Uč se pokoře, budeš jednou stará

Uč se pokoře, budeš jednou stará
Foto: les
Uherské Hradiště Sport 08 / 08 / 2012

Dana Zátopková se řídí i dnes radou svého otce

Danu Zátopkovou, olympijskou vítězku v hodu oštěpem, by dnes hledal každý v Londýně na právě probíhající letní olympiádě. Jednak od jejího zlatého triumfu uběhlo rovných šedesát let a jednak na své první olympiádě byla právě v Londýně v roce 1948. Místo olympijského Londýna však pobývala fenomenální atletka, manželka snad nejslavnějšího českého sportovce Emila Zátopka a především velmi výrazná osobnost, na rodném Slovácku, kde s ní Česká televize natáčela dokument k jejímu významnému životnímu jubileu. V polovině září totiž oslaví Dana Zátopková, která vyrůstala v Uherském Hradišti, rovných devadesát let. Svůj domov našla na pár dní ve staroměstském hotelu Synot, kde si našla chvíli času i na naše čtenáře.
Paní Dano, naposledy jsme spolu mluvili před pěti lety, kdy jste přebírala z rukou Iva Valenty Cenu Miroslava Valenty za celoživotní přínos v oblasti sportu. Stále překypujete energií, smíchem, výbornou pamětí. Změnilo se za těch pět let vůbec něco?
Nějaká vráska určitě přibyla. (smích) To se nedá oddiskutovat. Za dva měsíce budu mít devadesát a to je, jak se říká, úctyhodný věk a já jsem si toho vědomá. Navíc, kdybyste mě teď viděl, jak jdu o berlích, protože jsem byla na malé operaci páteře, tak byste viděl, že jsem zrovna v dost fyzicky dezolátním stavu. (smích) Říkám si ale, že když to člověka potká až v devadesátce, tak to není taková hrůza.
Pro muže oštěpáře je devadesát metrů limit, který potvrzuje kvalitu. Co znamená devadesátka, kterou překonáte už za dva měsíce, pro vás osobně?
Když zůstaneme u těch můžů oštěpářů, tak pro ně těch devadesát metrů s nynějším typem oštěpu je určitě potvrzením kvality. Pro ženy oštěpařky je to meta, která je ještě hodně vzdálená, i když se jí pomalu přibližují. Pokud jde o tu moji devadesátku, tak s mojí kamarádkou ze studentských let jsme si daly za cíl dožít se olympiády v Londýně. No a teď aspoň přežít tu devadesátku. (smích)
Pak si dáte další cíl?
To už asi ne. Další limity si asi dávat nebudu. Co si budu asi dávat spíš, bude setkání u nebeských bran. Já budu stát tak trochu vpravo, tak abys mě neminul. (smích)  To jsou ale takové mé průpovídky... Já jsem ráda, že jsem se té olympiády dožila, protože na ně velice držím. Viděla jsem jich pět, ale z této jsem se omluvila, protože jsem si říkala, že na to fyzicky nebudu stačit. A abych si z ní vzala něco psychicky a potěšila se z ní, tak to bude nejlepší sedět doma na zadku a dívat se na perfektní televizi, která je dnes na vysoké úrovni. Když si k tomu pozvu pár kamarádek, které tomu taky rozumí a které se také těší, že se podíváme na olympiádu spolu, tak to bude hezké a příjemnější, než kdybych lítala někde v Londýně ze hřiště na hřiště.
Vás by ale každý hledal v těchto dnech právě v Londýně. Vy jste ovšem tady ve Starém Městě a na Slovácku. Co vás sem vlastně přivedlo?

Česká televize se rozhodla, že k té mojí devadesátce natočí krátký šot o mém životě, a já netušila, že mně zrovna do toho přijde choroba. Pokousala mě kočka, byl z toho zánět, já nemohla stoupnout na nohu a přitom jsem vzala zádama kosten. Naštípla jsem si obratel a trápil mě také houser, což mně ale nevadí, protože s ním si vím rady. S obratlem to ale nešlo, protože se zjistilo, že je prasklý a mohl by praskat dál, tak jsem byla před třemi dny na operaci. Nějak mně ho slepili syntetikou, aby mně to ještě chvíli vydrželo, než umřu. (smích) Trochu mně to tedy pokazilo natáčení v posledních dvou dnech. Naráz jsem vypadala jako chudáček, který chodí o berlích. Já ale vím, že předtím to takové nebylo a že i potom to bude lepší a já se k těm nebeským branám dobelhám po svých. Televize zajišťovala všechny věci dokola, a tak jsem ocitla ve Starém Městě, kde jsem nikdy nespala, protože víc známých mám pochopitelně v Hradišti.
Takže jste si udělala takovou svoji slováckou olympiádu v rodném kraji? S kamerou procházíte místa, která znáte ze svého mládí a možná máte čas se na ně podívat i trochu jinýma očima.
Bylo to pro mě velice příjemné, i přes to, že nejsem v tomto kraji žádný nováček a všechno tady znám. Myslím, že to bylo příjemné hlavně pro členy štábu, protože jsem je vodila a říkala, kudy je zkratka do Buchlovic a do Hradiště a kam jinam, což oni znát samozřejmě nemůžou. Jsem ráda, že jsme byli ve Vacenovicích (Dana Zátopková tam převzala titul čestného občanství - pozn. redakce), protože tam byly naše děcka. Krásně to do toho dokumentu zapadne, protože oba rodiče pocházeli z Vacenovic a my jsme tam často jezdili.
Neustále jste v jednom kole, činná, aktivní a obklopená lidmi. Často jste mezi mladými, jezdíte na různé akce, vracíte se na Moravu, neustále vás žádají o rozhovory novináři. Máte vůbec čas stárnout?
Člověk stárne, ani o tom neví. Možná, že tím, že jsem neměla starosti jako jiné ženy, protože jsme neměli děti, tak jsem se mohla hodně věnovat společenskému životu. Emil měl také strašně rád návštěvy a hosty. Sám měl spoustu známých a kamarádů. Proto nám takový život vyhovoval a já si nemůžu stěžovat. Musím si říci, že jsem měla pěkný život, velice zajímavý a to je nejdůležitější. Člověk žije jenom jednou a když si jej naplní tím, co rád dělá, a má v tom i úspěch, tak je to výborné.
Určitě si najdete čas sledovat olympiádu v Londýně. Ve středu, kdy spolu v hotelu Synot sedíme, jsme stále bez medaile. Myslíte, že nás vytrhne až váš oštěp a Bára Špotáková?
My jsme vždycky před olympiádou posedlí úžasným optimismem a zapomínáme, že na olympiádě jsou ti nejlepší z nejlepších z celého světa, nejenom od nás. Podívejte se, jak sportovně roste Jižní Afrika, Střední Amerika... My jsme vždycky nadšení a čekáme, že hned po zahájení se nám začnou sypat zlaté medaile. To není tak jednoduché. Že se teď nesypou? Co se dá dělat. Musíme si odvyknout velikášství, které nás obyčejně posedne. Takové to: MY JSME!, MY JSME!... Oni jsou také ti druzí a spousta jiných, kteří mají zájem o úspěch. Je to opravdický, celosvětový boj a to je to, co mě na olympiádách nejvíc okouzluje. Je to boj bez krve a válečných problémů, na základě přátelství a sportovní úrovně.
Říkáte, že olympiádu sledujete prostřednictvím televize. Ta letošní olympiádu pojala jako jednu velkou show už například svým těsným spojením s českým olympijským domem. Sami moderátoři nabádají diváky, aby si olympiádu hlavně užili a neúspěchy sportovců tak neprožívali. Dokonce tak vypadají i někteří sportovci. Myslíte, že se z moderní olympiády stává skutečně spíše show, ve které nejde ani tak o výsledky, ale skutečně jen o zábavu?
To se přece ale odříznout od sebe nedá. Fakt je, že už starodávné heslo říká: Co chce lid? Chléb a hry!... Olympiáda má charakter hry. Lidé jsou ale soutěživí a já myslím, že to je správné. Lidstvo by jinak žilo stále v jeskyni. Touha vylepšit život, vylepšit věci kolem sebe, vylepšit všechno i sportovní výkony vede k té soutěživosti. A dělají si to sami lidé... Asi nemá cenu to rozebírat. Berme to tak, že olympiáda je ušlechtilá myšlenka, při které se jednou za čtyři roky sejdou nejlepší sportovci světa ve všech možných disciplínách. Je to perfektně organizačně zajištěno, dnes i finančně zajištěno a je to krásná soutěž.
Na závěr poslední otázka. Do hotelové knihy jste za poděkováním napsala motto: Co Čech, to kotrmelec denně. Kdy jste naposled udělala kotrmelec vy a jak se vůbec udržujete po fyzické stránce, že vypadáte tak skvěle?
(smích) To se ptáte opravdu ve správnou dobu. Chodím těžko, podpírám se berlou po té operaci páteře. Musím ale říci, že jsem šťastná, že jsem se na cestu sem na Slovácko vydala. Miluju slovácký folklor a ve Vacenovicích to bylo úplně podle mé chuti. Zazpívala jsem si, přišla jsem na jiné myšlenky a nostalgie, která v člověkovi dřímá od mládí, ta dělá také hodně pro život. No a pokud jde o moji fyzickou schránku, tak si s ní nedělám žádné těžkosti. Něco mně zůstalo z té celoživotní části, kdy jsem závodila, potom více jak dvacet let dělala trenérku. Pořád jsem se hýbala, měli jsme různá soustředění atd. Byla jsem pořád mezi mladýma lidma. Mně ani nepřišlo kontrolovat, jestli stárnu nebo nestárnu. Člověk to nakonec sám pozná a přepne na mírně. To říkal vždycky Ťopek (tak říká Dana Zátopková svému manželovi - pozn. redakce): Nezapomeň přepnout na mírně. Já ale taky nikdy nezávodila jako veteránka, protože jsem to jednak pokládala za zbytečné, když jsem se mezi nejlepšíma producírovala na hřišti, a pak jsem toho už měla také dost. Mým největším přáním v mládí bylo a to jsem říkala své kamarádce: Ach Růženko, já bych chtěla být už stará, abych se nemusela třikrát denně sprchovat a pořád se převlíkat do tepláků. Ona mně na to říkala: Dušinko drahá, vy hřešíte. To není správné to takto říkat. Buďte ráda, že jste mladá. (rozesměje se) Člověk se musí naučit to, co říkával náš otec: Uč se pokoře, budeš jednou stará.
Děkuji za krásný čas strávený s vámi.
 
       

Tagy článku

TOPlist

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace