Svoji kariéru chci zakončit ve Slovácku

Svoji kariéru chci zakončit ve Slovácku
Foto: sal
Uherské Hradiště Sport 21 / 07 / 2012

Milan Petržela by jednou rád skládal fotbalistům trenýrky a dresy

Slunce, seno a fotbalová pohádka. Tak by se mohl jmenovat filmový příběh fotbalisty z Hoštic. Jenže to nejsou Hoštice jihočeské, ale jihomoravské, a uschlá tráva v něm nehraje žádnou roli. Nicméně fotbalovou pohádku právě rodák z Hoštic u Vyškova Milan Petržela skutečně prožívá. Na Slovácku si ale určitě všichni pamatují, že její první kapitolu začal psát devětadvacetiletý fotbalista v dresu 1.FC Synot. Na Slovácku se proto velmi rád zastavil a jak sám říká, rád by tady jednou skončil.
Milane, poslední sezóna, to musí být jen vyvrcholení vaší fotbalové pohádky.
Byla to pěkná zabíračka. Ligu jsme honili do posledního kola, pak jen čtyři dny volna a hned příprava na EURO. Díky přestupu do Německa jsem dostal týden volna navíc, ale ten už je pryč a pro mě to v německém Augsburgu začíná nanovo.
Když jste v roce 2003 coby nadějný mladíček přestupoval do Synotu, pomýšlel jste na to, že jednou budete hrát na EURO a pak i Bundesligu?
Když tak o tom mluvíme, tak se mi tlačí slzy do očí. Samozřejmě že jsem nečekal, že bych se z Hoštic anebo pak i ze Slovácka mohl dostat tak daleko. Pro mě to jsou splněné dětské sny a užívám si je. Doufám, že jsem ve fotbalové Evropě neřekl poslední slovo.
Na EURO jste hrál jen patnáct minut. Nemrzí vás, že jich nebylo víc?
Věděl jsem, že tam jedu jako náhradník. Po tom prvním zápase, kdy mě tam trenér dal, jsem si říkal, že bych mohl mít šanci i v druhých zápasech.
Pomohlo vám EURO i z jiné stránky než fotbalové?
Pomohlo mi hlavně psychicky. Jinak se na mě budou dívat asi i spoluhráči v Německu. Z Augsburgu tam nikdo jiný nebyl.
Když jsme spolu mluvili naposledy, tak jste nad zahraničním angažmá pomalu lámal hůl a spíš hovořil o návratu domů. Bylo laso z Augsburgu pro vás překvapivé?
V Plzni jsem byl už dlouho a chtěl se vrátit na Moravu. A když řeknu na Moravu, tak pro mě je jediné místo Hradiště. Nic jiného na Moravě pro mě neexistuje. Asi tenkrát na mě dolehl nějaký splín. Přitom v Plzni je všechno perfektní, úplně fantastické. Teď ale přišlo zahraniční angažmá a je to pro mě další výzva. Uvidím, jak se s tím poperu. Nikde není napsané, že tam uspěju, a pro mě je důležité, že se mám kam vrátit.
Augsburg je méně známý bundesligový klub. Cítíte větší šanci, že se v něm můžete prosadit?
Jsem rád, že je to spíše menší klub. Možná to zní blbě, ale já v něm skutečně cítím větší šanci na prosazení. Je to klub, který nemyslí na titul, spíše na záchranu, a pro mě je to ideální, abych se v Bundeslize předvedl. Samozřejmě bych rád i někde výš, ale v tuto chvíli je to pro mě ideální přestup.
Když jste neuspěl po přestupu ze Slovácka ve Spartě, neříkal jste si, že je s velkým fotbalem konec?
Já neberu angažmá ve Spartě jako neúspěch. Přípravu jsem tam měl dobrou, chválil mě i trenér Bílek, který tam tenkrát působil, ale pak jsem si zlomil zánártní kůstku a nehrál. V Plzni jsem to bral tak, že můžu hrát fotbal. Nebral jsem to tak, že bych se z ní mohl někam dostat. Navíc jsem měl dobré spoluhráče. Že se to v Plzni dostalo tam, kam se to dostalo teď, to je úplná fantazie. Sešlo se nás tam snad sedm hráčů ze Sparty, sedli jsme si povahově. Lidé nám tam začali věřit. Je tam skvělý realizační tým i lidé ve vedení. Je to podobné jako v Hradišti. Tam, když se prohraje, tak to nikdo nějak zvlášť neřeší, jako ve Spartě. Každý se tam cítí jako doma a teď by na hřišti za ni položil život. Proto přišly i výsledky.
Teď jste popsal chemii kabiny a v případě Plzně i klubu, která rozhoduje o úspěších. Proč to tak nefunguje i ve Spartě?
To, že nás přešlo sedm do Plzně, udělali jsme s ní titul, Ligu mistrů a šli i do nároďáku, o něčem svědčí. Ve Spartě hraje každý na sebe. Druhému háže klacky pod nohy. Není tam, nebo spíš nebylo, zdravé jádro. V Plzni ať se šlo do města, na podpisovky nebo kamkoliv jinam, tak jsme šli všichni a všichni jsme táhli za jeden provaz. A to se na hřišti projevilo.
Hodně vás přešlo z Plzně i do národního týmu. Infikovali jste jej v tom dobrém slova smyslu pravým plzeňským, o kterém jste teď mluvil?
Když si vezmete, že nás tam bylo snad pět, tak to bylo stejné jako v Plzni. I když jsme ze začátku drželi tak trochu pohromadě, chodili třeba spolu na kafe. Pak jsme se ale začlenili a kluci nás přijali úplně fantasticky. I když jsme si museli také vyslechnout svoje za to, že jsme z Plzně. Nakonec jsme je ale táhli. (smích) I hokejisté říkají, že klíčová je parta. Aby jeden byl ochotný se obětovat za druhého. A my jsme ji v nároďáku měli. Brali jsme se tam navzájem jako normální kluci a nedělali rozdíl, jestli jsme z Arsenalu anebo z Galatasaray. Srandu jsme si dělali jeden z druhého a bylo to super.
Je vám devětadcet let a máte před sebou tři roky působení v Německu. Díváte se na svoji další fotbalovou budoucnost?
Teď by to měly být skutečně tři roky v Německu, i když teď samozřejmě nevím, jak můžou dopadnout. Když to budou tři roky, tak bych se pak zkusil domluvit v Plzni, pokud by mě chtěli. Svoji kariéru ale chci zakončit každopádně v Hradišti. Jsem mu strašně vděčný a rád bych to nějak oplatil divákům i lidem, kteří se kolem fotbalu motají, a svým fotbalem jim za všechno poděkoval.
Přemýšlel jste, co bude, až s fotbalem skončíte nadobro?
Dlouze přemýšlí. Přemýšlel jsem nad tím. Na děcka ani na trenéřinu moc nejsem. Jsem malinko nerváček. Líbil by se mi takový kustod. Být s hráčema v partě, starat se o ně. To by mě bavilo.  

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace