táhlo dopředu. Byl to navíc náš styl, nešlo lusknutím prstů najednou hrát něco jiného.

„Hurá styl“ vás ale stál obrovské množství sil, které na konci chyběly…
To je pravda. Ale kdyby zase za stavu 3:1 proměnil Zdena Lorenc tutovku, asi už vyhrajeme. I Pavel Korejčík, kapitán Dukly, při podepisování zápisu uznal, že kdybychom vedení zvýšili nebo udrželi ještě pět minut, tak psychicky odejdou. Přece jen to taky byli mladí kluci… Ale to už se dnes nedozvíme. V posledních dvaceti minutách už nás braly křeče, byli jsme u každého míče o půl kroku později a soupeř nás zdolal fyzicky. Při pohledu na soupisku Dukly nic překvapivého, co hráč, to reprezentant.

Dukla po třetí brance poslala na hřiště čerstvého Karocha, který její záložní řadu pokropil živou vodou. Ale kouč Janský nereagoval. Nebyla to s odstupem času chyba?

Asi ano. Dukla po jeho příchodu střed pole ovládla, kluci v záloze už toho měli plné brýle. I trenér později přiznal, že zareagoval pozdě. Střídání za stavu 3:5 už nic neřešilo.

Jak velké bylo zklamání z porážky? Když jste měli zápas tak dobře rozehraný…

Každá porážka bolí, ale určitě se nikdo nechtěl střílet. (úsměv) Vždyť jsme si zahráli finále Českého poháru, to není špatné.

Takže byl důvod k oslavě?
Určitě ano, ale nebyl čas. Ve čtvrtek jsme šli do práce, takže jsme absolvovali jen společnou večeři, dali si pivo, pohárek vína a jeli domů. Už v sobotu dopoledne nás navíc čekal další mistrovský zápas, protože svaz odmítl naši žádost o náhradní termín. Na půdě zálohy pražské Bohemky jsme samozřejmě prohráli.

Co bylo největší předností týmu, který se probil do pohárového finále?

Hlavně dobrá parta, tým se ale podařilo poskládat i generačně. Měli jsme kompaktní kádr, který tvořili zkušenější borci, ale i mladší kluci. Vzájemně jsme se doplňovali a táhli za jeden provaz.

Kdo byl nejvýraznější osobností?
Když to vezmu podle hráčských zkušeností, tak samozřejmě Zdena Lorenc, který měl na kontě sto prvoligových startů, čtyři tituly a zápasy v Poháru vítězů poháru i Poháru mistrů evropských zemí. Prvoligový chlebíček ale ochutnal i Karel Kuba, druhou ligu hráli Šuranský nebo Ježek. A co se týká vůdčí osobnosti, kluky jsem dokázal srovnat já, ale třeba i Luboš Melichárek.

Jste společně ještě v kontaktu?
Jen s kluky, kteří zůstali v regionu - Karel Kuba, Jarda Litoš, Zdena Lorenc, Petr Ježek, Luboš Melichárek nebo Pavel Nožička. S nimi se potkáváme coby internacionálové Slovácké Slavie a zveme se na oslavy narozenin. Ale ostatní jsem dlouho neviděl. Kde je třeba Laďa Šuranský, vůbec nevím.

A mrknete se někdy aspoň na záznam finálového zápasu
?
Asi před sedmi lety kdosi na fotbale v Ořechově, kde bydlím, finále vzpomněl, tak jsme se sešli u nás a kochali se. (úsměv) Ale že bych si to pouštěl, to ne.

autor: Petr Čech

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace